Evropská integrace v zrcadle našich pohádek

Začátkem listopadu jsem velmi rád vystoupil v pražském Golem Clubu na jednom z pravidelných úterních diskusních večerů. V rámci tématu „Evropská unie v éře Zeleného údělu“ jsem se věnoval dnešnímu neutěšenému stavu evropské integrace, který se vyznačuje bujícím centralismem, progresivismem, bezprecedentním vzedmutím zeleného fanatismu, gigantickým zadlužováním se či bohorovností unijních představitelů. Současné radikální klimatické plány, svérázný přístup k obnově po pandemii či mocenské hry kolem právního státu jsem se snažil zasadit do kontextu dlouhodobých trendů. Byla to právě postava Golema, která mě přitom inspirovala k hledání paralel pro naši dnešní situaci ve známých pohádkových příbězích.

Určujícím megatrendem ve vývoji integrace, který stojí před vším ostatním, je trvalá expanze Unie. Ta se vymkla kontrole a překotně se rozpíná do všech stran. Její regulace proniká do nejrůznějších oblastí lidského života, často bez nejmenšího ohledu na to, zda se řeší skutečné problémy s přeshraničním významem, které by nemohly být ošetřeny na úrovni členských států. Rozrůstají se unijní struktury (nové orgány, mechanismy, penězovody) i objem financí, s nimiž EU hospodaří. Představitelé unijních institucí jednají s členskými státy stále více svrchu. Brusel vpadl do každodenní politiky a snaží se udávat směr bezmála ve všech klíčových záležitostech, přičemž běžně ignoruje meze svých pravomocí. V éře Zeleného údělu je toto vše patrné více, než kdy jindy.

Druhou tendencí, která je v činnosti Unie stále patrnější, je směřování doleva. Původně šlo o těžkopádný státní paternalismus německo-francouzského střihu, postupně se však stále více prosazuje program nové levice, tj. progresivismus. EU je klíčovým faktorem vpádu kulturní revoluce do našeho prostoru. Lze říci, že EU ve své současné podobě je zároveň produktem, nástrojem i aktérem těchto procesů. Tomuto tématu, s uvedením dlouhé řady konkrétních příkladů, se podrobně věnuji v knize Sebedestrukce Západu.

Máme-li hledat analogie pro tento vývoj v pohádkách, připadá první na mysl Hrnečku, vař! Jestli něco dokonale vystihuje onu živelnou expanzi Unie (a zvláště její regulace), pak je to představa kaše, která se divoce valí ven z hrnce a nikdo ji neumí zastavit. Podobný výjev s kynoucím těstem nabízí filmová pohádka Byl jednou jeden král ve scéně, kdy Jan Werich (král) a Vlasta Burian (rádce) vaří lívance a situace se zvrtne.

Abychom zahrnuli i druhý megatrend, představme si, že kaše (či lívancové těsto) má rudo-duhovo-zelený nádech.

Expanzi Unie, jakož i domýšlivost a mocichtivost jejích institucí pěkně vykresluje také jiná pohádka: Otesánek. Raději se ani nepokoušejme dosadit položky do jeho říkanky „Jed jsem, sněd jsem…“. Erbenův Otesánek byl proti tomu bruselsko-štrasbursko-lucemburskému žabař.

Vraťme se ale ke kaši (či kejdě). Ta může také krásně posloužit k vysvětlení fungování pravomocí Unie. Jejich těžiště tvoří tzv. sdílené pravomoci a právě ty jsou základním zdrojem expanze unijní regulace. Vymezeny jsou takto: „Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii pravomoc sdílenou s členskými státy, mohou v této oblasti vytvářet a přijímat právně závazné akty Unie i členské státy. Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala. Členské státy opět vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat.“ (čl. 2 odst. 2 SFEU) Jak je zřejmé, v rámci daného prostoru má jeden z hráčů – Unie – navrch, zatímco druhý – členské státy – se musí spokojit s místem, které mu ten první ponechal. Dotčené oblasti jsou potenciálně vydány k regulaci Unii, přičemž záleží na ní, jak dalece tu kterou z nich opanuje. Pravomoc členských států se uplatní ve zbývajícím prostoru. Pole pro uplatnění každé jedné takové pravomoci si můžeme představit zjednodušeně jako místnost, ve které stoupá kaše a naplňuje ji; kaše symbolizuje právo EU a vzduch prostor pro činnost členských států, který se s množstvím kaše zmenšuje. Národní právní úprava se teoreticky může vrátit, v praxi se to však neděje. Kaše, která jednou z hrnečku vytekla, neustupuje.

Scéna s Werichem a Burianem a jejich ledabylým vařením („přiměřeně, přiměřeně“) nám zase slouží jako podobenství původu celé centralizační havárie. Na vině jsou členské státy jakožto tvůrci smluv. Právě ony svěřily Unii rozsáhlé a nejasně ohraničené pravomoci, umožnily jejich snadné využívání na základě převažující komunitární metody (kdy při hlasování v Radě postačí kvalifikovaná většina a jednotlivý stát tedy může být přehlasován) a nezakotvily dostatečné kontrolní mechanismy.

Před vstupem do EU nám byla slibována málem pohádková budoucnost. To by, jak vidno, i sedělo. Obtíž je v tom, že jsme právě v té fázi pohádek, kdy přicházejí těžkosti, kdy zlo dočasně slaví úspěchy. Abychom se propracovali ke šťastnému konci, musí přijít den, kdy hlasitě zakřičíme: „Hrnečku, dost!“. Musí přijít den, kdy budeme mít odvahu babičky s motykou, která udělala přítrž řádění dřevěného monstra.