Brexit: Kontrola (nad imigrací), která nebyla

Před osmi lety si obyvatelstvo Velké Británie odhlasovalo poměrem 52:48 Brexit, čili odchod z Evropské unie. Tím nastalo zajímavé období zjišťování, jak se taková věc vůbec dělá. Vyjednávání byla komplikovaná, personální poměry nestabilní, volby řádné i mimořádné dopadaly nečekaně, na hladinu vyplavaly různé irské otázky a skotské otázky poukazující na to, že Spojené království není až tak nerozlučně spojené, jak si říká. Psal jsem o tom tehdy průběžně, těch článků bylo snad dvacet.

Dnes už je to voda pod mostem, Británie je venku, my jsme zůstali uvnitř, popravdě řečeno ti Britové v EU docela scházejí – aspoň nám Středoevropanům, protože z našeho hlediska to byli užiteční spojenci, když bylo potřeba zablokovat nějaký těžkoruký francouzsko-německý nápad. Od doby, co jsou ti Angláni pryč, mají Paříž a Berlín v prosazování svých myšlenek dost usnadněnou situaci.

Nicméně zpět k Brexitu samotnému. Před pár dny se objevila zajímavá zpráva, jejímiž autory jsou konzervativní poslanci Robert Jenrick (za Newark), Neil O’Brien (za Harborough, Oadby a Wigston) a Karl Williams ze think-tanku Centre for Policy Studies. Její plné znění ve formátu PDF najdete zde.

Téma tohoto reportu je poměrně zásadní: voliči hlasující pro Brexit byli z významné části motivováni snahou omezit rozsah migrace. Zhruba třetina Britů, kteří hlasovali pro Brexit, vyjádřila názor, že vystoupení Británie z EU jí umožní provozovat lepší imigrační politiku a vykonávat lepší kontrolu nad vlastními hranicemi. (Průzkum.) Kampaň Leave to samozřejmě tušila předem a její heslo “Take Back Control” na tuto myšlenku také naráželo, i když bylo míněno šířeji.

Jak to tedy dopadlo v realitě?

… můžete chvíli tipovat.

První pozorování: imigrace do Británie trhla v posledních letech všechny rekordy a je daleko vyšší, než byla před rokem 2016.

Dnes je těžké si to vůbec jen představit, ale ještě kolem falklandské války (1983) odcházelo z Británie více lidí, než se do ní stěhovalo – což byl dokonce normální stav, a to už někdy od raně moderních dob. (Odněkud se všichni ti anglicky mluvící obyvatelé Nového světa, Austrálie atd. vzít museli, že.) Ten současný masivní příliv lidí je největší od dob anglosaské kolonizace někdy v 6. století. Ve srovnání s ním bylo těch Normanů, kteří se roku 1066 připlavili do země s Vilémem Dobyvatelem v čele, jenom pár.

Druhé pozorování: drtivá většina těch lidí se přistěhovala legálně na vízum vydané britskými úřady. Podle odhadu autorů byl ten poměr mezi “legály” a “ilegály” zhruba 25:1, a to přitom těch ilegálů není vůbec málo, kolem 40 tisíc ročně. Ale “legálů” je v posledních letech obvykle přes milion.

Třetí pozorování: v jedné věci se očekávání voličů Brexitu naplnilo – migrace z EU se omezila a dokonce začala v čistém poměru klesat do záporu. Nicméně Evropany více než dostatečně nahradili ne-Evropané. Vůbec mě nepřekvapuje, že na prvním místě je zase Indie. Nejpočetnější evropský národ, Ukrajinci, tvoří 7 procent všech víz v uplynulých letech – nikoliv tedy zanedbatelně, ale relativně malé procento.

Čtvrté pozorování: zhruba polovina těch legálních přistěhovalců přijíždí na studentská víza, ale přitom není úplně jasné, jak moc velcí “studenti” to jsou. Rozhodně není dobré si pod tím pojmem automaticky představovat akademicky nadanou mládež mířící na Oxford nebo Cambridge, aby rozvíjela nové světoborné teorie. Některé ty údajné školy jsou pofidérní, spíš jen schránkové firmy než opravdové školy (fenomén tak rozšířený, že má svoji vlastní stránku na Wikipedii), a kolem procesu udělování studentských víz panuje i tak značně podvodná atmosféra. Až donedávna si každý student mohl dovézt do Británie i příbuzné (manželku, děti), což se teprve letos osekalo jen na postgraduály a studenty pozvané explicitně britskou vládou.

Páté pozorování: o kvalitách takto dovezené pracovní síly lze s úspěchem pochybovat. Autoři studie uvádějí zajímavý postřeh: Velká Británie je jedna z mála zemí světa, kde počet automatických myček aut systematicky klesal (z 9000 na 4200) a naopak narůstal počet míst, kde auta myjí ručně lidé (na 20 tisíc). To naznačuje, že na britském pracovním trhu vzrůstá počet lidí, kteří nic lepšího neumějí. U imigrantů z určitých oblastí (Blízký Východ, Severní Afrika, Turecko) je oficiální zaměstnanost jen poloviční proti britskému průměru.

Šesté pozorování: od roku 2010 byla u moci právě Konzervativní strana, která přišla o vládu až letos, ale přes různé verbální deklarace o tom, jak je nutno tu imigraci zkrotit, proti ní reálně téměř nic neudělala. Ještě jednou: přes 90 procent imigrantů dorazilo do Británie legálně s vízem v pase, tj. se souhlasem úřadů.

Na stranách 31-32 zprávy najdete přehled všech předvolebních slibů ohledně imigrace za posledních třicet let – nic z toho se nenaplnilo.

Sedmé pozorování: v současné době platí, že v Anglii a Walesu žije více lidí narozených v cizině (16,8 procenta) než v USA (14 procent). Přitom USA se tradičně považují za zemi imigrantů.

Osmé pozorování: Londýn přestal být “britské město” v tom smyslu, že jen necelá jedna třetina všech jeho obyvatel ve věku pod 50 let jsou etničtí Britové. Mezi staršími ročníky je bílých Britů samozřejmě více, ale to je z principu značně dočasný stav. Ve věku kolem 18 let jsou londýnské kohorty Britů, Asiatů a černochů víceméně stejně silné. Je zde ale viditelná kohorta evropských a irských přistěhovalců v produktivním věku (nad 25 let), skoro stejně silná jako nativní běloši.

Deváté pozorování: skoro všichni, dokonce i voliči labouristů nebo obyvatelé onoho multikulturního Londýna, si myslí, že imigrace do Británie je moc vysoká. Ale v politice státu jako by se to vůbec neprojevovalo.

Inu, jak zdvořile píší sami autoři: “výhody a nevýhody imigrace jsou v populaci značně nerovnoměrně rozdělené”.

Mimořádně výhodné jsou otevřené britské hranice zejména pro zaměstnavatele, protože něco mezi 50-60 procenty pracovních míst v UK je otevřených pro žadatele z ciziny; tím pádem má zaměstnavatel lepší výběr a zároveň může nabízet nižší mzdu, než kdyby uchazečů bylo míň. Naproti tomu kulturní konflikty, přetížené instituce (zdravotní systém…) nebo třeba brutální nárůst cen bydlení v zemi, ve které přibyde jedno město velikosti Birminghamu co dva roky (ale bez adekvátní výstavby, která by ty nové lidi dokázala vstřebat), to jsou následky, které nese někdo jiný.

Co k tomu říci?

a. Politici lžou, jako když tiskne.

b. Voliči jim to tolerují a dál je volí, i když je fakt, že poslední dobou toryům značně zatopila Farageova Brexit Party – dost možná právě kvůli nezvládnuté imigraci.

c. Rozjede-li se jednou takový proces, má tendenci narůstat sám od sebe. Jak sami autoři zmiňují, čím víc imigrantů, tím víc dalších potenciálních imigrantů, což jsou jejich příbuzní, sousedi, kamarádi … z domovské země. Ochota migrovat do ciziny za lepším životem klesá až od určitého HDP na hlavu, údajně 10 000 dolarů na osobu ročně podle parity kupní síly. Bohužel pod touto laťkou žijí tři čtvrtiny naší planety, šest z osmi miliard lidí – to je lidský rezervoár jako hrom.

d. Imigrace nekvalifikovaných lidí táhne britskou ekonomiku (a patrně nejen britskou) spíš dolů než nahoru, zejména z hlediska produktivity na hlavu. Kde seženete levné “lopaty”, nemáte takovou motivaci digitalizovat či kupovat sofistikované stroje.

Těžko býti optimistou, těžko.