Úvodem

Stojíme na startovní čáře nového roku 2025 a Moskvou původně proklamovaná ‚speciální vojenská operace‘ se postupně změnila v regulérní válku. De facto zástupně s NATO na půdě Ukrajiny, které využilo situaci k „výprodeji“ a „velkomyslnému darování“ postarší vojenské techniky ukrajinské armádě, k testování nových systémů (zástupně za mnohé viz zde) a zajištění nových trhů. Proč k tomu došlo uvedeme následně v souhrnných tezích vztahujících se na okolnosti vzniku a průběhu této hrůzné tragédie. Některé z nich vychází ze známých faktů, jiné jsou výsledkem logického uvažování a kritické reflexe.

Většina události je nebo by měla být čtenáři dostatečně známá, proto jsou uvedeny odkazy jen na ty nejdůležitější prameny. Navíc nejde o vědeckou práci, ale o žurnalistický komentář. A vůbec: betonovým hlavám zacementovaným transatlantickou maltou jsou fakta i logika úhlavními nepřáteli. Již i Bible konstatovala, že ‚nikdo není tak slepý a hluchý, jako ten, který nechce vidět a slyšet‘.

Kontinuita destrukce myšlenky evropského partnerství

Vývoj k současnému katastrofickému stavu postupoval stejně jako transatlantický tah do bývalé „východní“ Evropy až po Ukrajinu krok za krokem; militarizace zahraniční politicky šla nerozlučně ruku v ruce se ztrátou plurality společnosti, s politickým i ekonomickým dirigismem Evropské komise a narůstajícím militarismem kolektivního Bruselu (NATO/EU). Evropa po překonání dvou bloků nešla směrem k prohloubení demokracie, občanské participace a sociální rovnováhy, ale nastoupila cestu pravého opaku. V politické a vojenské oblasti postupně vytlačilo NATO původní koncept architektury celoevropské kolektivní bezpečnosti pod střechou Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Tato strategie musela zákonitě vést k negaci logického geopolitického paradigmatu, že stabilní bezpečnostní architekturu Evropy lze vybudovat pouze s Ruskem, nikoliv proti němu. I pro člověka s minimalistickými nároky na fungování mozkových buněk by musel stačit pohled na geografickou mapu světa, aby pochopil, o čem je řeč. Nicméně tlak transatlantické reality na logiku a racionalitu stoupal přímou úměrou s narůstající mocí bruselských oligarchů, kteří Evropu suverénních států proměnili v monstrózní eurokracii. A ta začíná děsit i některé dosavadní „plavce“ v mainstreamu, byť zatím jen v oblasti ekonomiky.

Proč jsme tento v podstatě známý exkurz do doby po tzv. pádu železné opony v kostce načrtli? Protože je nutné si stále a znovu připomínat, jak úzce souvisí válka na Ukrajině s politickým a ekonomickým úpadkem Evropy, centralizací EU, propojením euro-struktur s NATO a následnou militarizací zahraniční politiky. V geopolitice se nic neděje náhodně, vše je záležitostí dlouhodobého strategického plánování.

Teze první:

Cílem USA, NATO a v jejich chomoutu Evropské unie byla od samého počátku její nezávislosti Ukrajina integrovaná do transatlantických ekonomických, politických a vojenských struktur jako exkluzivní nástupní prostor Severoatlantického paktu proti Ruské federaci na nejcitlivějším geostrategickém místě. Poté, co „barevné revoluce“ nepřinesly trvalý výsledek, Západ v součinnosti s ultranacionalisty přitvrdil; výsledkem byl násilný, protiústavní převrat na přelomu 2013/2014.

V této souvislosti tři příklady taktiky „salámových řezů“ při atlantické integraci Ukrajiny do politických a vojenských struktur NATO – od počátečních „umírněných náznaků“ z konce 90. let) přes konkrétní kroky (společná brigáda Litvy, Polska a Ukrajiny: lublinský trojúhelník ) až po společná cvičení NATO a Ukrajiny na jejím území. V roce 2013 se konala ‚partnerská návštěva‘ válečných lodí NATO na Krymu, dle oficiálních vyjádření návštěvníků prý s cílem „boje proti (multifunkčním) pirátství a terorismu“.

Teze druhá:

Plánovaná asociační smlouva EU s Kyjevem vyslala jasný signál Moskvě, jak si budoucí roli Ukrajiny v Evropě představují transatlantičtí stratégové: jako plnohodnotnou integraci do mocenských struktur kolektivního Západu. Ultimátum ‚buď proruská anebo prozápadní‘ znamenalo kromě jiného zrušení celní unie Ukrajiny s Ruskem a tím pádem konec úzkých hospodářských kontaktů mezi oběma zeměmi. O nařízené privatizaci a následným obsazením nového východního eldoráda oplývajícího „mlékem a strdím“ západními „investory“ (rozuměj: výprodeji země) a následných sociálních dopadech bylo referováno na jiném místě. Zde jde v prvé řadě o geostrategické, a tedy vojenské aspekty, které musely být pro Moskvu klíčové: pasáž smlouvy o vojenské kooperaci otvírala vstupní bránu pro NATO (k asociační dohodě zde; k „propletenci“ EU – NATO zde a zde).

Teze třetí:

Mezinárodně garantovaná a Západem respektovaná neutrální a ekonomicky prosperující federální Ukrajina s vyváženými hospodářskými vztahy na obě strany by byla pro Moskvu politicky i strategicky výhodnější než eventualita získaných území – s výjimkou Krymu. Teritoriální anexe předpokládá krvavou válku, vyžaduje těžce kalkulované lidské a finanční oběti, nemluvě o formální vstupu do role agresora se všemi politickými, hospodářskými a mediálními následky v Evropě a ve světě. Navíc se tím nejen že nevyřeší, ale z pozice Moskvy naopak jen zkomplikuje otázka „zbylé“ západní Ukrajiny. Pro USA, a tedy NATO, je úplně jedno, zda budou mít totální kontrolu nad celou Ukrajinou nebo „jen“ nad její západní částí: severoatlantické tanky by tak jako stály na ruské hranici. A pokud by Moskvě šlo od samého počátku o anexi nových území, potom by vojenský útok musel přijít daleko dříve, nejspíše krátce po kyjevském Majdanu.

Všechny tyto úvahy jsou nejen legitimní, ale i logické. Jenže vzhledem k žalostnému stavu západní, v našem případě konkrétně německé žurnalistiky zbylo pro kritickou reflexi a objektivní analýzu ukrajinské kauzy nanejvýš místo na politicky vynucené mediální periferii, bez sebemenší šance ovlivnit rozjetou mašinérii militarizace politiky i veřejného života a výluky diplomacie z politického repertoáru kolektivního Západu (zde a zde).

Teze čtvrtá:

Kyjev měl na vybranou mezi dvěma variantami vývoje: buď nová Ukrajina s hospodářskými a politickými vztahy na východ i západ nebo role amerického beranidla proti Rusku a cesta narůstajících konfliktů, etnických nepokojů a postupné destrukce s nebezpečím reálného válečného střetu.

Evropa v podobě EU se proti vlastním zájmům nechala strhnout na cestu iracionální služby americkým zájmům, proti stabilitě a míru na Ukrajině a našem kontinentě. V této souvislosti nelze opomenout skutečnost, že z hlediska stability státu nešlo jen o ruské etnikum na východě a není tedy možné problematiku autonomie redukovat pouze na „západní ukrajinskou“ a „východní ruskou“. Ukrajina je slepenec několika etnických a jazykových oblastí, jejichž ukrajinská identita je dána spíše geografií než společným státně-politickým povědomým. To se muselo teprve postupně vytvářet. Z toho vyplývá, že dlouhodobá vnitřní stabilita země závisela na státoprávním statutu dalších etnických a jazykových regionů (Rusíni, Bělorusové, Maďaři, Poláci, Rumuni a další) a politiky Kyjevského centra vůči nim. Stabilní, federalizovaná a neutrální Ukrajina respektovaná oběma stranami mohla tvořit namísto konfrontace pásmo stability a kooperace. Jenže přesně tato varianta stála v cestě evropské zahraničněpolitické linii USA po rozpadu východního bloku včetně plánů pro Ukrajinu, započaté v 90. letech.

Teze pátá:

Taktika transatlantických stratégů k dosažení expanzivních cílů se v „drobných“ regionálních obměnách neustále opakuje. Spočívá v osvědčené metodě postupného pronikání do klíčových sektorů státní správy prostřednictvím vyškolených kádrů a nepřehledného množství „nevládních nadací“ v cílových státech za verbálního ujišťování, že vše se děje v zájmu stability, míru a demokracie. Především s ohledem na obyvatelstvo Evropy, které nesmí být objektivně informováno jak o historickém, tak politickém pozadí probíhajícího procesu i o enormních rizicích, která tento postup provází: Rusko není „zbytková“ Jugoslávie roku 1999, ale atomová velmoc. A pro případ, že volby nedopadnou zcela „proevropsky“, jsou připraveny sankce a „majdany“, eventuálně veta tajných služeb a následných verdiktů ústavních soudů oddaných panující agendě jako nedávno v Rumunsku. Patřičnou politickou atmosféru k tomu navodí ochotnická média.

Přitom je nutné si uvědomit, že na rozdíl od většiny občanů jsou západní „vůdci“ plně „v obraze“ a vědí, co činí. Plán zapojení Ukrajiny do euroatlantických struktur nebylo vzhledem mezinárodních souvislostí a veřejnému mínění možné realizovat z jednoho dne na druhý. Vše bylo otázkou dlouhodobé strategie, během které si občané i okolní svět na kousky „integrace“ zvykli, pokud je vůbec zaregistrovali. Kdo nezná celkový plán, který se obyčejně vyjeví teprve na konci cesty, většinou jen těžko docení jejich význam. A až se suma kvantitativních krůčků změní v novou kvalitu (evropské) reality, je již pozdě.

Teze šestá:

Výše jmenované faktory – exkluzivní přístup k informacím a možnost dlouhodobého plánování různých eventualit vývoje a odpovídajícího postupu – otevírají možnost nastolení stavu, ve kterém má protivník volbu pouze mezi zlem a katastrofou. Neboť kdo má iniciativu, disponuje výhodou prvního tahu a možností vypracování „plánu B, C…“, zatímco druhá strana je nucená na ně reagovat.

Ještě začátkem ledna 2022 během krizového jednání NATO – RF zazněl z minulosti tak dobře známý severoatlantický blábol o (citát:) „… ochotě (Bruselu) vyslechnout (sic!) starosti a obavy Moskvy…“, nicméně zásadní problém, potenciální casus belli, členství Ukrajiny v NATO, byl Stoltenbergem zcela jasně vyjmut z jednacího horizontu. Vyslechnout, to ano, respektovat nikoliv.

O čem tedy jednat? Každému soudnému člověku, natožpak zodpovědným politikům, muselo být jasné, co tento odmítavý postoj vzhledem k masívnímu nástupu ruských vojsk na ukrajinské hranici znamená. Hloupost bruselských stratégů je v takovém případě vyloučena, za takové situace musí být vyvolání krize evidentně chtěné. Tyto kroky, zásadní neochota paktu nejen poslouchat, ale i seriózně jednat, potvrzuje jedno: západní paradigma stojí od počátku konfliktu na vojenské logice podřízené konečnému cíli: oslabit a izolovat Rusko.

Nátlaková „diplomacie“ nevedla ke stanovenému cíli, proto je nyní, ‚inter arma‘, definovaná jako slabost, ba dokonce jako posluhování Rusku. Věty o vítězství Ukrajiny jsou sice samoúčelné a z pohledu „neutrálního“ pozorovatele zcela mimo objektivní realitu, nicméně vzhledem k tomu, že Spojeným státům a jejich evropským služebníkům nejde o lidské osudy a životaschopnost Ukrajiny, ale o strategické výhody, dovolovala by Severoatlantickým paktem vojensky obsazená západní Ukrajina i bez východních regionů interpretaci, která by takový stav veřejnosti „prodala“ jako „vítězství“. Otázkou je, zda by toto „vítězství“ nenastalo jen za cenu přímého vojenského střetu Ruska s NATO. To by ovšem nepřineslo vítězství oné západní Ukrajině, ale definitivní konec Evropy.

Přesto nebo právě proto, z obecného důvodu mravního imperativu a úsilí o racionální pokus najít cestu ze smrtelného kruhu destrukce existují návrhy napříč proudem ‚buď anebo‘. Jeden z nich spatřil před Vánocemi světlo mediálního světa. Dokonce ne na jeho periferii, ale na stránkách obecně respektovaného periodika, které se doposud vyhnulo osudu oběti politické inkvizice a následnému zavržení do společnosti „proruských trollů“.

Alternativní návrh na východisko z války

Respektovaný časopis Cicero přinesl zprávu o návrhu tří německých profesorů (Bernd Lucke, Reinhard Merkel a Dirk Meyer), jak ukončit válku na Ukrajině a zároveň zajistit stabilitu regionu a následně celé Evropy. Na tomto místě lze pouze stručně shrnout zásadní body a myšlenky návrhu, jehož podrobné shrnutí zájemce najde na stránkách Cicera nebo přímo v jeho autorské podobě .

Kromě obecných humanitárních důvodů představují autoři možnost praktického řešení složité situace v podobě konkrétních kroků, které by mohly znamenat cestu k mírovému řešení při zachování respektu, sebeúcty bezpečnostních garancí obou stran.

Jádro návrhu předpokládá na území obsazeném Ruskem vznik nového státu, možná i několika včetně Krymu. Jejich ústava by vycházela z principů svobody, demokracie a právního státu, zaručující občanská práva v duchu Evropské konvence lidských práv a Evropské sociální charty. V praxi by to znamenalo jejich autonomní existenci de iure mimo ukrajinské i ruské hranice s tím, že zahraničněpoliticky by respektovaly bezpečnostní zájmy RF a ve vztahu k ní byly vázány na její souhlas.

Jednalo by se tedy o státy s omezenou suverenitou (SOS), což by pro Rusko znamenalo krok směrem k zajištění bezpečnostních potřeb. Alternativní plán tří profesorů zároveň navrhuje Ukrajině bezpečnostní garance Severoatlantického paktu pro případ jejího napadení. Zároveň by se v rámci mírové smlouvy NATO a Ukrajina zavázaly, že na jejím území nebudou rozmístěny žádné zahraniční jednotky. Vznik nových států by byl vázán na souhlas (plebiscit) tamních obyvatel pod dohledem OSN. Takto vzniklé státy se mají stát členy Spojených národů i dalších mezinárodních organizací.

Autoři návrhu uvádí, že podobné modely jsou v reálné geopolitice praxí a mezinárodní právo je respektuje.

Návrh obsahuje celkově 18. bodů a vychází z nutnosti vyprostit obě strany ze situace „jedna – nula / nula – jedna“: buď připojení k Rusku s pocitem porážky Kyjeva a jeho vyčkávání na odvetu s pomocí NATO nebo snaha o návrat obsazených území k Ukrajině bez bezpečnostních garancí Rusku, jak tomu mohlo být ještě před začátkem války. V prvním případě by se jednalo o oddálení nového konfliktu, v případě druhém s pravděpodobností na hranici jistoty okamžitou „horkou“ 3. světovou válku, neboť Ukrajina průběh vojenského střetu bez plného zapojení NATO nemůže zvrátit.

Autor tohoto textu nehodlá v tomto okamžiku řešit otázku, zda je návrh tří německých profesorů nosný nebo ne. O tom, že je nesen mravním imperativem lidskosti, není pochyb, politicky se snaží předložit návrh na situaci „win-win“ ke kontextu reálné situace po dvou letech válečných akcí. Jde v prvé řadě demonstrovat hloubku propadu západní politické kultury, která ignoruje nebo přímo odmítá otevřeně diskutovat o alternativních možnostech ukončení konfliktu a umírání s perspektivou stabilního míru. Která se zuby nehty drží politiky založené na iracionální vojenské logice a odmítá vše, co zavání racionální diplomacií.

Teze sedmá formou otázky:

Komu v Evropě se zdravým rozumem (nemluvíme o Spojených státech, pro které tato nešťastná země sehrála roli šachového pěšce) vadila neutrální Ukrajina a stabilita na kontinentě? Ukrajina s neutrálním statutem v sobě díky lidskému, vědeckému, hospodářskému a zemědělskému potenciálu skrývala obrovskou šanci kooperace pro celou Evropu, od Lisabonu až po Ural, jak o tom snil Charles de Gaulle. Ale právě tento potenciál byl trnem v oku těm, kteří chtěli a chtějí držet Evropu v roli poslušné provincie.

Teze osmá:

Vyjádřeno jednou větou: stručný pohled na evropský vývoj od rozpadu východního bloku a následného přesunu jeho bývalých členů pod západní (transatlantické) komando přinejmenším naznačuje, že ukrajinská tragédie není následek náhlé ruské expanze na západ, ale „logický“ produkt kontinuity imperiálního tahu západních „vítězů“ k ruským hranicím. O tom, že cílem NATO/EU není ukončení umírání, že nešlo a nejde o blaho Ukrajiny, svědčí zarputilost, s jakou bojechtivý čtyřlístek von der Leyenová, Kallasová, Virkkunenová, Kubilius pobízí Ukrajince k dalšímu nesmyslnému umírání. Evropská unie, která aktuálně dělá dojem pitbulla utrhnutého z amerického řetězu, prostě není ochotna v rámci diplomacie uvažovat o racionálních, praktických řešení v zájmu obou aktérů a celé Evropy.

Teze devátá, závěrečná:

Od samého počátku evropského vývoje od roku 1990 nešlo Západu o partnerství, ale o dominanci. Buď se Rusko podvolí, nebo dojde ke kreaci staronového západního stereotypu – strategického nepřítele a nové „železné opony“, tentokrát vystavené Západem. Neboť vedle deklarovaných pandemií legitimuje nejlépe vnější nepřítel utahování svěrací kazajky uvnitř a umožňuje tím odpoutání pozornosti od domácího selhání.

Neutrální ukrajinská federace byla zřejmě poslední možnost evropské sebezáchrany před hospodářskou destrukcí. Zároveň byla politickou šancí EU zahájit postupnou emancipaci vůči USA a jejich antievropské strategie s cílem zbavit se evropské hospodářské konkurence vyvoláním nepřátelství k Rusku (politicky) s důsledkem odříznutí Evropy od levných energetických zdrojů (sankce, sabotáže) a rozbitím ekonomických vazeb. A přesně tam se Evropa díky bruselským autokratům a politicky zkorumpované, duchovně vyprázdněné a mravně pokleslé tzv. politické reprezentaci jednotlivých zemí nechala sebevražedně vtáhnout.