Barvoslepě. Teoreticky

Stalo se očekávané, americký Nejvyšší soud (SCOTUS) zakázal většinou 6:3 rasovou diskriminaci v přijímacím řízení na vysokých školách.

Někdy v roce 1960 by se takové rozhodnutí považovalo za velké vítězství liberalismu nad ohavnými předsudky z minulosti. Dnes je ovšem situace přesně opačná a v liberálních médiích, jako jsou New York Times a The Atlantic, panuje nálada, jako kdyby zároveň došla zmrzlina a pošel rodinný labrador. Ona to totiž byla ta jejich, dobrá, pozitivní diskriminace.

(Mimochodem, ona snaha zabarvit nějaký pojem kladně přidáním jednoho slova, v tomto případě pozitivní diskriminace, je dost šílená. Představte si ozdravný koncentrační tábor nebo pohodlné elektrické křeslo. Za koho nás autoři takových pojmů mají, za úplné blbce? Bohužel asi ano, to je součást arogance, která je vlastní určité podmnožině akademických pracovníků.)

Zároveň se tak potvrdilo „proroctví“ z roku 2003, kdy soudkyně O’Connorová v podobném diskriminačním případu Grutter v. Bollinger (tehdy byla diskriminace v zájmu různorodosti označena za legální) prohlásila, že Nejvyšší soud očekává, že taková opatření budou časově omezená a že za 25 let už nebudou potřeba. Nakonec to tedy bylo dvacet let, skoro na den přesně, protože i ten předchozí rozsudek padl koncem června.

První postřeh: ona takzvaná pozitivní diskriminace je mezi americkými občany nepopulární a konkrétně v silně smíšené Kalifornii, kde běloši netvoří zrovna většinu a kde volby vyhrávají demokrati, ji dvakrát smetlo celostátní referendum: v roce 1996 poměrem cca 55:45 a v roce 2020 poměrem cca 57:43. Přitom rasové složení kalifornského obyvatelstva se mezi lety 1996-2020 se posunulo spíše ve prospěch Asiatů a Hispánců.

Druhý postřeh: jelikož ona právě zakázaná diskriminace je ideologicky motivovaná, budou se univerzity nejspíš tento zákaz snažit různými způsoby obejít, ale bude to riskantní hra. Takový rozsudek Nejvyššího soudu totiž zakládá neúspěšným žadatelům právo žalovat, a narazí-li v takovém případě univerzita na tvrdého soudce, může z toho být jak ostudný rozsudek, tak pokuta ve stamilionech dolarů. Minimálně se tedy dá říci, že už nebudou moci diskriminovat tak otevřeně.

Třetí, mnohem rozsáhlejší postřeh: jako u většiny rasových témat, i tady je ve hře obrovské pokrytectví. Zaujímat morální pózy totiž snad bez pokrytectví ani nejde.

Nejprestižnější univerzity „Břečťanové ligy“ jsou ze své podstaty extrémně exkluzivní a hierarchické kluby. Přijímají velmi málo lidí, a to disproporčně z bohatých vrstev. V Americe je zvykem, že bohatí absolventi („alumni“) pak následně doživotně obdarovávají své školy a občas jim i něco odkážou; a nejlepší způsob, jak si zajistit co nejvíc bohatých absolventů, je přijmout je jako bohaté už ke studiu. Právě striktní exkluzivita je přitom v případě Harvardu a spol. jeho hlavním prodejním argumentem. Garantuje totiž, že vaši spolužáci časem vystoupají do nejvyšších vrstev americké společnosti a že každý absolvent bude mít skvělé, prvotřídní kontakty.

Nevím, jak moc berou v „Břečťanové lize“ vážně teorii Petera Turchina o nadprodukci elit, ale rozhodně jednají tak, aby u nich k žádné nadprodukci absolventů nedošlo. Přijímací proces je tak extrémně striktní a omezující právě proto, aby diplom z Harvardu zůstal vzácným, prestižním zbožím. Dolar nebo euro mohou podléhat inflaci, ale diplomy z Harvardu v žádném případě!

No jo, jenže univerzity jsou dnes levicové prostředí, a v levicovém prostředí teď jako na potvoru frčí pravý opak, ona známá zkratka DEI (kterou cynici vyslovují DIE): Diversity, Equity a Inclusion. To znamená, že i Břečťanová liga se musí minimálně tvářit rovnostářsky a inkluzivně, ačkoliv celý její byznys je založen na tom, že je hierarchická a exkluzivní.

Tak velkou propast mezi P.R. a realitou není jednoduché překlenout. Naštěstí (z pohledu univerzit) existuje ještě to třetí písmenko, D jako Diversity, což v praxi znamená hlavně „dostatek černochů“, protože ostatní etnické skupiny k tomu nejsou zase tolik vhodné; Hispánci se totiž často sami ani nepovažují za „barevné“, kdežto pravých amerických indiánů je příliš málo na to, aby se s nimi dalo předvádět, a ti zbylí jako na potvoru žijí extrémně daleko od Harvardu či Yale, třeba na Aljašce, v obou Dakotách nebo v Oklahomě.

Nu, a právě tuto taktiku k překlenování propasti teď Nejvyšší soud zatrhl. Bodejť by z toho na Břečťanové lize byli nadšení.

Čtvrtý postřeh: s reálným životem v černošských ghettech se teď nestane vůbec nic, protože ona ta slavná diverzita na výběrových univerzitách funguje jinak, než se ráda tváří.

Harvard má cca 10 % černých studentů, ale je těžké se dopátrat, kolik z těch černých studentů jsou čerství potomci přistěhovalců z Afriky (typicky opět z bohatých a vzdělaných rodin, protože do Ameriky na pašeráckém člunu zas tak snadno nedoplujete a oficiální imigrační vízum dostanou spíš kvalifikovaní lidé), a kolik jich tedy skutečně pochází z rodin bývalých otroků odněkud z Jižní Karolíny nebo Mississippi. Mezi kritiky současného stavu panuje podezření, že tyto statistiky se nezveřejňují proto, že by příslušná čísla byla masivně nevyvážená v neprospěch “domácích” černochů. Jinými slovy, že jde zase jen o systém, protěžující už tak dost bohaté a vzdělané lidi a zcela ignorující onu „sociální spravedlnost“ (social justice), které má jinak správný levicový profesor plná ústa.

Osobně jsem rád, že tato fraška konečně padla, i když nepochybně budou snahy o její vzkříšení v jiné podobě.

Ano, byly kdysi časy, kdy vrahové v bílých kápích lynčovali černochy, a chápu, že se to lidé v 60. a 70. letech snažili nějak napravit. Ale čas se nedá zastavit a dnešní Amerika vypadá etnicky i společensky úplně jinak než ta tehdejší. Systém, jehož původním cílem bylo pomoci potomkům otroků na vlastní nohy, během desítek let zmutoval v bizarní mechanismus, ve kterém chudý běženec z Bosny nebo Vietnamu čelil diskriminaci jen proto, aby jej mohlo předběhnout dítě černého kardiochirurga z New Yorku, které mělo odmalička chůvu a několik soukromých učitelů.

Two wrongs don’t make a right. A čím víc roste ta skutečná různorodost americké populace – vzhledem k frekvenci mezirasových sňatků nejsou kombinace jako čtvrt-Ind/čtvrt-Ital/čtvrt-Barbadosan/čtvrt-Thajec dávno žádnou vzácností – tím menší smysl má cpát úředně lidi do úzkých a oddělených rasových škatulek jako kdysi na starém Jihu, kde “jediná kapka černé krve” stačila k tomu, aby byl jedinec klasifikován jako černoch a šlus, i kdyby vypadal zcela jinak.

Ale ano, v největších médiích panuje nářek. Možná nejde jen o ideologii, ale i o zcela praktické obavy. Kdo ví, kolik těch „různorodých“ novinářů, přijatých do redakce hlavně kvůli svým fyzickým atributům a nutnosti zaškrtnout příslušné kolonky ve výkazu diverzity, si teď tiše klade otázku, jestli časem nedojde i jejich dobré bydlo.