Jak rozeznat dezinformaci

Jak víme z míst nejpovolanějších, mediální prostor v naší zemi je prosáknut dezinformacemi. Věří jim sice jen zanedbatelné procento populace, ale i to fatálně ohrožuje naši jinak naprosto solidní, pevnou a nerozbornou demokracii. Zatím bohužel nikdo nedokázal podat aspoň trochu přesnou, a hlavně věrohodnou definici dezinformace. Je to sice jen taková drobnost, ale přece jen to boj proti dezinformacím svým způsobem komplikuje.

Pokusme se o takovou definici sami. Bude sestávat ze dvou kroků. Zaprvé se shodněme na tom, že dezinformací je prostě všechno, co není pravdivou informací. Jde o požadavek natolik triviální, že s ním budou (možná po hlubším zamyšlení) moci souhlasit i místa nejpovolanější. Zbývá tedy určit znak, který musí splňovat sdělení, jež má být považováno za pravdivé. Stačí krátký přehled toho, co je jako pravdivé informace veřejnosti prezentováno, abychom odhalili hned dva takové definiční prvky. Mezi základní znaky pravdivé informace patří jednak neověřitelnost, jednak neuvěřitelnost.

Pravdivé informace pak dále dělíme tímto způsobem. Některé jsou sice uvěřitelné, ale zcela neověřitelné. Přímo studnicí takových informací je například momentální ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák. Z mnoha dalších vezměme jeho vyjádření, že český euroskepticismus pramení z vlivu někdejšího prezidenta Václava Klause. Pan ministr by se patrně zapotil, pokud by měl toto své tvrzení doložit na jakýchkoliv datech, která bychom si po něm mohli překontrolovat. Lze uvěřit, že názory Václava Klause ve své době ovlivnily velký počet lidí, i když dnes ovlivňují už jen ty, kdo jsou zvyklí si za svými názory stát. Neexistuje však žádný výzkum, který by třeba jen naznačoval, že množina těch, kdo pohlížejí na Evropu s rostoucí skepsí, se významněji překrývá s množinou těch, kdo sdíleli konzervativní názory Václava Klause a nezběhli od nich. Ministr pro evropské záležitosti prostě neví, o čem mluví, takže splňuje jedno z dnešních kritérií pravdivosti informace.

Pak tady máme pravdivé informace, které jsou sice perfektně ověřitelné, ale naprosto neuvěřitelné. Patří sem například dnes již pověstný druhý odstavec článku č. 14 dohody mezi ČR a USA o spolupráci v rámci obrany. Stanoví se v něm, že orgány ozbrojených sil USA mohou v úzké koordinaci s příslušnými českými orgány schválit využití ozbrojených sil USA prakticky kdekoliv na našem území za účelem udržení kázně a pořádku ve vztahu k příslušníkům ozbrojených sil USA. Znění tohoto článku si může každý snadno ověřit. Neuvěřitelné je, co tvrdí naši vládní politici. A sice, že toto znění dohody přijali s předpokladem, že o umístění amerických vojáků na našem území se rozhodně neuvažuje. Něco takového mohou tvrdit jedině lidé nesoudní, takže informace bude pravdivá.

Zcela dokonalé pravdivé informace jsou ty, které jsou zároveň neověřitelné i neuvěřitelné. Sem můžeme zařadit například tvrzení ministra vnitra Víta Rakušana, podle něhož získá Česká republika výjimku z povinnosti přijímat ročně stanovaný počet migrantů, anebo v případě jejich odmítnutí platit pokutu. Toto tvrzení je neověřitelné, ministr neuvedl, na kterém místě kterého z přijatých dokumentů je taková výjimka pro Česko stanovena. Zároveň je toto tvrzení naprosto neuvěřitelné, neboť z něho zcela logicky plyne, že naprosto stejnou výjimku z paktu o migraci by musely získat všechny evropské země, které jsou migranty přetíženy podobně jako my. K čemu by byl jednotný evropský pakt o migraci, z něhož by výjimku dostaly Německo, Itálie, Řecko, Švédsko, Francie, Belgie a některé další státy? Jak vidno, Rakušanův výrok splňuje oba požadavky na zcela pravdivou informaci, jakákoliv jiná sdělení budou tedy podle všeho dezinformacemi.