Bolševická revoluce a ukrajinská krize: Co mohou mít společného?

Téměř před 40 lety jsem se v hodinách dějepisu dozvěděl, že německý generální štáb zorganizoval během první světové války tajnou operaci, jejímž cílem bylo v dubnu 1917 převézt v zapečetěném vlaku ruského komunistu Vladimíra Lenina z jeho exilu v Ženevě do Petrohradu (dnes Petrohrad). Tato kapitola války mě fascinovala. Do té doby jsem měl dojem, že šlo o spontánní operaci s cílem pacifikovat tzv. východní frontu. Skutečným důsledkem byla samozřejmě Říjnová revoluce a zhroucení Ruska.

Válečná šachovnice Helphandu alias Parvusu

Teprve když jsem si v roce 2000 přečetl knihu rakouské historičky Elisabeth Hereschové “Geheimakte Parvus – Die Gekaufte Revolution” (Tajné spisy: Parvus – koupená revoluce), uvědomil jsem si, že přípravy na změnu moci v Rusku probíhaly již dlouho. Byl to téměř pevný program ministerstev zahraničí ve Vídni a Berlíně. Habsburkům šlo v jejich tradičním soupeření s ruskými cary především o jejich moc na Balkáně.

Klíčovým lobbistou pro toto zahraniční vměšování do Ruska byl muž narozený v Minsku, Izrael Lazarevič Helphand, který si později nechal říkat Alexandr Parvus. Jako publicista a především jako finančník různých revolučních kruhů v Evropě a v Osmanské říši tahal od 90. let 19. století za mnohé nitky. Na jeho šachovnici se pohybovaly osobnosti jako Lenin a Trockij, ale také revoluční mladoturci.

Hereschová na základě důkladně prozkoumaných dokumentů popisuje intriky evropské diplomacie na počátku 20. století, jejichž cílem bylo zastavit Rusko prostřednictvím anarchie a zničit zemi i její obyvatele. Nebylo tedy ad hoc rozhodnutím poslat odstaveného extrémního bolševika Lenina do Ruska, kde pragmatičtí menševici získali převahu. Byl to spíše poslední kámen na hromadu kamenů, která se hromadila již dlouhou dobu. Nejdříve postihne Evropu a později pohřbí Rusko.

Německý generál Erich Ludendorff v roce 1917 napsal: “Leninův vstup do Ruska byl úspěšný. Funguje přesně tak, jak jsme chtěli. ” Parvus se na této operaci vždy podílel. Nejenže tahal za nitky a umisťoval své figurky na politické šachovnici, ale také na tom vydělával miliony. Jeho plán stát se ministrem v Leninově revolučním kabinetu však nevyšel podle jeho představ.

Rušení dříve a nyní

“Ruským kolosem otřesou jen vnitřní nepokoje,” napsal v září 1914 vídeňský diplomat Alexander Hoyos. Několik týdnů předtím poslal starý rakouský císař František Josef I. Srbsku vyhlášení války. Text byl založen na falešných zprávách a svět se potácel do Velké války. Veškeré pokusy ruského císaře Mikuláše II. zejména telegramy německému císaři Vilémovi II., jeho bratranci, přesvědčit ho k nalezení diplomatického řešení selhaly. Mikuláš marně navrhoval, aby se skutečnosti kolem atentátu na rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda v červnu 1914 objasnily pomocí precizního právního vyšetřování. Mimochodem, oba bratranci, Niki a Willi, si často dopisovali v angličtině.

Rakouská diplomacie se také mimořádně aktivně angažovala ve prospěch revolučních hnutí v Rusku a vzniku ukrajinského státu. Hereschová ve své knize cituje následující zprávy: “Současně se začátkem války Rakouska-Uherska s Ruskem přijala rakouská vláda opatření k vyvolání revolučních nepokojů v Rusku. Za tímto účelem nabídli rakouští politici některým politickým emigrantům pobývajícím v Rakousku možnost odjet do Ruska – poté, co jim poskytli falešné pasy – a provádět tam revoluční propagandu. Byly jim také nabídnuty finanční částky. ”

Ve stejné době probíhala snaha Vídně a Lausanne propagovat oddělení Ukrajiny prostřednictvím publikací, jako byl německojazyčný deník Der Bund. Údajně šlo o “osvobození ukrajinského lidu od ruského jha jednou provždy”.

Hereschová dále uvádí, že tyto “proklamace byly ruskými socialisty přijaty velmi negativně, a to především díky tomu, že v nich byla tak jasně vyjádřena prodejnost jejich autorů”.

V souvislosti se současnou situací týkající se Ukrajiny, v níž je téměř nemožné rozlišit, co je správné a co ne, nás mohou napadnout některé paralely. Mediální mašinérie se rozjela v říjnu zprávou deníku Washington Post o pohybu ruských vojsk na ruském území, která zřejmě rozrušila Ukrajinu méně než NATO.

Vládní představitelé v Kyjevě mezitím vyzvali ke klidu v souvislosti se zprávami Západu o hrozící ruské invazi na Ukrajinu a stažení diplomatů. Alexej Danilov, tajemník ukrajinské Rady národní bezpečnosti a obrany, minulý týden prohlásil: “K dnešnímu dni nevidíme žádné důkazy na podporu údajného rozsáhlého útoku na naši zemi.”

Ministři zahraničí EU se naopak projevili papežštější než papež, když oznámili, že jakákoli další vojenská agrese proti Ukrajině by měla “obrovské následky a vážné náklady”. To zahrnuje širokou škálu sankcí proti ruským hospodářským odvětvím a jednotlivcům. Práce na přípravě těchto sankcí byly urychleny.

Nebezpečný okamžik

Jak už to tak bývá, na úrovni EU se nahromadila hora slov, která se nyní tlačí a opakují jako mantra, aniž by se někdo odvážil reagovat nahlas a nezávisle. Tyto rituály známe z mnoha jiných spisů, ať už z Blízkého východu nebo jihovýchodní Evropy.

Skoro se zdá, že jak v centrále NATO, tak v americkém Kongresu, kde se to hemží energetickými lobbisty – a ano, stále jde o plynovod Nord Stream 2 – nebo v radách EU se už válečné zpravodajství děje intenzivněji než na Ukrajině nebo v Rusku. Tato směs propagandy – jako jsou zprávy britských médií o údajném ruském spiknutí s cílem dosadit “loutkové vedení v Kyjevě” – hmatatelné mobilizace a tisíců amerických vojáků na této nové, uměle vytvořené východní frontě, je vysoce výbušná.

Na rozdíl od doby před 100 lety zde za nitky netahá žádná proradná postava jako Parvus, jak popisuje Hereschová. Spíše mnoho bezohledných kuchařů vaří kaši, na které si mnozí mohou spálit ústa. Kombinace arogance a neznalosti vždy vytvářela jen chaos.

Dějiny Ruska znají své konstanty, které jsou dány mimo jiné geografickými faktory. Má však také své proměnné – a ty jsou určeny lidmi, kteří se na nich podílejí.