De Benoist: O rasismu

Sdílet článek:

BAWERK.EU

Kniha Alaina De Benoista “O rasismu” je rozsahem malým spiskem, který lze přečíst během dvou tří večerů, nejde však o snadno vstřebatelné dílo. Kniha v podstatě rozebírá rasistickou ideologii a její kritiku. Autor si všímá toho, že rasistická ideologie nemá jasnou definici a její kritika ze strany antirasistů je nejasná, nekonzistentní a zmatená.

Antirasisté navíc dle de Benoista tíhnou k tomu, aby rasisty (a dle mého nejen je) napadali téměř stejným způsobem, jakým kohokoliv odlišného pronásledují rasisté. Zatímco označení rasista je neurčité, označovaný je paradoxně vymezen jasně. A tak obviňování z rasistické povahy tak vychází ze stejné argumentace, za jakou jsou oprávněně kritizováni rasisté, to jest, že se celé skupině neurčitě přisuzují vlastnosti zjištěné u některých členů skupiny (1). De Benoist dokonce tvrdí, že existuje rasismus ve formě, která absolutizuje Stejné a zpochybňuje v jeho jménu samu ideu odlišnosti (2). Viz i níže.

To, že označení rasista potažmo rasismus, není jasně vymezené zní překvapivé, ale vskutku de Benoist ve své knize rozebírá celou řadu definic rasismus a jejich nejasnou povahu. Propracovanější definice navrhují jako základní prvky rasistické ideologie pět hlavních složek, jimiž jsou: “1) víra v nadřazenost jedné z ras – vzácněji několika – nad ostatními. Tato víra bývá provázena hierarchickým roztříděním rasových skupin; 2) představa, že nadřazenost a méněcennost jsou biologické nebo bio-antropologické povahy. Z čehož vyplývá, že nadřazenost a méněcennost jsou neodstranitelné a pozměnit je kupříkladu sociálním prostředím nebo vzdělání by bylo nemožné; 3) myšlenka, že kolektivní biologické nerovnosti se odrážejí ve společenských a kulturních pořádcích a že biologická nadřazenost se proměňuje ve ‘vyšší civilizaci’… 4) víra v oprávněnost nadvlády ‘vyšších’ ras nad ‘nižšími’; 5) víra v existenci ‘čistých’ ras, na něž má rasové míšení nutně negativní účinek…” (3). Tyto prvky pak de Benoist v dalším textu rozebírá. Pro příklad, pokud jde o údajný vztah mezi rasismem a nadvládou, tak ten je přinejmenším nejistý: “Víra v přirozenou nerovnost ras zajisté napomáhá legitimizovat vztahy nadvlády či vykořisťování, zejména ty kolonialistické. Nicméně je také jasné, že rasismus může zrovna tak vést k touze jiné ‘vykázat,’ vyčlenit je. Zatímco nadvláda předpokládá styk, rasismus se přece může projevit jako prosté odmítnutí nebo jako odpor bez nějaké přímé touhy po nadvládě… Rasističtí odpůrci zahraničních dělníků je nechtějí ‘vykořisťovat’; chtějí je vidět odcházet.” (4). Pro příklad samotný antropolog a spisovatel Arthur de Gobienau, známý svojí teorií o árijské rase, rozhodně odsuzoval všechny podoby kolonialismu. Antropolog, psycholog a sociolog Gustave Le Bon, který věřil v rasovou nerovnost, byl zároveň jedním z nejzarytějších odpůrců koloniální expanze. Dále je zde poznatek o tom, že hierarchie není významově shodná s nerovností. Hierarchický princip totiž umožňuje začlenění těch, kteří jsou odlišní (5). Ještě dodejme, že vyloučení – tj. odmítání styku může, ale nemusí nutně vést k vyhlazování, protože může vést jen pouze k tomu, že jedna rasa nebude zasahovat do života a zvyků jiné rasy (6). Dodejme, že i další výše uvedené prvky definic rasismu jsou dle knihy minimálně dost sporné a nejasné.

Dále je v knize pozoruhodné i tvrzení, že člověk může věřit v to, že nižší a vyšší rasy vždy existovaly, aniž by ovšem věřil, že všechny společenské jevy lze redukovat na rasové faktory (tuto představu De Benoist nazývá racialismem). Víra v rasovou nerovnost a představa, že rasa je hlavním činitelem v lidských dějinách, nejsou dvě různé verze téže myšlenky. Zajímavou informací je také to, že hlavním teoretikem rasového boje byl Ludwig Gumplowicz, polský žid (7).

Každopádně de Benoist svůj výklad stran toho, co je rasovou ideologií uzavírá tím, že většina definicí podněcuje vážné otázky a připouští příliš mnoho výjimek. Pečlivé prozkoumání rasistického diskursu odhalí jen jednu neměnnou veličinu: víru v nerovnost lidských ras, jež s sebou v logickém důsledku nese víru v nerovnost kultur a civilizací. Ale z toho pak plyne následující: “A) může, ale nemusí vysvětlení této nerovnosti, v níž věří a kterou cítí, hledat v biologii; B) může, ale nemusí lpět na racialismu, tzn. teorii, podle které je rasa základní daností dějin; C) může, ale nemusí ospravedlňovat nadvládu, či naopak vyloučení a izolaci; D) může, ale nemusí bránit rasovému míšení; E) může, ale nemusí zastávat názor, podle něhož je předpokládaná nerovnost neměnná, nebo naopak, že je možno nerovnost změnit akulturací ‘odlišných’ pomocí výlučně etnocentrického modelu.” (8).

De Benoist píše, že v poslední době se pod pojem rasismus zahrnuje každý nesnášenlivý postoj, výbojné přesvědčení nebo apriorní nepřijetí nějaké skupiny. Rasismus se tak stává synonymem odporu a nenávisti proti komukoliv jinému, například proti starým, ženám, mladým, policistům, dělníkům, nesezdaným párům atd. Je-li však veškeré agresivní chování “rasistické,” stává se “rasismus” normálním jako běžné pocity nepřátelství, nenávisti, útočnosti – pocity, které jsou přítomné ve všech dobách a ve všech společnostech (9). Pojem rasismus se tak de facto vyprazdňuje.

De Benoist také rozebírá tvrzení, že existence ras není vědecky podložena. Tento názor dle něj pokládá vědu za oblast vědění s jednoznačnými stanovisky, což ovšem tak jisté není. Dále podotýká, že v otázce existence či neexistence ras neexistenci nejrozhodněji předkládají vědci, jejichž obory jsou od antropologie nejvzdálenější. Dle něj v této otázce nepanuje shoda, což potvrzují poslední antropologické publikace, které nadále užívají pojem rasy, a to nyní víc než kdy jindy a nijak nezpochybňují otázku existence i funkční platnosti rasových skutečností (10). Dále například píše, že: “Podle moderních autorů jsou rasy populacemi, které se od sebe liší v závislosti na výskytu určitých genů a četnosti určitých dědičných znaků, jejichž fenotyp dovoluje zrakem víceméně rozpoznat jejich nositele.” (11).

Rovněž de Benoist upozorňuje na spornost zdůrazňování důležitosti variací v rámci jedné rasy a relativní nepřítomnosti “genetické vzdálenosti” mezi hlavními rasovými skupinami. Že zhruba deset procent rasových rozdílů lze připsat biologickým odchylkám v rámci lidského druhu, ukazuje nedávný výzkum. Jakmile si uvědomíme, že “genetická vzdálenost” mezi člověkem a některými vyššími primáty je také velice malá, zdá se význam těchto statistických údajů velmi nepřesvědčivým. Jen z hlediska genetických četností existuje větší “blízkost” mezi člověkem a šimpanzem než mezi šimpanzem a gorilou – nebo dokonce mezi některými lidskými skupinami navzájem! (12). V jiném prameni se k tomuto problému píše: “Mnoho lidí sleduje projekt lidského genomu a slyšeli, že sdílíme 99,9% naší DNA, a proto nejsou mezi lidmi dostatečné genetické variace, aby vedly k významným odlišnostem. Za prvé nesdílíme spolu 99,9 % naší DNA. Vědci pracující v projektu lidského genomu toto svoje tvrzení vzali zpět. Ale pravděpodobně sdílíme okolo 99 % procent naší DNA. Dodejme, že sdílíme 95-98 % naší DNA se šimpanzi, a přesto existují některé opravdu velké rozdíly mezi lidmi a šimpanzi. Důvod proč malé procento rozdílů v rámci DNA může vést k velkým rozdílům je jednoduchý: malé procento z velkých čísel je pořád velké číslo a lidské genomy jsou obrovské. Lidský genom je tvořen z tří miliard párů nuklenových bází. Pokud srovnáme dva genomy různých lidí, tyto bázové páry se nebudou shodovat zhruba v 0,5 %. 0,5% ze 3 miliard je 15 milionů bázových párů. Pro lepší představu stran těchto rozdílů: odlišnost mezi člověkem se srpkovitou anémií a zdravým člověkem je jeden pár báze. Ve skutečnosti má lidský druh mnoho genetických variací anebo jich má více než mnoho druhů zvířat.” (13).

De Benoist svůj rozbor uzavírá tvrzením, že: “Bylo by mylné s mnoha rasisty věřit, že rasismus je vědecky pevně podložený, nebo s mnoha antirasisty uvěřit, že dnes kontroverzní autoři jsou jen ‘pseudovědci’.” (14). Opět dejme slovo jinému textu: “Je důležité zjistit, zda tyto „sociálně konstruované“ kategorie jsou také ‚biologicky reálné‘ v tom, že jde o sociálně konstruované způsoby třídící přirozené biologické varianty. My bychom si mohli zvolit jinou cestu. Je zde téměř bezpočet způsobů jak by mohli lidé být seskupováni podle biologie. Ve skutečnosti si často vybíráme jiné způsoby. Pro příklad, když hovoříme o ‚diabeticích‘ a ‚ne-diabeticích‘ hovoříme o způsobu kategorizace lidí, který jsme vymysleli, a který je založen na biologických rozdílech mezi těmito lidmi. Znamená to, že diabetici nemají žádné místo v medicínské vědě? Sotva.” (15). To znamená, že i když nějaké třídění může být částečně sociálním konstruktem, neznamená to, že není do jisté míry užitečné.

Nicméně vraťme se ještě nazpět k de Benoistově knize. De Benoist v ní uvádí, že dnes se má obecně za to, že dědičnost neurčuje kulturu, nýbrž schopnost si ji osvojit. Tuto rovnici obrátil Lévi-Straus svým tvrzením, že rasa je funkcí kultury: “Každá kultura si vybírá genetické vlohy, které zpětně ovlivňují kulturu, jež první přispěla k jejich rozvoji.” Výsledkem je, že “lidská evoluce není vedlejším produktem biologické evoluce, ani se od ní úplně neliší,” což pak “umožňuje spolupráci mezi obory zkoumajícími rasy a kultury.” (16).

V závěrečné příloze stojí za pozornost tvrzení, že: “Protivníky rasismu jsou univerzalistický a diferencialistický (identitární) antirasismus. První nepřímo vede ke stejnému výsledku, je totiž právě tak alergický na rozdíly jako rasismus, který odsuzuje. Národům přiznává jen společnou příslušnost k biologickému druhu a jejich specifické identity má sklon považovat za přechodné nebo podružné. Jestliže z přísně asimilacionistického úhlu pohledu redukuje odlišné na stejné, je tedy neschopen rozpoznat jinakost jako takovou.” (17). Rozpuštění ras, národů anebo odlišných kulturních skupin by de facto vedlo ke zcela jednotné lidské populaci, vlhkému snu nacionálních socialistů. Jak již bylo výše uvedeno, dá se tvrdit, že tento přístup je v podstatě sám rasistickým. K protikladu k tomuto přístupu de Benoist staví diferencialistický antirasismus (související s tzv. Novou pravicí), který je toho názoru, že různorodost lidského plemene tvoří jeho bohatství. A: “Boj proti rasismu není pro Novou pravici spjat ani s negací ras, ani s odhodláním roztavit je do nediferencovaného celku, ale s odmítáním jak sociálního vyloučení, tak asimilace. Tedy ani apartheid, ani melting pot: ale akceptování odlišnosti z dialogické perspektivy vzájemného obohacování.” (18). Závěr, co je ze zde uvedeného přijatelnější, nechť si udělá čtenář sám.

(1) De Benoist, Al. O rasismu. Klecany: Generace identity 2022, str. 10. Viz i str. 35.
(2) Ibid., str. 66.
(3) Ibid., str. 13-14.
(4) Ibid., str. 18. Viz i str. 21.
(5) Ibid., str. 19 a 21-22.
(6) Ibid., str. 24.
(7) Ibid., str. 27 a 31.
(8) Ibid., str. 41.
(9) Ibid., str. 42-43.
(10) Ibid., str. 46-47.
(11) Ibid., str. 49.
(12) Ibid., str. 50-51.
(13) Bawerk.eu – Lidské rasy jsou reálné: rasa je platnou vědeckou kategorií.
(14) De Benoist, Al. O rasismu. Klecany: Generace identity 2022, str. 56.
(15) Bawerk.eu Rasa je jak sociálním konstruktem tak platnou biologickou kategorií.
(16) De Benoist, Al. O rasismu. Klecany: Generace identity 2022, str. 60-61.
(17) Ibid., str. 73.
(18) Ibid., str. 73.