De-mondializace

LIBOR ČÍHAL

Svět je příliš malý, aby si mohl dovolit americký typ globalizace, který trivializuje a unifikuje všechno, na co přijde. Podobně Evropa je příliš malá, aby si mohla dovolit evropskounijní zjednodušující unifikaci a vynulovat variabilitu národních identit. Co je optimální pro tento globalizovaný svět, může být velmi neoptimální pro člověka – unifikace bádání, bádání zabije, americkým popem unifikovaná populární hudba přepíše naše libidonózní centra jednoduchým kódem polodebilního devianta. Dokonce i v doménách, na něž si americký globalismus činí největší nárok, tj. v ekonomice, kromě finančních toků, přestávají jiné toky fungovat, dnes se bere jako přirozené, že občas chybí penicilín nebo febichol, popravdě některé toky fungují perfektně, covidová vakcína nechybí nikdy. Svět byl propojen a otevřen odjakživa a ještě v intenzívnější a zajímavější podobě než americké globalizační zjednodušení. Např. Zdeněk Kalista v knize o baroku úchvatně líčí s jakým zaujetím se Češi v barokní době podíleli na odkrývání jižní Ameriky, to byla účast na tvorbě nového a vznešeného, ne pozvání k McDonaldovi.

Ve francouzštině se pro období moderní globalizace podobně jako v češtině používá termín globalizace, ale pro šíře chápanou globalizaci používá francouzština termín mondializace, občas se oba termíny ztotožňují a chápou se jako synonyma americké globalizace. Vesměs se však globalizace považuje za poslední fázi mondializace, kdy globální ekonomika diktuje zemím na planetě a dochází k likvidaci státních hranic a národních identit. Esejista Karl Eychenne v magazínu Comptoir uchopil globalizační problém v článku De-mondializace. De-trikotáž světa je v plném proudu, od Schopenhauera, Passoliniho až po užitečné idioty z financí, nikoho to neušetří. Nejdřív je třeba říct, že mondializace není totéž co globalizace. Nuance v termínech nejsou nic sterilního. Fokusem globalizace je ekonomika, ale mondializace kanibalizuje úplně všechno. Globalizace znamená výměnu zboží mezi homo economicus, který doufá, že si vylepší blahobyt. V globalizovaném světě jsou finance velmi silné v roli užitečného idiota, který nic neví a dělá dál, co se chce. Finance zajímá jen to, co je pro ně zajímavé, jednou nahoru, jednou dolů, ostatní lhostejné. Ovšem neviňme finance z nuancí, kterých nejsou schopni, jsou to jen finance.

Mondializace pohltí celou kulturní oblast: umění, vědu, historii, politiku, poznání. Globalizace mluví o prostoru, který se musí zaplnit, mondializace mluví o lidech, kteří mají být zaplněni. Globus vs. mundus. O de-globalizaci toho bylo už hodně řečeno, ale jak je to de-mondializací? De-mondializace připomíná Schopenhauerova ježka, který se rozhodl odejít od svých druhů, co byl od nich popíchán, když se moc přiblížil. Toto čtení je dodnes nejlepší metaforou výhod a nevýhod dobrého soužití. Všichni chápeme, že jsme ve vrcholné fázi. De-mondializace by signalizovala vzpouru jednotlivce vůči moci, universalistická horečka by snížila teplotu a umožnila by znovuzrození partikularismů. Celá věc by se opět stala hromádkou.

Jak je to s de-mondializací např. v hudbě? Beethovenova Óda na radost, Ravelovo Bolero a Bad Blood Taylor Swiftové? Co se stane s těmito pomníky v de-mondializovaném světě? Je úspěch těchto děl spojen s mondializací? Dá se společná vnímavost k těmto dílům vysvětlit konvergencí našich idejí, přání a chutí. Nebo jsme vybavení hudebními neurony a jsme univerzálně vnímavější k jistým melodiím. Zdá se, že některá díla pohání víc duch doby než duch melodie, o rozdílu mezi Beethovenem a Taylor Swift máme jakousi ideu. Možná ještě na de-mondializaci nejsme připraveni, nevíme, co by pak mohlo přijít, ovšem tím lépe, mohli bychom být paralyzováni tím, co je v sázce.

(7 votes, average: 4,43 out of 5)

Loading...