Co s inflací? |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

V hraničních regionech se to nemaskuje, v regionálním tisku a na pracovních úřadech se každodenně inzerují volné joby za hranicemi v Německu, až tak drzým způsobem, že na nástěnkách se v některých školách práce za hranicemi nabízí čerstvým absolventům pod heslem bereme vše. V Praze to nemá tak neomalenou podobu, ale zahraniční nábory probíhají. Je jasné, že pokud si národ tímto způsobem pouští žilou, ekonomiku to devastuje víc než stovky miliard ročně, které každoročně ze země odsávají zahraniční vlastníci českého ekonomického prostoru. Politický editor Unherd Tom McTague považuje za jeden ze strukturálních důvodů vysoké inflace v Británii zastavení přísunu evropské pracovní síly po Brexitu. Česko se naopak dobrovolně zbavuje kvalifikované pracovní síly a transferuje obrovské finance neodůvodněných zisků, aby dostalo zpět politicky podmíněné evropskounijní subvence.

Další důvod inflace vidí anglický žurnalista v drahé energii a v čínském technologickém vzestupu. Čína přestala být levným producentem zboží a proměnila se v technologickou velmoc s vysoce kvalifikovanou pracovní silou, svým způsobem se z Číny stalo super Německo. Tyto tři strukturální příčiny garantovaly Evropě třicet let nízké inflace. Inflaci posiluje energetická transformace k čistým zdrojům, kterou dnes některé evropské vlády prosazují.

Vstoupili jsme do éry přetrvávající inflace, vysoké úrokové míry a návratu ekonomiky typu stop-start tj. hledání snadných řešení. Někdo se domnívá, že by Británii pomohl návrat do EU, někdo by nahradil řídící výbor národní banky schopnějšími lidmi, dalším nápadem je návrat ke kolektivním vyjednáváním o mzdách nebo jednostranné zrušení obchodních bariér. Realita je ovšem taková, že dnes ekonomické procesy kontrolujeme méně než si myslíme, píše novinář. Pokud se domníváme, že když jsme řešení inflačního problému delegovali národní bance, vše je řešeno, je to stejná iluze jako konec historie v devadesátých letech. Bankéři národní banky mají k dispozici pouze jednu baterii nástrojů – úrokovou míru – a v nejlepším případě jsou to tupé nástroje. Už v sedmdesátých a osmdesátých letech bylo jasné, že samotná monetární politika k řešení inflačního problému nestačí, byla nutná daňová kazajka. Šok v globální ekonomice kompletně změnil domácí atmosféru, ať to byl ropný cenový šok v roce 1973 nebo cenový pád v 1986.

Historické lekce o boji s inflací učí, že inflace se zkrotila politickými a ne technokratickými nástroji. Ať zvolíte jakoukoliv protiinflační metodu, nutně zatížíte nějakou společenskou skupinu. V sedmdesátých letech odborově organizovaní zaměstnanci se chránili vyjednaným mzdovým růstem, zatímco ti, kteří žili z fixního příjmu, jako starší lidé, byli inflací těžce postiženi. Dnes to vypadá, že zátěž padla na ty, kteří mají hypotéky – skupina, která se až dosud bolesti z velké části vyhýbala. Inflace byla v devadesátých letech a počátkem tisíciletí pod kontrolou, málokdo se zabýval systémovou distribuční disproporcí, dnes je pod drobnohledem celá tato struktura. Bere se v potaz zdali jsou spravedlivé nejen bankovní kompetence, ale celý systém. Na obzoru jsou nové volby, můžeme se octnout v novém světě, kdy Bank od England se koncentruje na střednědobý inflační horizont, který stanoví vláda, která pro dosažení inflačního cíle nasadí i další nástroje. Žádný zázračný lék na nemoci britské ekonomiky neexistuje. Vládnutí je umění, není to architektura: je to umění okamžiku a ne budování permanentní struktury.