Evropská unie po dvaceti letech

„K Evropské unii má Kuras asi takový vztah jako íránští duchovní ke Spojeným státům“, napsal v roce 2001 prestižní novinář v prestižním českém deníku. Páchal jsem už tehdy „demagogii, populistická klišé a bláznivá paranoidní tvrzení“. Jako že EU jde o „upevňování nadnárodních byrokratických kolosů s pravomocemi, které nepodléhají demokratické kontrole a které už evropští voliči nikdy nebudou moci změnit.“

Tak jo, tohle jsem vážně napsal v roce 2000. Dlouho předtím, než se tu nad Evropskou unií začal kdokoli zamýšlet – kromě pochopitelné touhy stát se co nejdřív jejím členem čili opravdickým Evropanem. Ale „co slovo, to nepravda,“ napomenul mě prestižní novinář. A jal se vysvětlovat pravdu:

„Evropská unie, respektive její výkonná složka, není žádný byrokratický kolos, ale neobyčejně efektivní úřad, který má méně zaměstnanců než radnice evropských metropolí.“

Než se rozchechtáte, ještě chvíli vydržte na pokračování:

„Přirozeně také podléhá demokratické kontrole, která je zatím z velké části zprostředkována přes politické reprezentace (demokraticky zvolené!) jednotlivých členských států.“

Měl jsem tím, slovy prestižního novináře, „zdravotní problém.“ Certifikovaný cvok.

Nějak tehdy se taky zrodila nálepka „pravicový extrémista“, kterou mně připlácli extrémisté levicoví říkající si liberální demokraté. Od té doby mě v tom pravicovém extremismu přetrumfla většina národa (včetně mnohých, kdo mě tehdy měli za cvoka), až je sám občas musím mírnit. Ale ta nálepka se se mnou vleče dodnes, hlavně u lidí, kteří ode mě nic nečetli.

A ani číst nebudou. A just nebudou. To proto, že „ač vaše rozsáhlé dílo neznám, naše názorová zázemí jsou tak odlišná, že uvažovat o spolupráci by byla ztráta času,“ jak mně odpovídává těch pár divadelních dramaturgů, kteří se odpovědět obtěžují. Nebo „fašistu Kurase byste neměli publikovat,“ jak tuhle psal mému nakladateli jakýsi blogger jménem Kostlán, jenž dnes také mimo jiné podepisuje protiizraelské petice.

Ale zpět k prestižnímu novináři prestižního deníku:

„Že evropští voliči nebudou moci nic změnit? Je snad Kuras také jasnovidec?“

Tož vám nevím. Není tohle dnes už jen řečnická otázka?

Nebudu vás zde nudit příklady postupné totalizace EU, kterou jsem průběžně popisoval dvě desetiletí. Od toho tu dnes máme pracovitý Institut Václava Klause a stranu Svobodných, oživenou a omlazenou energickým předsedou Vondráčkem a ekonomkou Šichtařovou. Jen se přiznám, že v tom nebylo žádné jasnovidectví. Při troše vnímavosti se to dalo snadno předvídat sledováním proměn mé domovské Velké Británie, jež už v roce 2000 začínaly na britských tradicích skřípat.

Při stejné troše vnímavosti se taky tehdy dalo doufat, že Střední Evropa, s třemi generacemi vypěstovanou háklivostí na totalitní manýry, se tomu ubrání. Dnes bych to s tím doufáním už nepřeháněl. Ta setrvačnost onoho byrokratického kolosu (máte na něj lepší pojmenování?), s dosavadní podporou prakticky celé západoevropské politické, ekonomické, kulturní a mediální elity, po svahu sebedestrukce dokutálela Evropu příliš daleko, než aby snahy o její záchranu mohly být jiné než sisyfovské.

Občas se mě lidé ptávají, zda bych po zkušenosti z Brexitu radil Česku vystoupit z EU. Neradil. Já bych radil, aby z EU vystoupila celá Evropa. Ono je to hrozně jednoduché. Stačilo by, kdyby všichni přestali do EU platit příspěvky. A ten neobyčejně efektivní úřad, který má méně zaměstnanců než radnice evropských metropolí, se rázem sesype. Desetitisíce komisařů, poslanců, právníků, referentů a asistentů se ocitnou na pracovním trhu a zaplní všechna ta místa, na něž jsou dnes nuceni přivážet islámské inženýry, vědce a techniky, kteří tak touží platit naše důchody. Ty pak mohou přestat ponižovat sociální podporou a poslat je domů.

A kdybyste mě po tomto návrhu chtěli podezírat z nějaké islamofobie, vězte, že islámu v podstatě fandím. Vadí mně na něm jen jedno. Že mě chce zabít.

Vás mimochodem taky, ale vy mu to pořád nevěříte. Ale víte jistě z dějin, že s nevěřícími si to zatraceně dobře umí vyřídit.