Čím víc dluhů, tím blíže k Evropské federaci

Jak se EU vzdaluje od prosperity, stejně jako od lidí, je jasně vidět na přístupu k energiím, dekarbonizaci, elektromobilitě, celém Green Dealu (teď už vlastně Clean Industrial Dealu), ale i ilegální migraci. Pod tím vším je podepsaná předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová a její komisaři. Ale také všechny státní politické reprezentace, které její nerealistické a v důsledku sebevražedné návrhy schvalují.

Ti samí lidé a politické strany ovšem nyní tvrdí, že nás vyvedou z problémů, do nichž členské státy zavedly. Chtějí na to navíc použít stejný recept, jako používali dosud. Tedy další dluhy. A samozřejmě „více Evropy“.

Po rozběhnutí rychlé dekarbonizace a „modernizace“ energetiky a následně průmyslu v rámci Green Dealu je dalším cílem vůdců unie „společná obrana“. Což samo o sobě není špatná myšlenka. Jenže jakkoli dobrá myšlenka, uskutečňovaná špatnými politiky, skončí vždy špatně. Jak je přitom vedení Unie neschopné, či spíše všeho schopné, je zcela zřetelné právě z osudu energetiky a průmyslu. Ve skutečnosti totiž vzývaná dekarbonizace vede jen k růstu cen energií kvůli nestabilitě dodávek, obrovským dotacím pro neefektivní občasné zdroje (fotovoltaiku a vítr) a vynuceným investicím do sítí. Vysoké ceny vedou místo k modernizaci průmyslu k jeho rychlé ztrátě konkurenceschopnosti, což je již dobře vidět například v automobilovém, chemickém či hutním průmyslu.

Dluhová náplast rány nezacelí

Vůdcové unie sice opatrně přiznali problémy, ale ze svých záměrů, tedy Green Dealu, nehodlají ustoupit ani o krok. Řešení potíží spatřují jen v odložení některých povinností pro firmy a v dalším zadlužování, které má udržet jejich činností porouchanou ekonomiku v chodu. Stejní lidé, kteří razí tato nefunkční řešení, se nyní chtějí chopit společné obrany členských států EU. A rovnou k tomu představují svůj recept, který spočívá v dalších dluzích, nejlépe společných.

Sama předsedkyně EK přitom své (ne)schopnosti pro vedení vojenských záležitostí předvedla v letech 2013 až 2019 na postu německé ministryně obrany. V té době, jak připomíná prezident Asociace obranného průmyslu Jiří Hynek, dosáhla připravenost německé armády zcela tragické úrovně (zde, podrobněji a se zdroji zde).

Byli-li by dobrými hospodáři, museli by v současnosti jako první krok ohlásit alespoň zmrazení Green Dealu. Když už je pro ně jeho zrušení nepředstavitelné. Klima, kvůli kterému členské státy tento plán přijaly, by to nijak nepocítilo. Snížení emisí, jehož velmi draze dosahují státy v EU, totiž hravě doplňují a překonává Čína a další státy, které se ničím takovým nezatěžují. Čili není žádný neodkladný „klimatický“ důvod v plánu pokračovat, když jsou peníze akutně potřeba někde jinde, čili ve zbrojních programech. (Třeba německý bundeswehr má bojovou připravenost asi 50 procent, zde). A to o to spíš, že finanční nároky na zbrojní potřeby států v EU jsou podle všeho řádově nižší, než finanční nároky Green Dealu (stovky miliard eur, respektive biliony eur, zde).

Konečná stanice federace

Jenže toho se od současného vedení Unie nelze nadít. Protože jeho hlavním cílem je dostat se přes „více Evropy“ od Evropské unie k Evropské federaci. Pro což zatím stále nějak chybí obecné nadšení. Ale když si budou členské státy společně půjčovat, budou opravdu pořádně společně zadlužené, bude se „nezbytnost“ evropské federace vysvětlovat lidem podstatně snáz. Protože přeci jen federace si s něčím takovým dokáže poradit (zde).

Pokud by paní Leyenová a další vůdcové Unie měli na mysli skutečně prospěch lidí i států, zrušili by Green Deal, čímž by zachránili průmysl v členských státech. A ty by si pak daleko lépe mohly poradit s dluhy, které si vezmou kvůli nutnosti zbrojit, aby měly potřebnou odstrašující sílu. Jenže pak by zase členské státy nepotřebovaly Evropskou federaci, aby vyřešila problémy, které sama způsobila…