Byl to Putin? Aneb kdo vyhodil Juru… |

Sdílet článek:

LUCIE SULOVSKÁ

V mých rozhovorech s Rusy mi připadá nejzajímavější taková ta šedá zóna. Bavit se s propagandisty nebo jejich oběťmi nemá příliš cenu (vyslechnu je, jestli náhodou neřeknou něco neotřelého, což obvykle bohužel neřeknou, a jdu dál), a při vší úctě mě moc nebaví ani rozhovory s pozápadnělými disidenty žijícími v Berlíně či Praze. Nic proti nim, většina mých přátel Rusů je z téhle skupiny, jen se mě to tolik nedotýká, pokud je neznám osobně.

Zaprvé dopředu vím, co budou říkat, zadruhé tito lidé mají k reálnému vlivu v Rusku dál než lidstvo k osídlení Venuše (ne Marsu, ale Venuše), jsou prostě mimo zřetel, což si někdy vynahrazují stavěním vzdušných zámků. Pak je tu ještě třetí skupina lidí typu Garry Kasparov nebo Jekatěrina Margolisová, kteří plní roli Normanů Finkelsteinů a Gideonů Levyů ruského národa, to teda taky není můj šálek kávy, byť v něčem mi připadají blíž pravdě než idealisté.

Legendární MGIMO

Nejradši se bavím s lidmi, kteří jsou chytří, něco si opravdu myslí a nejsou jen bezduchými konzumenty státní propagandy. A jsou stále v Rusku, třeba i mají nějakou zajímavou práci. Lidé, jako je můj oblíbenec Jegor, unikátní kombinace homosexuála, hipstera a stalinisty. S Jegorem spolu nesouhlasíme vlastně vůbec v ničem (mám větší názorový překryv určitě i s Putinem než s ním), vždycky se oklepu, když říká Stalinovi „my boy“ a každý den bojuje na X za palestinskou věc, aniž by si všímal války na Ukrajině, ale mám ho ráda, protože je originál a pinkat si s ním vyžaduje intelektuální úsilí, není to jako obvykle, že předem víte, jaké argumenty protistrana použije. Plus s Jegorem máme i nepolitická témata jako cvičení a diety, přičemž mu občas připomenu, že v gulagu by to svoje carnivore provozovat nemohl, leda by žral spoluvězně.

Mojí oblíbenou skupinou jsou v poslední době studenti nebo absolventi prestižního Moskevského institutu mezinárodních studií, odkud se rekrutuje ruská diplomatická (i špionážní elita). Legendární MGIMO… Musí se s nimi opatrně, protože jsou všichni chytří jak opice, mluví mgimovštinou, z níž se nikdy nedozvíte, co si skutečně myslí („existuje názor, že“), a mají i nějaký tajný detektor, jímž dokonale vycítí, kam vaše otázka směřuje. Kromě toho mají skutečné vzdělání, takže když s nimi mluvíte třeba o islámu, tak vědí, kdo to byl Sajíd Kutb (hlavní ideolog Muslimského bratrstva a jeden ze strůjců islámského obratu v arabském světě. Původně sekulární Egypťan Kutb vyrazil na konci 40. let studovat do Spojených států. Konzervativní americká společnost 50. let se ženami v domácnosti, bez rozvodů, předmanželského sexu, antikoncepce, minisukní atd. ho natolik pobouřila svou nemorálností – například, považte, chlapci a děvčata spolu chodili na tancovačky – že se z toho úplně radikalizoval a v roce 1966 byl Násirovým režimem popraven oběšením.) a psali o něm esej a podobně. Nevýhoda je, že vás svými znalostmi zahltí a neodhalí nic ze sebe. U hearingu starého MGIMáka Šefčoviče jsem se chvílemi smála, jak to hrál, to jsou prostě neskuteční baleťáci po hranách, někdo by řekl hadi. Každopádně je to umění, a tak Maroš bude eurokomisařem pro obchod a Síkela pro práva afrických žen.

Nedávno jsem se ale s jedním MGIMákem měla zajímavou a poměrně hlubokou rozpravu. Je to zatím MGIMO kid, tak možná proto. Budu mu říkat Nik, i když se jmenuje jinak. Nik je dosud student, jeho zaměřením je jihovýchodní Asie, jeho jazyky jsou čínština a malajština (ověřila jsem si, že to není tak vzácná kombinace, aby to mohlo odhalit něčí identitu).
Nik mi v reakci na jednu otázku překvapivě napsal:

„Moment, který mě skutečně znechutil, byl vyhazov Jury Kobaladze. Byl to velmi oblíbený profesor, otevřený, laskavý člověk, který měl rád studenty, zajímal se o ně a mnoho pro ně dělal. (…) Opravdový vlastenec, generálmajor zahraniční rozvědky. Za Sovětského svazu působil v Londýně jako agent KGB s novinářským krytím. Nikdy tuhle zemi nezradil, posbíral za svou službu spoustu ocenění. Je to nejlepší přítel ministra Lavrova, oba jsou [MGIMO] ročník 1972. S Lavrovem každý rok jezdí na dovolenou. (…) Vyhodili ho vloni před Vánoci [2023] jako vadný materiál údajně za to, že pozval na přednášku Ivana Urganta.“ (Ivan Urgant je ruský moderátor a herec, dlouholetý uvaděč late-night talk show, kam chodili běžně i politici (příhodně, tady je vystoupení Sergeje Lavrova). Není to žádný odvážný bojovník proti Putinovi, ale spíš člověk, který se v únoru 2022 leknul. Válka na Ukrajině ho šokovala, jako asi v tu chvíli většinu Rusů. Nenapsal nic kriminálního, napsal „Strach a bolest“. Jeho pořad se pak přestal uvádět. Má dvojí rusko-izraelské občanství, ale podle svých slov si záhy uvědomil, jak moc miluje Rusko a vrátil se. Poslední dva roky činí kroky k tomu, aby se vrátil zpátky i na výsluní showbyznysu, zatím bez úspěchu. Lidí jako Urgant není úplně málo. U některých je to určitě z vypočítavých důvodů (v cizině nemají to, co v Rusku), ale jsou i mnozí, které reakce Západu na invazi ve finále popudila víc než invaze samotná, začali si to brát osobně a upřímně bránit svou zemi ve stylu „Amerika taky vedla války a vyhazoval je snad někdo z olympiády? To mě přesvědčilo, že Putin asi nějaké důvody měl.“ Meduza měla před časem velkou anketu právě s těmito lidmi, tedy s liberály a původními odpůrci války, kteří ale sami sebe přesvědčili, že Rusko tuhle válku musí vyhrát, protože jinak ho Západ zničí.)

„Do té doby jsem naši školu považoval za oázu normality. Protože to budeme my, kdo bude zastupovat a bránit Rusko na mezinárodní scéně v příštích desetiletích, měli bychom se přece konfrontovat i s nepřátelskými postoji. (…) A pak vyhodí člověka za to, že pozval na přednášku pro studenty žurnalistiky moderátora populární talkshow, který má k nepřátelům Ruska daleko? Kdyby tam Urgant aspoň něco řekl, ale on tam dělal vtipy.“

„Samozřejmě, že lidé jako Urgant, kteří se po začátku SVO hned vyděsili a utekli (obvykle do Izraele), aby zjistili, že jim tam chybí sláva a peníze a za pár měsíců zase přilezli zpátky, jsou k smíchu. Ale to neznamená, že jsou nebezpeční. A studenti nejsou idioti, aby to neuměli sami posoudit.“

V další konverzaci Nik připustil, že o tom tehdy diskutoval se svým otcem a s některými vyučujícími. Nikdo sice s vyhazovem nesouhlasil, ale zároveň nebyli ochotní to kategoricky odsoudit.

Zaznívaly výroky jako:
„Tak je válka, je to mimořádná situace.“
„Vlast nemá alternativu, i když dělá chyby.“
„Vlasti se neslouží pro osobní výhody.“
„Putin nebude, ale vlast pořád bude, tak se tím nenech znechutit.“
„Kolika lidem bylo ublíženo v ruských dějinách, historie to pak vždycky spravedlivě rozsoudí…“
Ten závěrečný nihilismus Nikovi připadal smířlivý (dotyčného má rád, je to milý společník, na místní poměry i kritický), mě naopak podráždil nejvíc – když se to napíše, vynikne ta absurdita.

Kdo je Jura?

Juru, tedy Jurije Kobaladze jsem neznala. Vygooglila jsem si ho a zjistila jsem, že je to jistě zajímavý člověk. Na MGIMáka mimořádně sdílný. Na přelomu 70. a 80. let elitní špion KGB v Británii s krytím zpravodaje TASS, pak (v úvozovkách) novinář doprovázející Gorbačova po světě (mimo jiné i do Británie a USA), rozhlasový redaktor, šéf tiskové služby zahraniční rozvědky (SVR), byznysmen a profesor na MGIMO, zástupce děkana Fakulty zahraniční žurnalistiky.

O jeho práci špiona vyšel i velmi otevřený rozhovor v angličtině s názvem „Můj krásný život agenta KGB v Londýně – přátelé, zábava a whisky“: 1url.cz/Z1Dvp

Vcelku rychle pochopíte, proč tohohle chlapíka měli studenti rádi. V jeho kurzech musela být legrace, je to takový ten živelný typ, víno, ženy, zpěv. Jeho dcera se jmenuje Maňána, což jí vymyslel Lavrov. Ten anglický rozhovor je starý, ale našla jsem rozhovor z roku 2023, tedy krátce před Jurovým odchodem z MGIMO. Tenhle rozhovor z deníku Večerní Moskva už je takový pochmurný, a redakce se to ještě rozhodla opepřit titulkem „Gorbačova se nezřeknu“.

Náš hrdina je jedním z těch řečníků a odborníků, kteří „vždycky přijdou k duhu“. Šarmantní muž, uznávaný profesionál, generálmajor ruské SVR ve výslužbě Jurij Kobaladze je už řadu let proděkanem Fakulty mezinárodní žurnalistiky na své rodné MGIMO, kde vede unikátní autorský kurz a vychovává mladé pracovníky pro média. Rozhodli jsme se s ním prostě pohovořit o životě – tom jednodušším i složitějším.

Juriji Georgijeviči, o tajných službách jste mluvil už mnohokrát, vždycky je to zajímavé. Ale pojďme si povídat o něčem jiném. Už mnoho let jste proděkanem Fakulty mezinárodní žurnalistiky MGIMO. Co si myslíte například o tom, že žurnalistika má dnes ženskou tvář?

No, je to tak trochu diktát doby. V celém našem kurzu (i když byl malý, 24 posluchačů) jsme měli tři dívky. A teď na 150 dívek připadají tři kluci. Taková je situace. Kdyby to bylo na mě, tak bych to změnil, jsme dnes tak trochu ústav pro urozené dívky. Ale abych byl spravedlivý, řeknu, že dívky v tomto věku obvykle převyšují chlapce, protože jsou pilnější a zodpovědnější. A ti naši chlapci jsou velmi nadaní. Jen jich není mnoho, je jich podstatně méně než dívek.

Pro tajné služby byl ústav vždy jedním ze zdrojů personální obrody.

Částečně máte pravdu, ale je důležité, aby nevznikl dojem, že MGIMO bylo nějakou pobočkou zpravodajské služby, to ne. Její absolventi byli zajímaví, ale nic víc. Jak to všechno funguje teď, netuším, protože jsem z tajných služeb dávno venku. Svět se změnil. Dnes, a to je zřejmé, přilákat mladé lidi k práci pro rozvědku tím, že budou moci odejít do zahraničí, je trochu obtížné, když máme otevřené hranice a každý může jít, kam se mu zachce. Ale žádná struktura nemůže žít bez nové krve, takže k nějakému doplňování o čerstvé absolventy určitě dochází.

Pokud si vzpomínám z jednoho rozhovoru, nabídku zpravodajské činnosti vám učinil TASS? Mimochodem, já jsem byla, stejně jako mnoho jiných lidí, vychována v duchu, že naše rozvědka je nejlepší ze všech. Souhlasíte s tím?

O TASSu je to pravda, ano. Ale tvrzení, že naše rozvědka je nejlepší, je diskutabilní. Když ji srovnáte s ostatními, zejména v sovětských dobách, v době studené války, patřila samozřejmě mezi tři nejsilnější rozvědky na světě: nikdo neměl takové úspěchy jako ona. CIA, která vznikla po válce, dostala zpočátku obrovské materiální injekce. A to jí umožnilo dosáhnout významných úspěchů, zejména když přišla ideologická krize v SSSR. No, nebo si vezměte naši památnou ostudu z roku 1984, kdy Američané naverbovali 15 lidí, včetně našich zpravodajských důstojníků… Takové věci se stávaly. Ale obecně naše rozvědka vždy zvládala plnit úkoly, které před ní stály při získávání informací, při prognózách, v klíčových epizodách studené války. A mohu s jistotou říci, že rozvědka je pružná struktura, která se obratně přizpůsobuje požadavkům a nárokům doby. Teď se mi o tom samozřejmě těžko mluví, protože jsem ze zpravodajské služby odešel asi před 20-25 lety. Ale představte si, že když jsem pracoval já, neměli jsme ani počítače! Když jsem odcházel, do kanceláří se teprve tahaly kabely. Upřímně řečeno, nemám moc představu, jak to všechno funguje teď, v úplně nových podmínkách. Ale evidentně funguje.

Řekněte mi, nepřipadá vám absurdní, že jsme se o práci zahraničních zpravodajských služeb, včetně MI6, dozvídali z Flemingových knih a podobně, ale o rozsahu našich zpravodajských aktivit jsme neměli ani ponětí? Teprve nedávno začala SVR otevírat své archivy…

Tak já jsem s tímto tématem velmi dobře obeznámen, protože jsem byl vedoucím tiskového oddělení SVR a dokonce jsme na toto téma vedli rozhovor s Primakovem, který byl v té době šéfem SVR. Ptal jsem se ho: „Jevgeniji Maximoviči, není to ostudná situace? Podívejte se: v Londýně zajdete do jakéhokoli obchodu, a tam je celá police takovéto literatury!“ A my jsme neměli prakticky nic, kromě několika filmů. A pak bylo z Primakovovy iniciativy rozhodnuto napsat šestisvazkový svazek „Eseje o dějinách ruské zahraniční rozvědky“. Ale to jsou jen eseje, nikoli seriózní výzkum, a seriózní vědecký výzkum, jaký v Anglii provedl třeba Christopher Andrew, stále nemáme. Existuje talentovaný novinář Nikolaj Dolgopolov a několik dalších lidí, kteří o těchto tématech neustále píší. Co se týče trochu otevřenější struktury, máte pravdu, situace se změnila. Například Bezrukovovi avizovali několikadílný film o životě a činnosti dvojice ilegálních špionů.

Myslíte si, že jsme informační válku posledních deseti let prohráli, a to jak ve vztahu k Ukrajině, tak k Západu?

Nemám právo to posuzovat. Samozřejmě za to neseme svůj díl odpovědnosti. A když slyším některé řečníky říkat, že náš zpravodajský zájem o Ukrajinu byl slabší než zájem Američanů, říkám si: a to jsme si nemohli spočítat, kam se věci ubírají? Ale nevím přesně, jaké úkoly byly v tomto ohledu zpravodajským službám stanoveny. Mimochodem, po rozpadu SSSR existovaly dohody mezi bývalými sovětskými republikami a ruskou rozvědkou, že nebudeme pracovat proti sobě. V jaké fázi to bylo revidováno, nevím. Pravděpodobně ne včas.

Na MGIMO vyučujete úžasný kurz „Tajné služby a média“. Vymyslel jste si ho sám?

Jo, ale teď se změnil jeho název: když se hoši začali dožadovat „naučte nás špionáž“, uvědomil jsem si – tak to ne, tohle není zpravodajský kurz. Tak teď učím kurz o nejdůležitějších epizodách studené války. Onehdy jsme se bavili o karibské krizi a na přednášku přišel můj přítel Vladimir Mikojan, který se v tématu vyzná velmi podrobně. Snažím se nebýt jedinou mluvící hlavou, hledám lidi, kteří by u studentů vzbudili zájem a důvěru. Mikojanův dědeček byl slavný, jeho otec byl ředitelem Institutu Latinské Ameriky, a oni moc dobře věděli, kdo je Castro a jak se na Kubu dostaly rakety. Mikojan, který studoval archivy svého dědečka i otce, dětem vyprávěl tak zajímavé věci, že i já jsem poslouchal s otevřenou pusou.

Jak obecně hodnotíte úroveň studentů?

Je to různé. Jsou mezi nimi šikulové i flákači. Já mám štěstí, že mám většinou ty dobré skupiny. S těmi špatnými se snažím hádat. Kladu nepříjemné otázky. Ptám se, proč studujete na Ústavu mezinárodních (zdůrazňuji – mezinárodních!) vztahů, když se nezajímáte o mezinárodní politiku, nečtete memoáry diplomatů, neznáte peripetie ruské zahraniční politiky, jak carské a sovětské, tak moderní? Mnohé studenty není třeba učit psát, ale je třeba je naučit pracovat s informacemi, oddělovat hlavní a vedlejší, znát historii mezinárodních vztahů a aspekty současné politiky.

Jak se cítíte, když sedíte u pohovorů a vidíte čerstvě maturanty?

Ups. Někdy uchazečům řeknu: vyberte si téma, o kterém chcete mluvit. A stane se, že téma si vyberou, ale nemají k němu co říct! Jak to? Vzpomínám si, že v roce, kdy jsem se připravoval na vstup do institutu, jsem studoval prakticky pořád, četl jsem memoáry, četl jsem dějiny diplomacie, znal jsem zahraniční politiku SSSR nazpaměť. Chápu, že to byla jiná doba, ale přece jen! Teď se jich ptám: no a co je nového? A oni nevědí – ani o tématu Lavrovova projevu, ani o tom, co řekl Putin ve svém projevu ve Federálním shromáždění. Nic nečtou, neposlouchají rádio, nedívají se na televizi. To poslední je však možná dobře… Ale je možné využívat i jiné zdroje informací – kanály na Telegramu, různé weby… Říkám jim: je mi jedno, odkud čerpáte informace, důležité je, abyste pochopili, v jaké zemi a v jakém světě žijeme.

Čtou vůbec?

Úplně jinak. Samozřejmě, kdybychom my měli internet a možnost poslouchat a sledovat cokoli, neseděli bychom celé dny u knih. Ale právě kniha byla naším hlavním zdrojem vědomostí. Když vyšel Mistr a Markétka, kdo ji nepřečetl do deseti dnů, nebyl plnohodnotný člověk… Dnes, když mi student na chodbě ukáže knihu a řekne: „Tady, koupil jsem si tu, kterou jste mi doporučil,“ řeknu mu: „Děkuji, mám velkou radost!“ Na druhou stranu si často říkám, že dnešní doba není pro mladé lidi jednoduchá.

Michail Gorbačov loni zemřel. Vím, že jste byli přátelé…

U nás je tradice všechno poplivat. Byl tu Chruščov. Jak jsme si ho po kubánské krizi „vybarvili“? Voluntarista, nesmiřitelný a neomalený, takový a makový. Ale když začnete vše v klidu studovat, zjistíte, že jeho chování mělo logiku, hodně dokázal, v Karibiku Američany přechytračil. Stejné je to s Gorbačovem. Myslím, že přijde doba, kdy uznáme jeho zásluhy. Vždyť se mu podařilo zastavit závody v jaderném zbrojení, dosáhnout dohody s Američany. Udělal chyby? Určitě ano. Ale teď se mu snažíme přišít všechny hříchy – možné i nemyslitelné. Jsem přesvědčen, že Gorbačov přesto zaujme v dějinách místo, které mu právem náleží. Byli jsme opravdu přátelé a já ho měl jako člověka upřímně rád. Byl to velmi dobrý člověk, což mohu konstatovat, zcela abstrahujíc od politiky. I jeho úroveň jeho vztahů s Raisou Maximovnou byla jedinečná. Veřejnost ji ráda nemá, ale jak on si na ni potrpěl! Dokázal svou láskou a oddaností i léta po její smrti, že to byl mezi nimi mimořádný lidský vztah. Hodně se teď mluví o rodinných hodnotách, tak tady je jeden příklad k následování.

Byl jste u toho – jak snášel útoky?

Měl takovou povahu… On to všechno chápal, někdy se chtěl i bránit, dával rozhovory, snažil se dát najevo svůj názor, ale když se na vás valí taková vlna nenávisti… U nás se stalo běžným, že se nadávalo a nadává na Gorbačova a perestrojku, která přivedla zemi na pokraj. Nemyslím si, že to bylo ideální vedení země, ale pamatuji si, že to bylo vedení země v těch nejtěžších podmínkách! Gorbačovovi nikdo nedal do rukou učebnici: jak v takových případech jednat, jak zemi s tak zatvrzelým systémem obrátit jiným směrem, zbavit komunistickou stranu její řídící role… Jak? Ale podařilo se jim to, a to bez velkého krveprolití. Všechny kolosální změny v ekonomice začaly právě za něj, perestrojka a glasnosť umožnily mnoha lidem udělat kariéru, dokonce i našemu prezidentovi, že? A bylo bolestné číst, co všechno prodal a co komu postoupil. Ale jako člověk a jako muž se choval vždycky bezvadně. Nikdy neudělal žádnou chybu v mezilidských vztazích a byl na sebe přísný, uměl uznat své chyby. K obratu „Gorbačov zničil Sovětský svaz“ řeknu toto: Gorbačov jako tygr bojoval za jeho zachování také proto, že to zachovávalo jeho postavení – prezidenta SSSR. Jakmile se Sovětský svaz zhroutil, zhroutil se i jeho život. A on, když měl možnost poslat vojska, aby získal zpět svou moc, vznešeně řekl: „Odstupuji.“ Po desetiletí jsem s ním úzce komunikoval, nebyla v něm žádná megalomanie, ani když byl prezidentem. Možná je nepopulární to teď říkat, ale já se Gorbačova prostě nezřeknu.

To je čestné. A co vy, nestýská se vám po SSSR?

Poslyšte, SSSR bylo moje dětství a mládí, jsem vděčný za vzdělání a moji rodiče neměli nic společného s ministerstvem zahraničí a zahraniční politikou, byli to obyčejní šťastní lidé. V tomto smyslu nemám na Sovětský svaz žádné stížnosti. Problém je jiný: sovětský systém v ekonomice nefungoval, a proto byl odsouzen k zániku, no, nebo musely proběhnout nějaké reformy. Všichni si to tehdy uvědomovali: celá země zpívala spolu s Cojem „Čekáme na změnu“. Když jsem pracoval v Londýně, s hrůzou jsem si uvědomil, že když si vezmete životní úroveň, zůstali jsme v primitivním komunálním systému. Ale zároveň, kdyby mi někdo ještě v roce 1991 řekl, že na konci roku nebude žádný Sovětský svaz, nevěřil bych tomu! Když letěl Nazarbajev do Moskvy podepsat dokumenty a ve vzduchu se dozvěděl, že nemusí nikam jezdit… Ale víte, já jsem se narodil v Gruzii, dobře jsem znal nálady lidí a chápal jsem, že to k tomu směřuje… Nebyla náhoda, že se v mnoha sovětských republikách dostaly k moci právě nacionalistické síly. Mnoha lidem se zdálo, že opustíme sovětskou minulost a budeme si žít jako Švýcaři. Ale ukázalo se, že to není tak jednoduché… Nicméně zeptejte se dnes Gruzínců, zda se chtějí vrátit do Sovětského svazu. Obávám se, že odpověď bude záporná. Jedu po moskevském okruhu, vidím ta obrovská obchodní centra a říkám si: kde sovětští lidé dříve všechno nakupovali? No, odpověď je, že nenakupovali, samozřejmě. A vzpomínám si, jak moje matka jezdila z Tbilisi do Moskvy a Leningradu k příbuzným, aby mi koupila kalhoty a boty, protože v Tbilisi nic nebylo.

Svým dětem jsem nějak nedokázala vysvětlit, proč byl ten problém s banány.

V roce 1984 jsem se vrátil z Londýna, přijel jsem domů, zatáhl za vypínač – pamatujete, byly takové vypínače na provázku? – A zhasla poslední žárovka v bytě. V době mé nepřítomnosti tam bydlel můj kamarád. Řekl jsem mu: „Nemohls koupit nějaké žárovky?“ A on na to: „A kde jako?“ Tak jsem v noci vyšrouboval žárovku ve vchodu. Měl jsem najednou radost z přídělů, které mi dávali ve zpravodajské službě, protože měli kuřecí maso a zelený hrášek. No jak dlouho mohlo něco takového přežít? Náš problém je, že si nemůžeme… zvyknout. Sníme o Rusku budoucnosti, ale nedokážeme žít současnost. Takhle jsme snili za cara. Ale pak přišli bolševici. To bylo pro Rusko velké neštěstí. V tom stoprocentně souhlasím s Putinem.

Žil jste hodně v zahraničí. Jak se tam k vám chovali? Dokázal jste si představit, že se jednou setkáte s fenoménem rušení ruské kultury?

Pro ně jsme byli vždycky čertem z pekla – pracoval jsem v době vrcholící studené války. Afghánistán, disidenti, sestřelené korejské letadlo, rozmístění raket… Jeden soused mě přimáčkl ke zdi: „Jak to můžeš dělat?“. A pak se omluvil. I když Anglie je velmi zvláštní země. Mají velkou schopnost ocenit zásluhy a schopnosti druhých. Dokázali náš systém nenávidět, ale zároveň dokázali říct: „Ale ty jsi šikovný člověk!“ A kdo jako první pozval Jurije Gagarina? Hostila ho královna Alžběta. Kdo jako první docenil Kirovův balet?

Nyní opět žijeme ve velmi těžkých časech…

Vše je tak překombinované. Vezměte si Pugačevu – naše chlouba, miláček, primadona. Možná něco neuváženě plácla, ale proč ji hned takhle špinit? Nedokážeme ve společnosti najít konsenzus, který by nám umožnil vyjádřit a hlavně přijmout odlišné názory. Nebo jsme si například vymysleli slovo „zahraniční agent“. Ale pro ruské ucho to znamená špion, nepřítel lidu. V angličtině je agent jen jedna z profesí, a tam bude agentem realitní makléř nebo prodavač vysavačů, případně pán ze zpravodajské služby. Tady mě napadá otázka: když něco vymýšlíme, myslíme na důsledky, nebo ne? Vždyť slovo „zahraniční agent“ je vnímáno právě jako „špion“. Vzpomínám si, že když jsem byl ještě ve zpravodajské službě, měli jsme knižní projekt a byla ustavena komise pro odtajňování dokumentů. Zpočátku se jí říkalo filtrační komise. Ještě že se včas vzpamatovali, protože pro ucho cizince je to přímá paralela s holokaustem…

Byl to Putin?

Z náznaků je zřejmé, že největším problémem asi nebylo pozvání Ivana Urganta na přednášku, ale kritika té živelné pošetilosti v potírání nesouhlasu, která je moc i na Juru.

A dostali jsme se s Nikem postupně k té nejtěžší otázce.

Kdo Juru vlastně vyhodil?

Byl to Putin?

To těžko. Na takové kraviny nemůže mít čas. I kdyby se rozkrájel, nemůže asistovat u každého malého příkoří, které se v Rusku uděje.

Byl to Lavrov, Ušakov, vedení ministerstva zahraničí, pod nějž škola spadá?

Vždyť Jura je jejich přítel, Lavrov mu dokonce věnoval některé svoje básně (snad všichni ruští ministři zahraničí píšou poezii, kterou zveřejňují v časopise ministerstva Naše Smolenka).

A oba jsme současně došli k názoru, že Juru vyhodil ten dav, který ve škole dennodenně potkává, beztvarý dav, kterému dominují buď fanatici nebo ještě hůř ustrašenci, kteří radši preventivně vykácejí les, jen aby je někdo nemohl nařknout, že tam nechali jednu lehce nezdravou břízku.

Samozřejmě, Putin a spol. tu atmosféru strachu zaštiťují, ale lidi si to ještě dobrovolně zhoršují tím, jak se chovají, jak si sami vytvářejí jakési *kolektivní chápání dobra*, které je naprosto nelítostné, protože je masové, a tak dohlédne i tam, kde by represivní složky samotné nikdy nenapadlo hledat. Pointu nemám, Jura se má pořád o dost líp než spousta lidí v ruských věznicích, nikdo mu dál nijak neubližuje, nakonec nic špatného ani z hlediska režimu neudělal, armádu ani prezidenta nepomlouval, válku nezpochybňoval, navíc má ty zásluhy. Ale je to signifikantní.