Douglas Murray o „bělošské nadvládě“ |

Sdílet článek:

V časopise černošské komunity The Root (Kořen) napsal v roce 2018 Michael Harriot kritický článek o nedostatku „různorodého myšlení“. „Opravdu musíme bělochy pochválit za jejich zálibu dělat ze sebe oběť.“ A dále vysvětloval: „Vždyť všechno, co by mohlo ohrozit nadvládu bělochů, odmítají uznat,“ a opakoval svou hlavní tezi, že „různorodé myšlení“ je pouhý eufemismus pro „nadřazenost bělochů“.

A tak to pokračuje. V době, kdy si Kmele Foster vyslechl, že fakta jsou zbytečná, měla mít spisovatelka Heather MacDonaldová projev na McKennově vysoké škole v Claremon tu. Její přednáška se ale po protestech a vyhrožování studentů konala v jiné místnosti a vysílala se na internetu. Ještě předtím dostalo vedení školy dopis od svých černošských studentů, v němž signatáři debatu odmítají a že „pozvaná paní nemá co diskutovat o rozdílu v názorech, nýbrž mluvit o právu černochů na existenci“. A MacDonaldovou častovali nelichotivými výrazy jako „fašistka, bílá supremacistka, válečná štváčka, transfobka, queerfobka“ a podobně. Obvinili ji z naprosté „neznalosti propleteného systému smrticí bělošské nadvlády, pod níž je dáno utlačovanému lidu živořit“. Není snad třeba říkat, že nic z toho není pravda. Studenti jistě něco zaslechli o její knize The War on Cops: How the New Attack on Law and Order Makes Everyone Less Safe (Válka s policajty: jak nové útoky na zákony a pořádek ohrožují bezpečí občanů), ale určitě ji nečetli. To jim nijak nepřekáželo, aby ji neobvinili za „obhajobu násilí proti černochům“. To nejlepší ale na konec:

Bělošská nadřazenost odedávna oslavuje objektivní pravdu a jako nástroj útlaku prohlašuje rozdíl mezi „subjektivitou a objektivitou“. Myšlenka jedné pravdy – nadřazené všem názorům – je konstruktem eurozápadní civilizace hluboce zakořeněným v osvícenství, které považovalo černé a hnědé národy za podlidi a tvrdilo, že necítí bolest. Dědictvím tohoto mýtu jsou bělošská nadřazenost, imperialismus, kolonizace, kapitalismus a Spojené státy americké. Představa, že v záležitostech, jež ohrožují naši bezpečnost, máme hledat pravdu, není nic jiného než pokus umlčet utlačované.

Pojetí „pravdy“ jako konstrukt eurozápadu? Těžko si lze představit děsivější a nebezpečnější frázi. Jestliže má být „pravda“ (v děsivých uvozovkách) bělošský vynález, potom jak mají žít ostatní a o co mají usilovat? Je neštěstí, že mládež papouškuje takovéhle scestné názory, ale ještě smutnější je skutečnost, že ji to někdo naučil.

Mnoho lidí podléhá pokušení studentskou politiku a aktivismus zlehčovat nebo je považovat za bezvýznamné. Starší člověk si může připomenout studentské revolty v době svého mládí, ale pomíjí skutečnost, že do šedesátých let minulého století nebyla univerzita místem, kde byli mladí lidé školeni v duchu revolučního aktivismu a nebyli podněcováni k boji za světovou revoluci. Už delší dobu lze pozorovat, s jakou rychlostí se podivné a výstřední názory z univerzit šíří po světě. Tak jako na solidních amerických vysokých školách svobodných umění lidé uvěřili – nebo se tak z konformismu přetvařují –, že je rasismus všudypřítomný, ačkoli je to očividná lež, i ve společnosti se prosadila posedlost rasou a rasistické výroky antirasismu se staly normální.

Jak poznamenal Andrew Sullivan, když dnes porovnáme šílenství, jaké propuklo na amerických univerzitách, s veřejnou scénou, těžko se lze ubránit pocitu, že „všichni teď žijeme v kampusu“.