Éra robotických básníků

Milí čtenáři, pokud jste v mládí rádi četli science fiction, skoro určitě se vám dostala do ruky útlá knížka povídek jménem Kyberiáda. Jejím autorem byl Stanisław Lem, a šlo o příběhy dvou “konstruktorů” Klapacia a Trurla, kteří možná byli sami také roboti. Rozhodně to ovšem byli kreativní a hraví chlapíci, snad jen zároveň trochu pošetilí, a právě ta pošetilost se jim postarala o různé zábavné situace.

Jedna z povídek pojednávala o tom, jak Trurl postavil experimentálního počítačového barda, stroj, který měl generovat verše na přání. První verze moc nefungovala a Klapacius se jejím výstupům vysmíval, byly totiž víc než divné.

“Nebošker hustí tikuš jedinák

blýskajíc kutivými plichtami.”

Pak ale frustrovaný Trurl škubl kdesi v nitru obřího stroje jedním kabelem, vevnitř to zaklapalo … a … elektronický bard začal recitovat dílo, které mířilo přímo k věci.

“Pýcha se závistí předcházívá pád,

hlupec Klapacius, který tohle neví!

V soutěži jej potře elektrický bard,

můj duch zesměšní ho jako auto želvy.”

(Text Kyberiády jsem našel zde, je to sice bílé písmo na černém pozadí, ale nadšenec u ní asi vydrží.)

Posuďte nyní, jak se nám Kyberiáda vyplňuje, a to i bez škubání kabelem.

V průběhu posledních týdnů spatřily světlo světa hned dvě služby, které umějí generovat hudbu na přání. (Určitou nevýhodou je, že se k nim musíte přihlašovat pomocí portálů velkých firem; já jsem použil Microsoft.) Jedna se jmenuje Suno verze 3 (předešlá verze za moc nestála), druhá pak Udio. Jsou založeny na jiných technologiích, ale z pohledu nás lidí vypadají velmi podobně.

Oba generátory fungují tak, že anglicky zadáte popis písničky, kterou chcete vygenerovat. Nesmíte přitom zadávat jména konkrétních umělců, patrně si ani jeden z provozovatelů nechce nějak copyrightově naběhnout. Ale jinak se fantazii meze nekladou a můžete si vyžádat třeba “dramatic opera about walking the dog”. Systém chvíli chroupe, pak z něj vyleze text, a po pár vteřinách je k dispozici i zpívaná verze. Vzorný operní baryton s vibratem jako z La Scaly vám vylíčí, jak venčí psa. (Odkaz.) A co japonský pop o smažení vajec? Zde jej máte.

Takto si lze vyhrát dle libosti, a pokud zadáte něco méně ujetého a nebudete moc poslouchat text, nejspíš vygenerovanou skladbu ani nepoznáte od něčeho, co opravdu nahráli a vydali živí lidé. (Vzorek 1, vzorek 2, vzorek 3, vzorek 4, vzorek 5, vzorek 6, vzorek 7.) Suno omezuje zadarmo verzi na deset písniček denně, i tak se ovšem pobavíte. I desetinný rozvoj čísla pí se dá tímto způsobem zhudebnit. Nebo recept na špagety.

Ach, jistě: umělecká originalita zatím nic moc. Žádný Mozart se z toho nevylíhnul, nebo o něm nevím. Ale totéž se dá říci o naprosté většině lidské produkce, a moc mě tedy nepřekvapuje, že proti této novince se zvedl masivní odpor v řadách populárních hudebníků. “Musíme zastavit tento útok na lidskou kreativitu,” praví se v petici.

Minimálně jeden argument na své straně mají, a to, že příslušné AI modely se nepochybně “trénovaly” na cizích písničkách. Trénink softwarových modelů na cizích datech je jednou z šedých zón autorského práva. Klasický pojem copyrightu vznikl v dobách, kdy si nikdo tenhle druh použití neuměl ani představit, a tak není trénování AI modelů nijak právně ošetřeno.

Autoři, kteří mají hodně co ztratit, pochopitelně tvrdí, že takový trénink narušuje jejich práva. Velké softwarové společnosti, které by také měly hodně co ztratit, naopak zastávají názor, že transformace původních dat v počítačovém modelu je tak zásadní, že ve výsledku už nejde o odvozené dílo – asi jako byste ten původní obraz či knihu rozsekali na jednotlivé molekuly. Dříve nebo později to budou muset nějak řešit zákonodárné sbory, přičemž vzhledem k tomu, kolik bohatství se nyní koncentruje v rukou IT společností, bych čekal, že autoři utřou. Silná AI má navíc určité strategicky-globální rozměry, což se o dědictví Franka Sinatry – při veškeré jeho kráse – říci nedá.

A boj s technologií bývá stejně jen málokdy úspěšný. Není bez zajímavosti, že v letech 1942-1944 proběhlo něco podobného, totiž velká stávka orchestrů proti nahrávacím společnostem, která ale víceméně vedla k úpadku těch orchestrů; od té doby převažují menší skupiny nebo sólo zpěváci s doprovodem.

Těžko říci, kam se tahle technologie může ještě posunout. Stagnovat určitě nebude. Její dosavadní výsledky jsou zajímavé, ale neohromující: jenže to se dalo říci i o prvních dřevěných letadýlkách, na kterých se bratři Wrightové a různí jejich konkurenti pokoušeli odlepit od země. Během pár let by mě ale nepřekvapilo, kdyby AI dokázala například produkovat zcela dobře “koukatelné” filmy podle scénářů, napsaných jinou AI. (Stejně tak by mě nepřekvapilo, kdyby EU přijala nějakou brutální ochranářskou směrnici spojenou s bohatými dotacemi pro místní umělce. Akce probíhající ve zbytku světa jsou na našem kontinentě vyvažovány stejně silnou reakcí.)

V jednom směru je ale tento vývoj paradoxní. Dlouhá léta jsme zvyklí slýchat, že roboti a počítače nám odlehčí od rutinní, namáhavé a monotónní práce, a uvolní naše síly a čas k tomu, abychom se mohli věnovat kreativním činnostem. A ejhle, ono je to skoro naopak. AI produkuje cosi jako umění, kdežto rutinní, namáhavé a monotónní práce typu vaření školních obědů, sbírání jahod na poli nebo zvedání obézních pacientů v nemocnicích pořád ještě dělají mizerně placení lidé – a ničí si při tom zdraví.

To ani Stanisław Lem nepředpověděl.