VIDLÁK
Šestého července, čtrnáct set patnáct. Zapamatovatelné datum z dějepisu, kdy se církev svatá zbavila definitivně jednoho nebezpečného dezoláta, který i přes opakované a vstřícné výzvy odmítl uznat pravdu, na které se shodl kolektiv vážených, moudrých a bohatých mužů. Tvrdošíjně si stál na své pravdě, kterou kromě něj uznávaly jen sprosté lidové vrstvy. Ano, církev potřebovala reformu, však se o ní už sto let intenzivně diskutovalo, ale dělo se tak na dobových Římských klubech, Aspen institutech a skupinách Bilderberg. Už tehdy příslušníci církevních elit psali knihy pro jiné příslušníky elit o Velkém resetu. Už tehdy se svolávaly summity, které měly za cíl uklidnit stále znepokojenější veřejnost a nastolit pořádek. A už tehdy to mocní řešili tím, že lidu předepisovali další a další daně.
Ten český dezolát mohl dosáhnout vysokého postavení. Sám to dokonce chtěl. Vysvětit se nechal, protože chtěl „mít dobré bydlo, vzácné rúcho a být lidem vzácen“. Mohl po celý svůj život žít z práce drobných podnikatelů a zaměstnanců, mohl jezdit po světě, přednášet před plnými sály, mohl se zapojit do mnoha církevních reformních skupin, případně mohl udělat skvělou kariéru v církevních neziskovkách, které tehdy byly v každé vesnici. Dveře měl otevřené. Stačilo jen vědět, jaký je ten správný názor.
Ale on ne. Z nepochopitelného důvodu se rozhodl, že reformu církve nebude řešit s církví, ale s póvlem. Bude mezi lidmi šířit dezinformace o tom, že papež je zlý, že ho není třeba poslouchat, že odpustky jsou sprostá loupež a že kapři si rybník sami nevypustí. A ani deset strategických komunikátorů typu Zbyněk Zajíc z Házmburka, Jan Železný, či Štěpán Páleč s tím nic nenadělali. Inu, postupovali stejně zpupně a hloupě jako plukovník Foltýn.
Tak mu alespoň smazali fejsbůkový profil v Betlémské kapli.
Ale ani to nepomohlo. On přešel na Telegram v jižních Čechách a začal publikovat na Kozím Hrádku. Byl stále slavnější, měl stále větší dosah. Nakonec mocní usoudili, že hůř už být nemůže, aktivovali nezávislý soud – a ten s ním učinil zcela spravedlivý proces.
Prosím, všimněte si, tehdejší doba byla drsnější a přímočařejší, ale už tehdy věděli, že nejprve musejí spustit mediální hnojomety, musejí ho onálepkovat, a až pak ho profesně i lidsky zničit. Bylo třeba úředních kleteb a ve všech novinových plátcích se musí objevit v tom nejhorším světle. A tak mu na poslední cestu dali čepici s čerty. Aby ani ten nejhloupější Jaryn z Horní Dolní nezůstal na pochybách, že šlo o mimořádně nebezpečného kolaboranta, přímo napojeného na zločinný Putinův režim.
Změnilo se od té doby něco?
Ano, vládní spin doktoři už dávno zjistili, že stačí ta čertovská čepice. Není nutné zničit tělo hříchu. To bohužel vyrábí mučedníky, dezoláti mají pro podobné symboly slabost a dělají pak věci, kvůli kterým je třeba dodávat zbraně pochybným režimům, posílat peníze zkorumpovaným oligarchům a mobilizovat chudáky proti jejich vůli. Stačí nálepky, hnojomety, dohled a buzerace. Stačí se pídit po sebemenší chybě a na té pak vítězoslavně rajtovat. Člověka je třeba zničit hospodářsky, společensky, morálně… pak není třeba ho zabíjet. Až zůstane osamělý, zničí se sám.
Nakonec to ale nepomohlo… Dezinformátor byl sice potrestán podle všech měřítek právního státu, ale uběhlo dvacet let a církev přestala být patronem panovníků v celé Evropě. Naopak. Panovníci se stali patrony církve. Mocenská role se zcela obrátila. Panovníci přestali líbat prsten dobové liberální demokracie a doba církevní globalizace skončila. Ještě dlouho zůstala schopnost mobilizovat masy a určovat veřejný diskurs, ještě došlo na řadu pokusů, jak znovu získat ztracené pozice. Ale církev už nikdy nerozhodovala o tom, kdo kde bude vládnout. Naopak. Vládce rozhodoval, nakolik bude církevní aparát potřebovat a jakou úlohu mu svěří.
To všechno kvůli jednomu dezolátovi, který neměl ani vojsko, ani peníze, ani faktickou moc. Jen byl schopen každý den kázat a měl pro to dar. A skutečně to dělal dlouhá, předlouhá léta. I když se věnoval i jiným věcem, stal se dokonce rektorem Karlovy univerzity, dělal na reformě pravopisu, kamarádil se s řadou politiků, ba dokonce i s královnou Žofií, a napsal několik úspěšných publikací, to hlavní bylo, že každý den kázal na aktuální téma.
Dezoláti jsou prostě nebezpeční a pero je skutečně ostřejší než meč.
Be the first to comment