Aspoňněcismus a covid

Kdybych chtěl rozebírat, jak je hláška „je to o lidech“ hloupá, bezcenná a nebezpečná, mlátil bych jen prázdnou slámu. Považuji za 1000x potvrzené, že tam, kde panuje svoboda, přichází prosperita, s prosperitou bohatství a „lepší“ lidé. Například Afgánci, kdyby se mávnutím proutku stali „ lepšími lidmi“ ze dne na den zemi fakt nepozvednou, pokud u nich panuje totalita.

Abych trochu dohnal Daniela v neologismech, představím vám další fenomén, tentokráte „aspoňněcismus“. Následující skvělý citát jsem za svou kariéru potkal již ve 4 jazycích:

„Bože, dej mi klid, abych přijímal věci, které změnit nemohu, odvahu, abych měnil věci, které měnit mohu, a moudrost, abych je uměl od sebe odlišit.“

(Arthur Miller)

Naposledy mi ho vtloukal do hlavy můj Oberarzt v Berlíně na pohotovosti, když jsem se vztekal nad věcmi, které sice byly ke vzteku, ale v danou chvíli nešly změnit, a bralo mi to sílu na řešení věcí, které jsem naopak změnit měl. Každý den vidíme v medicíně situace, kdy je pravdu natolik obtížné přijmout, že se lidi obracejí k různým berličkám, sílám krystalů, k různým bohům, bylinkám a pití vlastní moči. Nevysmívám se těm lidem, zcela chápu jejich motivy a sám sebe se ptám, jestli budu schopen přijmout tvrdou pravdu, až přijde. Jestli budu schopen přijmout to, co už nemůžu změnit.

Nastanou i chvíle, kdy se člověk uchýlí k pověrčivosti, nesedne si na sedadlo č. 13 v letadle, obává se černé kočky přebíhající přes cestu. A někdy kontakt s realitou ztrácíme natolik, že věříme v chemtrails a kosmické plavidlo Aštana Šerana. Pudí nás k tomu ohromné neznámo, které před námi stojí; díry v matérii toho, co chápeme, nás straší a děsí, spiritualita našemu druhu vlastní nám často nabízí řešení i vysvětlení, které už jsou dávno odtržené od reality, ale my ji potřebujeme pro zachování vlastní integrity. Chceme a musíme věřit, protože nevěřit je děsivé.

Mimochodem, my lidé dokážeme pochopit spoustu fenoménů, které jsou špatně, pokud se dějí jednotlivcům, a současně jsme absolutně slepí ke stejným fenoménům, které se dějí kolektivně. Okrást člověka je špatné, okrádat lid daněmi je v pořádku. Zabít člověka je špatně, institucionální zabíjení pro veřejné dobro je v pořádku. Bránit člověku ve svobodě je špatné, státní bránění ve svobodě je v pořádku.

Jak to souvisí s covidem? Covid, tak jako spousta jiných katastrof před ním, demaskoval impotenci a agresi státu v plné nahotě. My lékaři se již od svých prvních krůčků v klinické, tedy diagnostické a terapeutické, rozvaze učíme pracovat s faktorem neznáma; učíme se pracovat s tím, že každý zákrok, který chceme provádět, musí být indikován, tedy musí mít prokázaný a nesporný přínos pro pacienta, a ten přínos musí být nesporně větší než riziko daného zákroku. K tomu jsme se nazpaměť učili donekonečna tuto básničku:

„Primum non nocere, secundum cavere, tertium sanare.“

Tedy hlavně neubliž, poté buď opatrný a pak teprve pomáhej.

Je tedy nepřípustné v rámci pomoci napáchat větší škodu, než kterou chudákovi pacientovi způsobily nástrahy vesmíru. Navíc do hry vstupují ekonomické faktory, které nám radí, že pokud máme dvě smysluplné terapie, které objektivně pomáhají stejně, musíme se rozhodnout pro tu levnější. Pokud ta dražší funguje lépe, musí její přínos být natolik velký, aby obhájil vícenáklady léčby.

Těžko se zde určují hranice, ale řekněme, že pokud existuje terapie, které je o milion korun dražší a šanci pacientovi zvedne o jedno promile (nehledě na to, že jedno promile je v medicíně za hranou měřitelnosti), s velkou pravděpodobností bude pacientovi tato terapie z veřejných zdrojů odepřena.

A pak máme onemocnění, která při současném stavu znalosti lidstva neumíme zvrátit. Můžeme do léčby napumpovat miliardy, ale nezvrátíme je. A v ten okamžik nastane to těžké: neudělat nic je děsivé, stejně tak jak je děsivé v nic nevěřit. A kdo může říci, že „něco“ nepomůže, pokud nemáte změřeno, že to „něco“ nepomůže? Zkuste vyvrátit, že čepice z aluminia nezabrání tomu, aby vám ufouni nečetli myšlenky! Těžká je ta hra s důkazním břemenem: Je těžké dokázat, že něco není.

Pokud se jedinec rozhoduje sám za sebe a nikomu neubližuje, v zásadě nevadí, pokud není racionální a svoje osobní peníze investuje iracionálním způsobem. O tom v zásadě ta svoboda a svobodná vůle je. O právu nebýt racionální. Nakonec jako lékař neznám 100% racionálního člověka. I já sám v sobě někdy nalézám nekonzistence a ambivalence, byť se je snažím maximálně eliminovat, které jsou asi způsobeny emocemi nebo touhou po spiritualitě.

Hra se v zásadě změní, pokud máte centrální autoritu. A o to víc, pokud máte centrální autoritu s monopolem násilí a násilně vybranými daněmi. Tady se nedá vymluvit na nějakou osobní iracionalitu. V rámci efektivní alokace zdrojů je centrální autorita povinna celospolečenské zdroje alokovat absolutně racionálně a účelně. Neřeším to, že centrální plánování z principu nefunguje, a tak se ten socialismus musí dnes schovávat za pseudotržní korporativismus, problém teď v mé úvaze tkví v něčem úplně jiném. Rozhodovací procesy spadly do klína politikům bez kompetencí a bez erudice a začal masivní politický „aspoňecismus“. Absolutně se škrtly principy vyváženého risk managementu a začala brutální propaganda.

Začalo povinné nošení roušek, což je zlo. Nebojte, vysvětlím. Dobrovolné nošení roušek by mi v zásadě nevadilo, protože každý vyhodnotí na základě dostupných dat, jestli nějak zakrytá ústa mohou prospět jeho zdraví. (Vím – vím, zdraví všech je víc než zdraví jednoho, veřejný zájem a tak dál.) Propagandistická rétorika je jasná: kdo je proti násilnému vymáhání nošení roušek, je odpírač, popírač a vrah křehkých stařenek v domově důchodců. Nikdo nezměřil přínos metody, náklady metody a nežádoucí následky metody. Vše bylo jasné: rouška versus smrt, ať to stojí, co to stojí.

Udělal někdo někdy bilanci přínosů lockdownu? Jak moc jsme poškodili ekonomiku, kolik lid nedostalo péči, kolik lidí umřelo na následek opatření, kolik lidí opatření ochránilo a kolik nás to jako společnost stálo? Balancovaly se tyto faktory? Nebo se jen propagandisticky řeklo: Lockdown, nebo smrt?

A teď je to očkování, nebo smrt.

A celá ta propagandistická rétorika je už nadmíru absurdní, že když konfrontujete elity s neúspěchem jejich teorií: Roušky epidemii nezastavily, lockdown epidemii nezastavil, očkování epidemii nezastavilo… Jediné, čeho jsou etatisté utrácející miliardy v systému aspoňněcismu schopni, je ubohý argument: Bez roušek by to bylo ještě horší. Bez lockdownu by to bylo ještě horší. Bez očkování by to bylo ještě horší. Odkud to kdo ví? Někdo to někdy změřil? Někdo nahlédl do paralelního vesmíru, aby se podíval, jak by to probíhalo bez tohoto všeho?

A pak tu máme studie, které rozkrájely realitu na dílčí faktory. Když si pšíknete v roušce, hleny nedoletí 7 metrů jako bez roušky – ano, dokázáno, roušky staví kapénky, ale zastavují epidemie? A kolik nás roušky stály? A jaká by byla křivka nakažených bez roušek?

Ano, lockdown oplošťuje křivku, protože proboha zahlcení nemocnic, ale o kolik oploštil křivku v přepočtu na jednu miliardu státního dluhu? Kolik lidí jsme získali tím, že jsme je zachránili před epidemií, a kolik lidí jsme ztratili tím, že jsme je zavřeli doma? Kdo balancoval, kdo měřil, kdo stavěl risk management tímto racionálním způsobem? Celé to bylo o tom: kdo nevěří našemu „aspoňněco“, ten popírá covid jako celek, popírá medicínu jako princip, chce mrtvé, je to monstrum, neví, co se děje na jipkách. A pořád dokola. Vážně si myslíte, že oponenti si přejí mrtvé lidi na ulicích? Vážně si myslíte, že takzvaní dezinformátoři jsou lidé bez srdce, kteří si přejí genocidu v České republice? A co když jsou to jen lidé, kteří přemýšlejí v intencích „primum noc nocere“ a „přínos versus náklad“? To má být v celospolečenském rozměru špatně? Zase tu mámě dvojí metr na jednotlivce a na společnost jako s vraždami a krádežemi? Zavedeme namísto „práva první noci“, kdy mohl císař deflorovat vaší novomanželku, „právo prvního vpichu“, kdy vám stát bude moci nařídit jakoukoli léčbu a vynutit si ji od vás nátlakem? Vždyť je to jen píchnutí, ne? (Což je vlastně i ta deflorace, ne?)

Kolik životů potencionálně zachráněných důchodců stojí za zničení drobných živnostníků, a zabránění otcům rodin, aby mohli do práce v Německu? Viděl někdo z vás nějaká čísla? Viděl někdo z vás alespoň pokus establishmentu o racionální vyvažování přínosů a nákladů opatření? Viděl někdo z vás, když jsme se bili v prsa, že jsme nejlepší, nebo pak zase nejhorší v covidu, že by to někdo vztahoval k jednotce státního dluhu?

A co země, které mají stejné procentuální množství nadúmrtí jako Česká republika, ale desetinový růst státního dluhu přepočteného na HDP? Byla to racionální vyvážená terapie beroucí v úvahu přínosy, rizika a finanční náklady? Dodržela pravidla „primum non nocere“, když si vzpomenete na asymptomatickou holku u rybníka, která sedí se dvěma kamarády, na kterou naskočí agresivní policista, aby ji tam zmlátil za nedodržení absurdních pravidel? Kolik životů přesně ten policista zachránil na jednotkách intenzivní péče tím, že zfackoval holku? A mohl bych tu studii prosím vidět? Tohle je léčba, která jenom škodí, a nevím o tom, že by někoho vyléčila.

A tak se nedivte, vládo a etatisté, že lidé revoltují proti očkování. Nejsou to antivaxeři, nejsou to blázni. Jsou to možná lidé, kteří už mají dost propagandy. Kteří viděli náklady a nedokážou se smířit s tím, že tahle špatná terapie měla tak obří náklady. Pokud podlehne „aspoňněcismu“ jedinec, jsou to jeho peníze, které si alokuje dle svého vědomí a svědomí a nikomu tím neškodí. Pokud rozjede populistický aspoňněcismus vláda, která nás zadluží na generace, je to zločin, který poškozuje všechny daňové poplatníky.

Možná to někteří z vás netuší, ale pokud zbankrotuje stát, rozpadne se sociální síť pro lidi, kteří neměli šanci se zabezpečit jinak, tedy bez státu, který je okrádal celý život pod slibem, že se jednou o ně postará. A budou umírat lidé. Ano, umírat lidé. Budete tyhle mrtvé také dávat na misku vah? Budete se koukat na sociálně slabé důchodce umírající na podvýživu a říkat si: ještě že jsme kdysi oploštili křivku a zachránili tím životy? Nebo tou dobou budete už říkat: nešlo to jinak. Nemusíte být věštec, ani titulovaný ekonom, abyste pochopili, že dluhy a státní bankroty zabíjí. Tak tedy kolik lidí smíme zabít dluhy, abychom zachránili kolik lidí lockdownem?

Nevytrhávejte prosím přínosy roušek a přínosy lockdownu a přínosy očkování z celospolečenského kontextu. Balancujme, kolik lidí čím zachráníme a za jakou cenu. Jestli někdy pouhé „nic“ prostě není racionálnější než drahý státní aspoňněcismus a jestli nejsou taktiky dobrovolnosti nakonec úspěšnější než násilím vymáhané dobro.

Nevěřím, že by to jednotliví úředníci a politici nechápali. Věřím, že to chápou, ale kalkulují se strachem a zmateností většiny, která je volila. Kalkulují s tím, že až budou umírat na podvýživu důchodci ve zbankrotovaném státu, jich ani jejich rodin se to týkat nebude.

A teď mi znova zopakujte, jak jsme my kapitalisté zlí a jak jsou individualisté sobečtí, že nechápou, co je veřejné blaho a co je epidemie. A že jsme tmáři jako popírači morových pandemií a že nevíme, co se děje na JIPkách. Zopakujte mi, jak myslíte na ostatní, proto je okradete, zadlužíte, znásilníte, zbijete, zavřete. Protože všechno ostatní je odmítnutí pandemie, odmítnutí covidu, odmítnutí vědy, odmítnutí racionality, tvrzení, že země je placatá.

Já si o sobě myslím, že jsem racionální člověk a chci jediné: složte účet. Vyčíslete mi, kolik jste zachránili lidí a za jakou cenu a doložte, proč to jinde šlo o řád levněji.

Například Irsko mělo v roce 2020 nadúmrtí o řád nižší než ČR, a přitom poměr zadlužení země k HDP vzrostl jen o dva procentní body – zatímco v ČR o 10 procentních bodů. To jsou oficiální zdroje OECD. Uznávám, že Irsko je ostrovní stát, který má jiné geografické podmínky k isolaci svého obyvatelstva než střední Evropa. Ale i Němci nebo Švédi se zadlužili méně než ČR, měli méně nadúmrtí a neměli tak drsné lockdowny. Pokud bádáte, jak dokázali snížit Irové nadúmrtí, zjistíte, že se intenzivně zaměřili taky na necovidové diagnosy. Jinými slovy, soustředili se především na to, aby zavedená opatření nezabíjela. Proočkovanost mají asi o 10 procentních bodů vyšší než ČR, ale zase o 10 procentních bodů nižší než Portugalsko – a tam nadúmrtnost žádná sláva není. Tady už máte jasná tvrdá data: Covid zabíjí, ale státní opatření taky. Ti, kteří byli nejvíc fanatičtí v opatřeních a dělali z racionálních skeptiků dezinformátory, zapříčinili, že se nepřipouštěly diskuze na téma racionálního risk managementu. Tito lidé jsou tedy statisticky vzato „vrazi“, byť neúmyslní.

Myslíte si, že 100% proočkovaností nás přestane covid zabíjet? Možná ano. Já se ptám, co si máme naočkovat, aby nás přestal zabíjet náš stát stát a jeho opatření.