Americké volby už začaly

Do voleb amerického prezidenta, celé Sněmovny reprezentantů, třetiny Senátu a volených zákonodárců a funkcionářů na nižších úrovních jsou ještě skoro dva měsíce, ale hlas je možné posílat už teď. Umožňuje to většina států americké federace, i když v podrobnostech se mohou lišit.

https://www.nytimes.com/live/2024/09/12/us/harris-trump-election#early-voting-states-ballots

Pro kandidáty to znamená, že v den oficiální osobní volby, tedy 5. listopadu, může být o vítězi už dávno rozhodnuto. A protože volby jsou především soubojem reklamních a PR agentur, začíná být hodně důležité, jak nadávkovat nálož omamných sdělení, které mají voliče uhranout jako pohled hada Kaa z Knihy džunglí.

Na straně Demokratů byla transparentnost a věcnost volební přípravy zmařena už tím, že byly fakticky anulovány primárky. Vycházelo to ze starého zvyku, že proti prezidentovi před druhým funkčním obdobím se nekandiduje. Za tímto zvykem je skrytý předpoklad, že prezident bude schopen zjistit, jestli na to ještě má, a pokud ne, zabalí to před primárkami, aby nezalehl debaty nových uchazečů.

Jenže tento předpoklad je z principu mylný. Jakmile prezidentovy mentální schopnosti začnou ochabovat, je prvním úkolem jeho okolí tvrdit, že na tom nikdy nebyl líp. Má před sebou ještě spoustu rozdělané práce, od které se neutíká. Dějiny by mu nezapomněly, kdyby to slabošsky zabalil (protože pak by to museli zabalit i oni). A tak to letos taky probíhalo.

Proto se Kamala Harrisová vyšvihla do pozice jediného a nepopiratelného kandidáta Demokratů až na poslední chvíli a šanci dostala taky díky nadějím, že část bývalého aparátu prezidenta Bidena si ponechá. Pozoruhodné je, že zatím odmítala mluvit podrobněji o tom, co chystá. Volby budou o to záhadnější.

Trump už rok objíždí celé Spojené státy a deklaruje své záměry, na které pak prší odborná i zavilá stranická kritika, ale tak to má být. Zato Harrisová dokonce i na předvolebních shromážděních, na která se rozjela spolu se svým volebním partnerem Timem Walzem, nabízí spíše manifestace podpory než podrobnější debatu o budoucnosti.

Poslední a jediný televizní duel Donalda Trumpa a Kamaly Harrisové naznačil, že půjde o výběr menšího zla. Harrisová chce pokračovat ve válce na Ukrajině a souhlasí s její eskalací, což je opravdu hodně velké zlo. Trump tvrdí, že by ji ukončil jednáním, ale nevíme, zda na to má. Jeho přístup však vypadá mnohem nadějněji.

Američanům byla donedávna zahraniční politika dost lhostejná. Na války jsou zvyklí, Amerika pořád někde válčí, prakticky nepřetržitě. Považuje se to za samozřejmost, stejně jako vzletné řeči o demokracii a lidských právech, které se někdy musí podpořit humanitárním bombardováním. Voliče víc osloví jen fakt, že války lezou do peněz a strhávají hospodářský i intelektuální potenciál k projektům ničení, zatímco v Americe by bylo potřeba opravit rozpadající se mosty, silnice, školy, nemocnice.

Neméně palčivý problém představuje skutečnost, že vyjma zbraní se všechno vyrábí někde jinde, hlavně v Číně. Do Ameriky pak proudí laciné zboží, kterému nikdo doma není schopen konkurovat. Ti, kdo stojí za přesunem velké části hospodářské aktivity mimo vlast, argumentují nízkou cenou zboží. Občas připomenou i obrovské zisky, ale ty nejsou pro každého.

Spokojení bankéři a akcionáři zdůrazňují, že toto uspořádání je výhodné pro spotřebitele. Avšak aby se z nějaké osoby stal spotřebitel, potřebuje příslušný příjem. A s utíkající produkcí mizí pracovní místa, která ten příjem měla zajistit.

Ekonomové vám budou tvrdit, že je to v pořádku, ve vyspělé společnosti je zákonitý nižší podíl průmyslové výroby (o zemědělství s dvěma procentíčky pracovních sil netřeba mluvit), který je nahrazován růstem podílu služeb. Mobil vám vyrobí v Číně, ale ostříhat nebo obsloužit v hospodě se musíte nechat doma. Méně je zdůrazňováno, že tato místa jsou podstatně méně placená. Stačí připomenout, že právě na ně se soustřeďovala bitva o minimální mzdu. Přidejte obraceči karbanátů, a mekáč to může zavřít.

Jedna výhoda tu však zůstává, opáčí vám na tuto nikoliv nepodstatnou výtku, tahle práce tu pro vás bude vždycky. Jenže ani to už není pravda, imigranti jsou ochotni pracovat za ještě menší peníze. Do centra předvolební debaty se tak dostala Čína, imigrace a boj proti drahotě, pokud samozřejmě nepřehlídneme potraty.

A co zadluženost Spojených států? Na washingtonských „parlamentních listech“ The Hill se objevil důrazný příspěvek jednoho z ekonomických komentátorů, který upozorňuje, že v prvním rozhovoru Harrisové pro CNN nepadlo o zadlužení ani slovo, přestože už dosáhlo 122 procent HDP USA, a že ten HDP není malý s hodnotou 28,6 bilionů (tisíců miliard) dolarů.

https://thehill.com/opinion/4868875-us-national-debt-crisis/

Místo toho se mluvilo jen o inflaci, kde už se situace lepší při aktuální hodnotě 3 procent. Ani tam však poradci kandidátce nedoporučují velké ohlížení, protože během posledních tří let americké ceny kumulativně vyskočily o 20 procent, daleko před mzdy, a zejména ty v mizerně placených službách.

Důležité je historické srovnání, podle kterého se zadluženost USA vyšplhala dokonce nad úroveň, kterou měla bezprostředně po druhé světové válce, kdy byla na 120 procentech HDP. Později se míra zadlužení dařila snížit, dokonce až na 31 procent HDP. Než se karta obrátila zejména po roce 2008. Hodnotu celoroční produkce USA tento dluh znovu překonal už roku 2013 a v současné době obsluha dluhů vyžaduje větší podíl federálního rozpočtu, než jsou gigantické rozpočtové prostředky na obranu. To je učebnicová krize.

Není divu, že federální rozpočet se teď posouvá kupředu jen v přískocích krátkodobého financování krůček od fiskálního útesu, za kterým je pád do platební neschopnosti Spojených států.

Je to pravidelně napínavé, leč spíše zábavné představení. Peníze si nakonec stejně natisknou. Onen zbrojní rozpočet je stejně velký jako obchodní schodek. To znamená, že když zaplatíme zbraně, vyrovnáme to dováženým zbožím zadarmo. Vydáme zelené papírky, či přesněji státní dluhopisy, které jsou stále přijímány na zahraničních trzích jako nástroj rezervní měny. To se nám to hoduje, když nám cizí lidi půjčujou…

Státní dluhopisy si koupí i nejbohatší vrstvy v USA, protože je mají za nejbezpečnější investici. Lze to brát i tak, že úroky od státního dlužníka umáznou část výdajů amerického investora za daně. Na první pohled je zřejmé, že dluhy znevýhodňují chudší část populace a zvýhodňují tu bohatší.

Ale bude dolar vždycky tou rezervní měnou? Na podzim se nebude jen volit prezident USA, ale bude také summit zemí BRICS, které hledají cesty, jak se vyvléci z dolarové smyčky. Čína prudce snížila své dolarové rezervy. Také v dalších zemích BRICS se zkouší zahraniční obchod v národních měnách. Není to optimální řešení, každá země má někde aktivní bilanci, a když je to odkázáno jen na národní měny, na druhé straně se proti tomu zákonitě hromadí dluhy. Takže se experiment típne a pošlou se dolary.

Lepší řešení je koš měn opřený o hodnotu nejobchodovanějších komodit. Je to model, který už po válce nabízel britský ekonom John Maynard Keynes, než ho Američani převálcovali. Tím si USA urvaly onu strategickou výhodu, že všichni ostatní si musejí na zaplacení dluhu vydělat obchodem, zatímco Američan si jich potřebné množství prostě natiskne.

Washingtonský The Hill varuje, že nakonec ty dluhy na Američany dolehnou, ale zaplatí je až příští generace. Zákon o fiskální odpovědnosti, který byl přijat loňského roku,  počítá jen se snížením růstu národní zadluženosti o 3 procenta během příštích 10 let. Ta procenta se počítají z HDP, takže koncová hodnota dluhu má být 45,2 bilionu dolarů. To je ona porce, která má vybafnout na děti…

Autor proto znovu připomíná opravdu klíčové téma nadcházejících voleb v USA:

„Nemůžeme ignorovat zásadní poškození americké fiskální budoucnosti, ke kterému došlo v posledních deseti letech. Prezidentské volby v roce 2024 musí upřednostnit osvobození mladých a budoucích Američanů od veřejného dluhu, který je připraven potopit postavení Ameriky ve světě. Americká ekonomika musí být udržitelná.“

Dodejme, že kdyby to provázelo ukončení válek, bylo by to o něco snazší.