HSP
Jak „správně komunikovat“ s translidmi – i na takové příručky pro pedagogy (!) jdou na Slovensku peníze z evropských fondů… Můžeme se tedy divit, že „transagenda“ vyhrává na všech frontách, včetně mezinárodní písničkové soutěže?
Zmiňovaná příručka se tváří jako seriózní odborný vklad do složité společenské diskuse (a podobných vychází u nás víc!). Nese honosný název „Děti a mladí lidé s transrodovou identitou a rodově rozmanití v edukačním i poradenském procesu“ a najdete ji zde .
Jedná se o tendenční dokument, jehož autoři nekriticky přijímají „transrodovost“ jako nějaký nový standard. Dokonce nás, lidi, kteří jsme ještě „klasičtí“ (nechci psát „normální“) už také označují nálepkou: cisrodoví lidé. Tedy osoby, u kterých je „vnímaný rod“ totožný s rodem, jaký jim byl „přidělen“ při narození na základě pohlaví.
„Nová doba!“ zakřičel by číšník v kultovním filmu s Polívkem. My ale nejsme v hospodě. I když to tak někdy vypadá…
Promiňte, ale já nesouhlasím s tím, aby mi dávaly kadejaké módní nálepky – jsem jen obyčejný člověk.
Žádný „cisgender“.
Lidská bytost.
Proto se nehodlám podílet na jejich hře a odmítám tento orwelovský newspeak, uměle vykonstruované jazykové konstrukty, kterými si chtějí znovu jen podrobit naše myšlení, a v návaznosti k tomu i jednání.
Vždyť celý ten „trans“ humbuk je jen novodobý výmysl – lidé se „cítili“ i oblékali a stylizovali jako opačné pohlaví napříč dějinami, ale nikdy z toho nebylo třeba dělat novou normu. I v kabaretní formě fungovaly, známé jako travesty show. Tam se muži převlékali za ženy s parodickým účelem. Pak jsme, pravda, měli i transvestity a transsexuály, tedy lidi seriózně zmatené v otázkách vlastní sexuality. Ale nikdy nebyli kladeni na piedestal jako hrdinové. Přijali, že jejich jinakost je diagnóza (protože ne tak dávno ještě byla), a v souladu s tím se chovali. Slušně, na úrovni. Znám takové.
Pokud většina respektuje menšinovou jinakost, a menšinová jinakost respektuje „tradičnost“ většiny, zůstává společnost zdravá. Pak nedochází ke zbytečným pnutím a konfliktům, zda – nedejbože – tragédiím…
Každý máme svůj osobní, intimní život, a neprezentujeme se s ním navenek. Dělat kolem sebe křik a rozruch není znakem tolerance vůči ostatním – je to znak, že chceme poutat pozornost.
Umělá vykonstruovanost je však celkově příznak dobových kulturních trendů (či spíše „nekulturních“). Výše zmíněná „odborná“ příručka pro učitele jde ruku v ruce s transagendou po celém světě. Výrazně to pozorujeme na letošní Eurovizi.
Pryč jsou ty časy, kdy šlo o zpěv a hudbu. Dnes je důležité politikum. Nový rozměr v umělecké sféře – máte jakýsi „soucitný bonus“ (Němci mají krásný výraz „Mittleidsbonus“ – používali ho když někdo v Superstar představil svůj dojímavý životní příběh). Tak, jako předtím vyhrála Eurovizi Ukrajina, nyní ho vyhrála transagenda. Pardon, Švýcarsko. Napoleon prohrál Waterloo, ABBA s ním vyhrála Eurovizi, a Eurovize nyní prohrála na všech frontách.
Hlavně z hlediska dobrých mravů a vkusu.
Ale dá se divit, že jsme už nadobro všichni pomýlení? Vždyť ani Nemo, protagonista vítězné písně „The Code“ neví, čím vlastně je. Tedy tvrdí, že je nebinární; ani ona ani on, a proto se nechá oslovovat oni/jejich. (Mám takovou vizi, že slovenští nebinární šuhaji by si měli zvolit iřečité zájmeno „onů“, to by bylo alespoň trochu originální!)
Inu, ne jednou jsme tyto fenomény komentovali trojí negací, propůjčenou od faráře Kuffu: Je to proti Bohu, přírodě, i kultuře. Bůh nás stvořil jako muže a ženu, Adama a Evu, a ne Adama a Štěva. Zde namítne znalec transagendy, že pleteme pohlaví a rod. Dobře, ale Adama by nikdy nenapadlo, že se nechá oslovovat „ta“. I když možná měl – je to docela představitelné – dlouhé vlasy…
A je to i proti přírodě, neboť co jsme dostali geneticky nadělené, dostali jsme proto, aby lidský rod nevyhynul.
A je to i proti kultuře, protože vnášením prvků, které vytvářejí v lidské (především mladé) mysli zmatek, vytváříme zmatek a silné kontroverze v celé společnosti. Rozdíly se ještě více prohlubují, rodiny jsou rozhádané, přátelství končí…
Jak mi jednou starý dobrý kamarád uraženě řekl: Rakousko (tam totiž dotyčný pracuje) je v přijímání LGBTi mnohem dál, než my! My jsme tady ve všem takoví… zaostalí!
Tak moment. Kde je psáno, že veřejná promenáda polonahých transaktivistů, doprovázených lidmi v latexových oblecích sadomaso otroků, je pokrok? Opět jsme při staré dobré mentální kolonizaci. Můj přítel prostě uvěřil, že proto, že v Rakousku jsou vyšší platy, je automaticky země popředu i po kulturní (nechci připsat „duchovní“) stránce.
Jenže mezi těmito dvěma veličinami neexistuje žádná paralela! Vy můžete být jako miliardář a navenek filantrop v soukromí zvrhlé zvíře…
Mimochodem, i toto pěvecké „ono“ z Eurovize, se v textu prořeklo dvěma verši proti Bohu.
Nejprve se podívejme na tento: „Kdo rozhodne, co je správné a co ne?“
Nuže, milé moje Ono, jedině Bůh rozhodne. Vždyť Evropa stojí na třech pilířích: římské právo, řecká filozofie, a křesťanské hodnoty. A po morální stránce je učení tří abrahamovských monoteismů v mnohém stejné – určitě se shodují v tom, že muž je muž, žena žena, ai když má chuť oblékat se jako opačné pohlaví, pořád je to muž. I když vaří a uklízí a hraje si s panenkami. Nakonec, já sám jsem v dětství měl vedle vojáčků i panenky. Namísto fotbalu s kluky jsem četl doma knihy. A dodnes rád umyji nádobí.
No a co má být?
Žádná rodová dysforie se nikde v zakládajících pramenech morálky křesťanů, židů ani muslimů nezmiňuje. Právě naopak – operace nebo hormonální terapie za účelem svévolné změny svého těla jsou přísně zakázány jako sebezohavování.
Ale nedivme se ani tomu Nemovi, že neví, co je správné a co ne. Relativizace hodnot je znám prvek postmoderní doby: V umění to vidíme prakticky soustavně, když se ze zlosynů stávají (anti)hrdinové. Znáte seriál Tulsa? Hraje v něm Sylvester Stallone. Hraje starého mafiána, který se „vrátil do hry“, a plánuje si podmanit celé město. Samozřejmě, špinavými metodami. Zároveň je však nesmírně vtipný, dokonce přitažlivý pro místní policejní agentku. Takto se ze zločinců dělají hrdinové.
Seriál má úspěch.
Co učí své diváky?
Řečnická otázka…
Zpět k Eurovizi. Akci poznamenalo pár menších skandálů: venku protestovali lidé proti účasti izraelského pěveckého projektu, zatčena byla celebrita ekoaktivistů, Greta Thunbergová. Nizozemský zpěvák dostal vyhazov, měl totiž vyhrožovat členům štábu. Jen takový fukot!
Největším skandálem je však výhra onoho Nema. Stvoření s mužským genitálem, v růžové sukni a namalovanými rty. Neboť nyní se dostaneme k druhému problematickému verši jeho písně:
„Mezi nulami a jednotkami jsem našel své království (nebeské).“
Nuly a jednotky zde zastupují binární kód (odtud název skladby), tedy v našem kontextu fakt, že existují jen muži a ženy. Buď si jedno nebo druhé (samozřejmě je nám známa i existence intersexuálních lidí, tam však jde o genetickou anomálii, kde často ani během života nezjistí, že patří k malému zlomku populace). A Nemovi se to nelíbí. Ono to chce větší výběr.
Muž a žena je nám málo, osvoboďme se z těchto krabiček! Viva la Revolucion!
Takže takto nám Nemo tvrdí, že to, o co prosíme v modlitbě Otčenáš – přijď království tvé – už přišlo. Díky Nemovi. Rozbil „kód“ a našel blaženost věčnou někde mezi svými…
Nulami a jednotkami, slušně řečeno.
A teď si položme další básnickou otázku: čí je toto ve skutečnosti agenda?
Protože propagovat otevřeně rouhačské myšlenky v přímém přenosu na mezinárodní půdě, to asi nebude něco, co by nám našeptali andělé…
Ale my, Slováci, tohle nemáme v mentalitě. Přijímání těchto trendů částí naší populace je důsledek psychologického kolonialismu. My jsme byli vždy národ bohabojný, národ, který měl jasný morální kompas.
Dařilo se ho dodržovat do puntíku? Jistěže ne! Nejsme andělé, ani světci. Děláme chyby a pácháme hříchy i zločiny. Ale alespoň se na veřejnosti nepyšníme našimi sexuálními preferencemi či odklony od toho, co je běžné a staletími ověřeno jako norma.
A nejsme papoušci, abychom se nekriticky opakovali, co nám diktují mazané hlavy anglosaské propagandy tamního životního stylu.
Velký kulturní reset, který na Slovensku právě probíhá, bude i o tom, zda se dokážeme nadále držet našich konzervativních hodnot (a zvelebovat je přirozenou cestou), nebo zda v civilizačním boji podlehneme morálně pokleslému, kolektivnímu západu v čele s USA.
Vydávání pedagogických příruček o „citlivém“ zacházení s trans-osobami zatím napovídá, že tuto hodnotovou válku prohráváme…
A na závěr ilustrační úryvek ze zmíněné publikace: Pro lepší pocit někdy transrodoví i rodově rozmanití lidé využívají různé dostupné pomůcky a praktiky, kterými upravují svůj vzhled – binder (slouží ke stažení hrudníku, aby nebyla viditelná prsa), packer (vycpávka do kalhot), dále bandážování hrudníku; vycpávky podprsenek, tucking (činnost napomáhající ukrýt vnější genitálie, např. penis), gaff – specifické kompresní spodní prádlo pomáhající skrýt vnější genitálie a další.
(16 votes, average: 4,88 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář