Eurozóna jde dolů stejnou cestou stagnace jako Japonsko |

Sdílet článek:

Evropská centrální banka (ECB) oznámila dne 9. září 2021 zúžení programu na odkup. Člověk by si mohl představit, že je to rozumná myšlenka vzhledem k současnému nárůstu inflace v Eurozóně na nejvyšší úroveň za dekádu a údajnému silnému zotavení ekonomiky. Nicméně, je zde jeden velký problém. Prohlášení není o skutečném zužování, ale je jednoduše o přizpůsobení se nižší čisté nabídce dluhopisů od jejich vládních vydavatelů. Ve skutečnosti, zvažujeme-li krok vyhlášený bankou, ECB bude pokračovat v nákupu 100 % toho, co je vydáno od vlád.

V této strategii je několik problémů. Prvním je ten, že ECB není ochotná uznat, že zde při těchto výnosech není žádná druhá poptávka od trhu po dluhopisech vlád zemí eurozóny. Člověk by musel uvažovat dvou nebo trojnásobný současný výnos pro investory, aby tito přijali dluhopisy eurozóny, pokud by je ECB nekupovala. To je zřejmá nebezpečná bublina.

Druhým problémem je to, že ECB uznala, že monetární politika přešla od toho, aby se stala nástrojem, který pomáhá zavedení strukturálních reforem k nástroji, který se jim umožňuje vyhnout. I přes silný skok v růstu hrubého domácího produktu (HDP), který ECB předpovídá, málo vlád je ochotno omezit utrácení a omezit rozpočtové deficity účelným způsobem. Odhady ECB ukazují, že po masivním deficitním utrácením roku 2020, vzrostou útraty vlád eurozóny opět o 3,4 % v roce 2021, jen aby mírně spadly o 1,2 procentního bodu v roce 2022. To znamená, že výdaje vlád eurozóny budou konsolidovat nárůst způsobený nárůstem kovidové epidemie s malým vylepšením ve fiskálních pozicích většiny vláda. Opravdu, země jako Španělsko a Itálie zvýší strukturální deficit.

Třetím problémem je to, že záporné úrokové míry a vyšší injekce likvidity kombinované se zvýšeným vládním utrácením nevytvořily opravdový multiplikační efekt v eurozóně. Musíme si vzpomenout, že hlavní ekonomiky byly již ve čtvrtém čtvrtletí roku 2019 ve stagnaci, před epidemií a i přes velké stimulační plány jako byl Junckerův plán, které mobilizovaly stovky miliard eur v investicích (1).

Čtvrtou výzvou pro ECB je to, že její poznatky jsou uvězněny její vlastní politikou, ta se nemůže zastavit a normalizovat, protože vlády a trhy by utrpěly, a nemůže udržet svoje současné kroky, protože inflace vyvíjí větší tlak na to, aby rostla. Končenou výzvou pro eurozónu a ECB je to, že implementuje politiky, které ignorují rostoucí demografická a strukturální břemena. Eurozóna má stárnoucí populaci a monetární a fiskální politiky, zdá se ignorují důkazy o měnícím se spotřebitelském chování, když občané dosáhnou jistého věku nebo důchodu. Jestliže přidáme k demografii daňový systém, který rostoucí měrou poškozuje střední vrstvy, podnikání a investice, čelíme ekonomii, která zdá se, následuje všechny špatné politiky, které Japonsko uvedlo v život začátkem 90. let 20. století.

Jak učinilo Japonsko, eurozóna vsází vše na vládní výdaje, zřetězené stimulační balíčky poháněných politickým řízením a masivní monetizaci dluhu. Nicméně, eurozóna nemá tak disciplinovanou pracovní sílu, jakou má Japonsko, ani vyšší úroveň firemních úspor ani úspor domácností, které dovolují zemi pokračovat desetiletí ve stagnaci.

Země jako Itálie, Španělsko, Portugalsko nebo Řecko nemohou přežít stagnaci kvůli zvýšené míře nezaměstnanosti a malé velikosti podnikatelského sektoru. Tak se zdá, že ECB ignoruje opakující se zvrácené motivy, které nafukují vládní výdaje a dluh. Všechny poselství týkající se strukturálních reforem a iniciativy zaměřující se na reálných růst zmizely ve prospěch přímých stimulačních plánů, kterých se nedá zbavit. Naše povinnost jakožto ekonomů je varovat před více než pravděpodobným scénářem slabého oživění, nízkou produktivitou a vysokými dluhy, kterým eurozóna čelí. Fiskální multiplikátory byly neúčinné po příliš dlouhou dobu na to, abychom ignorovali negativní vytěsňující efekt vysokých vládních výdajů a erozi konkurenceschopnosti, kterým ekonomika čelí.

(1) Pro příklad od roku 2015 do prosince roku 2018 ECB napumpovala do ekonomiky neuvěřitelných 2,65 bilionů eur. Každý měsíc skupovala na trhu cenné papíry a většinu vykoupených aktiv přitom tvořily státní cenné papíry (Šichtařová, M. a Pikora, Vl. Jak nepřijít o peníze. Praha: NFdistribuce 2020, str. 48). Pozn. překladatele.