Návod Larryho Flynta, jak poznat demokrata

Lid versus Larry Flynt popisuje životní příběh zakladatele pornografického časopisu Hustler Larryho Flynta. K soudu se dostal za to, že ve svém časopise publikoval karikaturu známého faráře při incestním styku s matkou. Tedy nic pěkného ani obdivuhodného.

Nejvyšší soud Larryho osvobodil a řekl, že „vyjádření neztrácí ústavní ochranu jen proto, že může někoho urazit”. Dále řekl, že není možné lidi soudit podle subjektivní definice odpornosti. To je otázka vkusu, ale ne zákona.

Prase má stejná práva

Scény, které může divák chápat jako návod, jsou ve filmu dvě. V první říká Larryho právník, hraje ho Edward Norton, že na to kašle, že se Larry u soudu chová jako magor a hází po soudcích pomeranče. „V jejich očích jsi zkrátka prase”, říká právník Larrymu. Larry Flynt mu odpoví: „Ale ty jsi mi vždycky říkal, že prase má stejná práva jako prezident.”

Druhá scéna je těsně před koncem filmu. Soud ještě nevynesl rozsudek. Larry Flynt sedí v kolečkovém křesle na schodech Nejvyššího soudu a říká novinářům: „Jestliže ústavou zaručená svoboda slova ochrání takového…jak že mi to říkají…takového šmejda, ochrání každého z vás. Já jsem ten nejhorší.”

Pozn. autora: Demokratický systém dokáže ochránit prase a demokrat to chápe. Demokrat, který se nedokáže zastat člověka, jehož z duše nenávidí, v případě, kdy je takový člověk trestán za svoje nepěkné názory, není demokrat, ale svazák. A pouze svazák tleská systému, který mu pomáhá umlčet lidi, jež nemá rád a s jejichž názory nesouhlasí. 

Případová studie

Zdroj veškerých informací v odkazech na konci článku.

Bývalý prezident Donald Trump byl v lednu tohoto roku odsouzen k pokutě 83 milionů dolarů za to, že americkou novinářku Jean Carroll nazval lhářkou. Případ začal v červnu roku 2019, kdy Jean Carroll publikovala článek, ve kterém napsala, že ji Donald Trump před čtvrtstoletím během tří minut znásilnil v kabince obchodního domu. Článek publikovala v době, kdy propagovala svoji novou knihu.

O pět měsíců později, v listopadu 2019, podala Jean Carroll ve státě New York na Donalda Trumpa žalobu za to, že poškodil její reputaci „sérií falešných a pomlouvačných prohlášení”, ve kterých událost popíral. Žaloba uvádí, že „Trump věděl, že jeho prohlášení jsou nepravdivá”.

Promlčecí lhůta se prodlužuje

V roce 2022 schválili demokraté ve státě New York zákon, který umožňuje obětem sexuálního násilí podat žaloby, přestože u žalovaných činů již vypršela promlčecí lhůta. Zákon předložil poslanec Brad Hoylman-Sigal, jenž v minulosti prosadil zákon, podle kterého by měl mít kongres pravomoc zkoumat daňová přiznání Donalda Trumpa v New Yorku.

Jean Carroll byla se svou žalobou jedna z prvních, která zákon o zrušení promlčecí lhůty využila. V listopadu 2022 podala druhou žalobu, ve které obvinila Donalda Trumpa z ublížení na zdraví a sexuálního útoku. Část nákladů na vedení žaloby zaplatil Jean Carroll zakladatel sociální sítě Linkedin Reid Hoffman, který v roce 2020 utratil 100 milionů dolarů v kampani proti Donaldu Trumpovi.

Vinen

V roce 2023 uznala porota státu New York Donalda Trumpa vinným z ublížení na zdraví ve formě násilného osahávání a pomluvy. Znásilnění, tedy klasický sexuální styk, nebylo prokázáno. Porota přiznala Jean Carroll 5 milionů dolarů jako náhradu škody. To byla ta druhá žaloba podaná díky zrušení promlčecích lhůt.

Donald Trump následně řekl v televizi CNN, že si Jean Carroll historku vymyslela a že je šílená. Jean Carroll po Trumpově prohlášení pro CNN rozšířila svoji první žalobu z roku 2019 a požádala soud, aby navýšil pokutu za poškození její pověsti.

Soud jí 26. ledna 2024 vyhověl a uložil Donaldu Trumpovi pokutu ve výši 83 milionu dolarů.

Doplňující informace

Některé informace ze soudního procesu, jež mohou být důležité pro vytvoření ucelenějšího názoru, částečně zapadly. Tady je jejich výčet:

K aktu znásilnění mělo dojít v kabince obchodního domu Bergdorf Goodman poté, co se oba aktéři náhodně v obchodě potkali. Jean Carroll si nepamatovala ani měsíc, ani rok, kdy mělo k činu dojít. Podle ní se tak stalo na konci roku 1995 nebo na začátku roku 1996. Událost nemohou potvrdit žádní svědci ani záznamy kamer. Jediným důkazem jsou dvě přítelkyně Jean Carroll, kterým se měla svěřit po incidentu.

Soudce, který proces řídil, pracoval dlouhá léta ve stejné firmě jako právnička, která zastupovala Jean Carroll, a další její právničce dělal mentora. Podle ustálených pravidel by měl soudce v takovém případě odstoupit z důvodu podjatosti.

Šaty, které měla Jean Carroll podle svých tvrzení na sobě v den incidentu, se v té době podle právníků obhajoby neprodávaly.

Jean Carroll psala dlouhá léta sloupek pro časopis Elle, ve kterém radila ženám se sexem. Na sociálních sítích zveřejňovala sexuálně explicitní příspěvky včetně například sexuálních tipů, které se naučila od svého psa.

Post scriptum

Pozn. autora: Laicky by se spor možná dal shrnout takto:

Jean Carroll v podstatě bez důkazů řekla, že ji Donald Trump někdy, neví přesně kdy, znásilnil poté, co se náhodně potkali v obchodním době, šli spolu do kabinky a tam si Donald stáhl kalhoty. Donald Trump řekl, že lže. Za to byl odsouzen k pokutě 83 milionů dolarů za pomluvu. 

Pokud může stát udělat něco takového bývalému prezidentovi USA, který má neomezené zdroje na svoji právní ochranu, neexistuje nic, co by stát nemohl udělat běžnému občanovi, který se mu znelíbí, ať už z jakéhokoli důvodu. Běžného občana slupnou jako malinu.

Demokratický systém totiž dokáže ochránit i šmejda před státní zvůlí. Demokraté se vyznačují tím, že to chápou a dokáží se šmejda zastat, protože ví, že bez principu ochrany šmejda si nikdy nemohou být jisti, kdy padne sekera na jejich krk. Definice šmejda je jaksi subjektivní stejně jako definice odpornosti v případě Larryho karikatury.

Žádný svazák tohle nikdy nepochopil a nepochopí. Milión projevů o demokracii nenahradí jedno vážně míněné prohlášení: Ruce pryč od toho šmejda!

Larry Flynt na závěr

V jedné ze závěrečných scén filmu volá Larrymu jeho právník a říká mu: „vyhráli jsme”. Do telefonu přečte Larrymu dvě věty z rozsudku:

„V srdci ochrany svobody slova je uznání zásadního významu volného šíření myšlenek a názorů, které se týkají veřejného zájmu. Svoboda říkat, co si člověk myslí, není jen součástí osobních svobod, ale je také nezbytná pro společné hledání pravdy a vitalitu společnosti jako celku.”

„Ve světě debat o věcech veřejných je mnoho věcí učiněno z málo obdivuhodných pohnutek, ale přesto jsou chráněny principem svobody slova.”