Atentát na rozum

Základem kánonu prosazovaného radikální částí západní a s ní stále častěji i naší veřejné debaty je usilování o co největší a co nejšířeji pojatou rovnost a o osvobození člověka od nejrozmanitěji definovaných forem útlaku.

Progresivní společenské dekonstrukci nemá uniknout nic. Odhalovány jsou další a další formy útisku a marginalizace. Kategorie, na základě kterých se může jedinec na dnešním západě začít označovat za oběť, se utěšeně rozrůstají. Rasa, sociální postavení, gender, role v patriarchálním modelu rodiny, sexuální preference, migrační pozadí, tělesná konstituce atd. Nezřídka může čelit dle progresivistických pravidel osoba „diskriminováni“ na základě více než jednoho kritéria – například obézní černoch – takovému jevu se v moderním slovníku říká intersekcionalita. Pochopitelně se má za to, že žádnou z charakteristik, díky nimž se mohou dotyční prohlásit za oběť, nemají mnoho šancí jakkoli ovlivnit. A to ať už jde o faktory skutečně dané, jako je barva kůže nebo naopak dost dobře ovlivnitelné, jako obezita, budeme-li se držet výše uvedeného příkladu.

Rovnost příležitostí, která byla historickým vlivem křesťanského učení vetknuta do základů liberální (post feudální) společnosti a kterou se socialismus snažil rozšířit o absolutizovanou rovnost výsledků – každému podle jeho potřeb – dnes nestačí. Komunistický experiment sice prokázal nedosažitelnost příjmového rovnostářství nejpozději svým krachem na konci 20. století, ale levice se svého egalitářského snu nevzdala.

Snaha liberálních progresivistů narovnat veškeré aspekty našich životů, které jsou, jak píše Aleš Valenta v knize Jeden rok konzervativní publicistiky, „přirozeným důsledkem nerovnoměrného rozložení inteligence, talentu, paměti a dalších duševních mohutností“ se proto dnes soustřeďuje před ekonomický produkční proces, neboli před to, co tradiční marxisté označovali jako „základnu“.

Staré socialistické přerozdělování sice ani zdaleka nezmizelo, jeho různé soft formy v podobě nejrůznějších dotací se naopak těší obrovské popularitě, ale rozhodně zmizelo jako revoluční cíl s velkým C. Rovnost příležitostí je pro liberální levici, tak jako v minulosti, před komunistickým experimentem, ale i dnes nedostačující. Odstraněno má být proto vše, co zabraňuje tomu, abychom si na oné pomyslné startovní čáře byli skutečně rovni. Skupiny marginalizovaných se mají zbavit svých domnělých okovů ukutých z minulosti zděděných institucí a tradic, skrze něž se prý staré utlačovatelské pořádky dál předávají z generace na generaci. Podobně jich mají být zbaveni ale také ti, kteří jsou jimi dnes v očích progresivistů „privilegováni“. Teprve (a jedině) zbavením se tradičních struktur a vazeb včetně těch nejintimnějších dojde ke skutečnému osvobození a úplné rovnosti. Takto nějak by se v krátkosti dala popsat část soudobé radikální liberálně progresivistické teorie. Ostatně píšeme o ní a o jejích projevech v IVK poměrně často.

Tyto projevy nabývají nezřídka nebo spíš stále častěji skutečně bizarních rozměrů. Tento poněkud širší „teoretický“ úvod slouží jako entrée ke krátké závěrečné glose jednoho takového případu, v mnoha ohledech příznačného. Zpravodajský server Echo24 přišel před nedávnem s informací, že univerzita v německém Flensburgu nechala ze svých prostor odstranit sochu znázorňující stylizované tělo nahé ženy. Bronzová socha s poetickým názvem Primavera byla nahrazena plastovým duhovým otazníkem vytištěným na 3D tiskárně…

Proč k této absurdní věci došlo? Některé studentky se prý při pohledu na sochu cítily nepříjemně. Plastika redukující roli ženy na její schopnost plodit děti pak podle „univerzitní referentky pro rovné příležitosti“ představovala zastaralý obraz ženskosti, který do prostředí, jež má především intelektuálně povznášet (i ženského) ducha, nepatří…

Kouzlem nechtěného jde po Botticelliho florentském obraze o druhou Primaveru, která v poslední době čelí útoku moderních vandalů. Nakolik jsou jejich argumenty prezentované v tomto případě univerzitní referentkou validní, ponechávám tentokrát na laskavém posouzení čtenáři. Mne napadají pouze slova písně undergroundové skupiny Aktual Milana Knížáka:

Rozkopte obrazy, spalte si knihy / divadla ať srovnaj buldozery / zahoďte všechno, co má ňákou cenu / spáchejte atentát na kulturu.

Kulturní barbarství, demonstrace nevkusu a absence estetického citu, jimiž, jak ukazují slova Knížákovy písně, nečelíme ani zdaleka poprvé, jsou ale jen jednou rovinou celé věci. Tu druhou představuje symbol, jímž byla stržená soška nahrazena. A tím se obloukem vracíme k úvodním odstavcům. Otazník jako emblém prázdnoty a bezradnosti světa zbaveného kořenů, který vědomě zahazuje svou minulost. Světa hysterické křečovité pózy a všudypřítomné ublíženosti. Ale také otazník jako symbol svévole „nového člověka“ osvobozeného od údajného „útlaku zvyků a tradic“, pro kterého už neexistují meze, nic co nebylo možné změnit. Člověka, který se v duchu těch nejhorších historických tradic (paradoxně) má rodit „dokonale osvobozený“. Vlastně jako takový jeden velký duhový otazník.

Mnozí si možná řeknou, že jde o banalitu, která se jich netýká. A budou mít částečně pravdu. Ale už těch „banalit“ začíná být nějak moc. Ideje mají následky. Těm, kterým vadí socha nahé ženy, musí nutně vadit i lidé, kteří takové sochy vytvářejí ale i ti, kterým se takové sochy líbí víc než duhový otazník.

P. S.: Socha ženy našla útočiště na parapetu v kanceláři školníka. Ten prý prohlásil, že s ní sdílí svou kancelář rád…