Chudí to zaplatí bohatým

A co říkáte tomu, že zatímco uhlí, které se má do roku 2030 přestat spalovat, u nás tvoří polovinu zdroje tepla, západní Evropa, která na jeho konec tlačí, ho už skoro nevyužívá? Nezbyl nám v ruce zase ten pověstný černý Petr?

Černý Petr nám s uhlím v ruce nezbyl. Jenom jsme ještě klima-náboženství nepropadli natolik jako západní Evropa. Ale to ještě přijde.

Logicky si v této souvislosti počíná domácí Svaz dovozců automobilů, který vyzval vládu, aby podpořila soukromý nákup elektromobilů a aut na vodík 200 tisíci korunami a plug-in hybridy s emisemi do 50 gramů CO₂ na kilometr 100 tisíci korunami. Měl by Babišův kabinet vyslyšet varování dovozců, že pokud se co nejrychleji nepřipojíme k rozvinutým evropským státům a nepodpoříme rozvoj elektrického pohonu, hrozí nám – při současně chybějící legislativě v oblasti ojetých vozidel –, že se z Česka místo výrobního a technologického lídra stane popelnice Evropy?

Jeden z Murphyho zákonů říká: Když se něco pokazí, pokazí se všechno naráz. A navazující zákon říká: Za každý velký objev vděčíme nějakému omylu. Důsledek: Čím větší dotace, tím později badatelé k tomu omylu dospějí.

Já dodávám: Čím je to méně ekologické, tím větší dotace na ekologii.

Je bezpochyby, že rozšíření elektromobilů bude ovlivněno zejména dotacemi. To je dost padlé na hlavu, protože kdo kupuje elektromobily? Hlavně bohatí lidé. A co docílí taková dotace? Aby se všem, tedy i chudým, vzaly peníze, a zaplatily se bohatým, aby se tak pro svou lásku k technologiím stali ještě bohatšími. Chudí lidé si samozřejmě ani s dotací takové auto nikdy nekoupí, dokud nebude běžně rozšířené. A až bude běžně rozšířené, zase už nebudou dotace. Budeme mít tedy zcela unikátní dotaci, která překonává nejbarvitější fantazie o absurditě: čím socialističtější vláda, tím vyšší dotace – pro bohaté.

Dotace na elektromobily už skutečně automobilový trh křiví. V bohatém Norsku je už tak velká poptávka po elektrovozech, že klasické vozy v zemi celkem trpí a mají rostoucí problémy s odbytem.

Z monetárního hlediska jako krytí měny to už moc význam nemá, protože jakmile začaly vznikat takzvané endogenní peníze, zásoba zlata přestala na krytí měny stačit. Pokud ale vyjdeme z toho, že centrální banka potřebuje k provádění své měnové politiky devizové rezervy, pak dává smysl, aby je držela v platidle, které nejlépe drží reálnou hodnotu. Vzhledem k vlně inflace, která postihuje různé měny světa, vzhledem k měnovým válkám, které tyto měny znehodnocují, je zlato nejlepší volbou, ostatně není to žádný kdovíjaký objev. Uvědomují si to i běžní lidé, což pozoruji na tom, že letos ve srovnání s loňskem prudce vzrostl počet mých klientů, pro které zajišťuji nákup zlata. Dokonce letos po několik měsíců byly v Evropě zcela nedostupné některé zlaté investiční mince ražené v USA, jak byla poptávka vysoká.

Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch plánuje, že by od září stát přestal proplácet testy, a to i dětem starším 12 let. Návštěvy kulturních, sportovních a jiných akcí nebo také třeba cestování a ubytování v hotelech by se neočkovaným dost prodražily. Dala byste za pravdu těm, co tvrdí, že jakákoliv cesta ke zvýšení proočkovanosti včetně tohoto tlaku na peněženky má smysl, protože ve svém důsledku může vakcinace přispět k normálnímu životu společnosti?

Vakcinace by k normálnímu životu přispěla za předpokladu, že by buď fungovala a společnost by si toho byla vědoma a covidu se nebála, nebo nefungovala, ale společnost by si toho nebyla vědoma, a covidu se proto nebála. Vakcinace ovšem nemůže život vrátit do normálu, pokud i s prudkým poklesem úmrtí na covid a s mohutnou vakcinací se kolem viru pořád dělá tyjátr a dál se uvažuje o restrikcích.

Mrtvých je pomálu, my tu stále máme div ne válečné manévry – kam se ztratila proporcionalita? Kam se ztratilo vnímání příčiny a následku? V takovém rozpoložení společnosti nebrání návratu k normalitě vir, ale mentální vykloubenost celé společnosti.

Tento ministrův záměr ovšem vyvolal negativní reakci nejen od neočkovaných, ale i ze segmentů podnikání, na něž by takový krok dopadl. Podle zástupců českých divadel si diváci, kteří si platí vstupenky, nebudou ochotní hradit ještě testy. Obdobné obavy hlásí i ze sportovního a turistického sektoru. Jak by si v takto zapeklité situaci mohly dotčené firmy počínat, když na kompenzace by zcela jistě nárok neměly?

Napadá mě snad jen nové a nové podněty k Ústavnímu soudu. Jinak mnoho řešení nemám. To je sice hezké, deklarovat si tu, jak moc to je špatně, ale to samozřejmě není návod, jak tu situaci coby podnikatel prorazit. Já ale návod neznám.

Spekulant je šikovný člověk, který umí najít, kde poptávka převyšuje nabídku, a svými takzvanými arbitrážními obchody dokáže poptávku s nabídkou dostat do souladu. Například tam, kde chybějí byty k nájmu, si nějaké postaví nebo koupí, a k nájmu je nabídne. Tím jednak zvýší nedostatečnou nabídku, za druhé srazí cenu vyšší nabídkou dolů, za třetí uspokojí dosud neuspokojenou poptávku, za čtvrté si sám coby odměnu za tuhle záslužnou činnost vydělá a má zisk.

Slovo spekulant není nadávkou, slovo zisk není označení fujtajblu. Dnes víme, že sedlák je označení člověka, který produkuje potraviny a tím nás všechny živí; v 50. letech ovšem slovo sedlák bylo používáno jako nadávka a synonymum pro vykořisťovatele. Europoslankyně Konečná je navzdory svému vysokoškolskému titulu z oblasti ekonomie nedostatečně v ekonomii vzdělaná, protože kdyby byla, věděla by, že spekulant dělá záslužnou činnost, bydlení není lidským právem, nýbrž právem je vydělat si prací či spekulací peníze na bydlení, a za drahé byty mohou levicová politika a kolektivismus, které skrze tisk peněz bydlení zdražily.