Diskuzní trik zvaný morálka

Snaha označit faktickou debatu o nějakém problému za morálně méně hodnotnou není nová. Když F. Hayek ve své knize „Cesta do otroctví” kritizoval sociální stát a socialismus obecně, nazval své ideové odpůrce idealisty, ale nezpochybňoval upřímnost jejich názorů. Jeho kritici ovšem označili jeho knihu jako nemorální a někteří američtí vydavatelé ji odmítli publikovat, přestože měla za sebou úspěšné vydání v Anglii.

Dojem morální převahy vychází u sociálních inženýrů ze dvou základních předpokladů. Prvním předpokladem je přesvědčení, že jejich znalosti o tom, jak by mělo uspořádání společnosti vypadat, jsou vyšší než u průměrného člena společnosti. Druhou navazující domněnkou je, že takové srovnání je relevantní pro rozhodování, kdo má větší nárok na řízení společnosti.

Chytrost nestačí

Přestože první předpoklad může být v mnoha případech správný, není dostatečným argumentem pro jakoukoli morální či jinou převahu. Srovnání individuální nebo průměrné znalosti je pro potřeby řízení společnosti nedůležité. Pro optimální výsledek je jediným správným měřítkem porovnání celkového objemu znalostí. Deset nadprůměrně chytrých ví, měřeno absolutním součtem, stále méně než tisíc průměrně chytrých.

Nadprůměrná chytrost je pro řízení záležitostí ostatních lidí k ničemu. Aby se výsledek blížil nějakému optimu, musí mít možnost se k tomu nějak vyjádřit všichni, kterých se to týká.

Rozhoduje-li stát o tom, jak by měly být organizovány nestátní školky, nepochybně o tom rozhodují lidé, kteří o jejich fungování vědí více než průměrný jedinec. Ale tito lidé neví nic o tisících jednotlivých preferencí rodičů a lokálních podmínkách v daném místě. Tyto informace jsou rozptýleny mezi rodiče a organizátory a stát je nikdy nemůže mít k dispozici. Proto by jedinou rolí státu mělo být hlídat regulérnost procesů, pomocí kterých si rodiče a organizátoři nastaví pravidla, která jim vyhovují. Oni se s vysokou pravděpodobností dohodnou na optimálním řešení.

Koncentrace moci versus koncentrace vědomostí

Představa sociálních inženýrů o řízení společnosti vychází z jejich přesvědčení, že se není nutné bát koncentrace moci, ale nedostatku znalostí průměrných lidí. Protože toho ví méně, než by měli, bude jim ten, kdo ví průměrně více, pomáhat žít. Důsledkem takového mechanismu je postupná a zprvu zdánlivě neškodná koncentrace moci, kterou sociální inženýři považují za žádoucí, aby uplatnili svoje nahromaděné znalosti. Uvážlivé užití moci ostatním pomůže v životě.

Koncentrace jakékoli moci z jakéhokoli důvodu je pro zastánce svobodné společnosti nepřijatelná. Nebojí se nedostatku znalostí, neboť ví, že i „hlupák si umí obléci kabát lépe, než kdyby ho do něj oblékal moudrý muž”.² Dobře si ho obleče pouze ten, kdo ho bude nosit. Pro jejich představu uspořádání společnosti je velká moc v jedněch rukou nebezpečím, neboť ztráta svobody je v takovém případě jen otázkou času. Výraz uvážlivé užití moci je pro obhájce svobody králem protimluvů.

Ctnost horší neřesti

A. Smith ve svém známém citátu vyjádřil svoje obavy z konání dobra z pozice síly, neboť poznamenal, že „ctnost je nebezpečnější než neřest, neboť její excesy nejsou omezovány svědomím”.³ Anglický filozof 19. století J. Burke na jeho myšlenku navázal, když poznamenal, že „někteří mohou dělat nejhorší věci bez toho, aniž by byli nejhorší lidé”.⁴

Protože v pragmatické diskuzi je nutné předkládat tvrdá fakta a optimální výsledek pro společnost nemá s morálkou nic společného, snaží se sociální inženýři diskuzi nahradit zdáním nějaké vyšší morálky nebo složitostí problému.

Co k tomu řekl R. Reagan: „Vytvořili jsem stát jako našeho služebníka, který je nám zavázán a který nemá žádné pravomoci, kromě těch, které jsme mu dobrovolně odevzdali. Nyní nám samozvané elity v hlavním městě vnucují myšlenku, že nejsme schopni řídit svůj osud. Praktikují tajnůstkářskou vládu a říkají nám, že je příliš komplikovaná na to, abychom jí rozuměli. Věříce tomu, domnívají se, že bychom propadli panice, kdyby nám řekli pravdu o našich problémech.”⁵