Falešné hry s naftou

Rozjásaní mladí soudruzi v 50. letech zpívali: „bez chleba nelze jíst …“ a dnes si můžeme zpívat, že bez nafty najde nic. Zelení šílenci nás už sice desetiletím přesvědčují, že se dá žít ze vzduchu a slunce. Ale jakmile došlo na válku na Ukrajině, zjistilo se, že bez zemního plynu a nafty nelze nic. Hlavně že miliony lidí nebudou mít, pokud přestane proudit naftu a plyn z Ruska do Evropy a ostatního světa, co jíst.

V každé válce zemře jako první pravda, ovšem v dnešním světě se přes miliony cestiček internetu nakonec nějak pravda mezi lidi prosákne. Spravedlivé rozhořčení ani „pevný názor“ nepřeváží realitu. Byť by byla ošklivá. Prakticky všichni, kteří vědí, co je to ruská okupace (a to my jsme zažili jen tu relativně měkkou variantu) a uviděli, co Rusové dělají na Ukrajině, v prvním nadšení a touze potrestat agresora souhlasili s tím, že se Evropa odstřihne od ruského plynu a ruské nafty.

Když pak cena nafty a benzinu u pump vyskočila k 50 korunám, bylo jasné že každá sranda něco stojí. Ovšem když evropští výrobci hnojiv oznámili že končí, protože bez plynu nemohou hnojiva vyrábět, to už, myslícím zatrnulo. To totiž následně znamená, že bude nižší úroda a v některých oblastech světa, hlavně arabských a afrických mohou vypuknout hladomory. Tady se mimo jiné ukazuje doslova idiotské blábolení zelených fanatiků o tom, jak svět přejde na „biopotraviny“, a všichni budeme šťastní a zdraví.

Porovnávat válku na Ukrajině s válkou které vedlo Německo proti celé Evropě je už takový obnošený zvyk. Ovšem i tak se dají najít zajímavé spojovací prvky. Nacistická ekologická politika pod heslem „Unser Wald muss leben“, měla také své ekologické zemědělství. Jeho představitelem byl například nacistický pohlavár, ministr zemědělství Třetí říše Waltra Darré. Který kromě svého rasismu a antisemitismu proslul svým nadšením pro ekologické zemědělství. Ten mimochodem nechal vyhnat české sedláky z prostoru kolem Příbrami, kde bylo cvičiště SS ale také “ bio zemědělské“ farmy. To ovšem fungovalo jen do roku 1942, kdy Němci začali prohrávat a Hitler všechny eko fanatiky vyhnal ze zemědělství. Špatně se to sice srovnává a vypadá to poněkud nepatřičně, ale dnes Evropa je na tom podobně jako když Němci dostali výprask u Stalingradu a místo blbnutí s ekologií se museli starat, aby obyvatelstvo mělo vůbec nějak potraviny. (doporučuji zájemcům o ekonacismus knihu: Biehl, Janet – Staudenmaier, Peter: Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti. Olomouc, Votobia, 1999).

My, pokud nechceme, aby se nám sem brzo nahrnuly miliony uprchlíků z muslimských zemí a Afriky, poháněných hladem a v zoufalství naprosto bezohledným, musíme jim nějak pomoci a zajistit úrodu. Aby měli co jíst.

Ač západní novináři neustále lhali o tom, jak jsou Rusko a Ukrajina „rozpadlé státy“ a že jsou bezvýznamné, ukázalo se, že bez ruské a ukrajinské pšenice, jedlého oleje, a dalších potravina surovin existuje nebezpečí vypuknutí nevídaného hladomoru v Egyptě, Sýrii, Jordánsku, Somálsku, Etiopii a možná i v Indii a Pákistánu.

V touze nějak se Rusům pomstít a pomoci Ukrajině a tím vlastně celému Západu a politicky tím i nám, vypukla mánie vyhlašování sankcí. Evropa, a hlavně nově připojené státy k EU nikdy nebyly nadšenými hlasateli různých sankcí. Protože věděli, že se vždy jedná o dvousečnou zbraň. Dnes na to pomalu přichází i realističtější myslitelé v USA a obecně na Západě jako například Farred Zakaria, když říkána stránkách Washington Post, že „americká vláda schvalovala sankce na různé státy často jen proto, aby uspokojila domácí kritiky, kteří chtěli „něco udělat“, aniž by je to příliš stálo. Tento typ ekonomické války nedokázal změnit režimy v těchto zemích, ale způsobil v nich běžně lidem veliké utrpení. „

Pět typů sankcí, které doposud EU uvalila na Rusko a Bělorusko, mělo ten základní dopad, že se situace v EU a na ni navázaných státech prudce zhoršila. Zatímco Rusko díky vysokým cenám plynu i nafty má astronomické zisky, které zpětně investuje do války proti Ukrajině. Takže to se neukázalo jako nejlepší nápad.

Poslední šesté kolo uvažovaných sankcí, které se týká hlavně nafty a plynu, navíc odhalilo „politicky korektní“ prolhanost celého systému. Přestože EU věděla, že hlavně díky Německu je na ruské nafty a plynu velká část států naprosto závislá, pokoušela se vyhlásit nejprve okamžité a později po protestech vlád i odborníků postupné zastavení odběru plynu a nafty z Ruska. Ostatní mručeli, ale souhlasili. Až na Viktora Orbána, který jediný pochopil, či lépe řečeno troufnu si říct nahlas, že s takovou ekonomickou sebevraždu Evropy nesouhlasí. Teprve když jim všem to začalo docházet, začaly se i další státy Unie „kroutit“. A to včetně ČR, protože si to prostě nemůžeme dovolit. Pokud nechceme v zimě zmrznout a zastavit svůj průmysl a propadnout se do 100 let nevídané krize.

Ukázalo se, že jižní státy Evropy, a to včetně Francie a některých severských států, kteří mají plyn a ropu z Afriky, arabských států a Norska, by s tím klidně souhlasily, Protože by se jich to vlastně netýkalo. Nebo alespoň málo. Navíc firmy a státy, které z jiné než ruské nafty a plynu profitují, by si navíc jak se říká „namastili kapsy“.

Evropská komise od začátku lhala, protože tvrdila všem, kteří nebyli od začátku nadšení nad uzavřením ropy a plynu z Ruska, že se bude toto embargo týkat pouze nafty dopravované po mořích. V tom okamžiku ovšem začala řvát Malta a další státy které takový obchod provozují, neboť celosvětově se tankery dopravu je 80 až 90 % nafty. Mezitím zničehonic Spojené státy začaly jednat s Venezuelou, že jsou ochotny dojednat politické smíření vlády s opozicí, a hlavně opět odebírat velkém venezuelskou naftu. No a tu pak prodávat…

Jakmile se začaly středoevropské a východoevropské státy více zajímat a donutili EU zveřejnit návrh embarga, ukázalo se, že embargo se má týkat také a z hlediska středo a východoevropských států hlavně ropy dopravované ropovody. Má tedy pravdu Orbán, když tvrdí, že by to pro Maďarsko bylo jako vyhlášení třetí světové války. Naše vláda se zřejmě domnívá, že by nám Němci mohli pomoci, ale nic takového v dokumentech EU není.

Byli bychom tedy naprostým rukojmím z hlediska nafty a plynu Německa. Kateřina Šafářová v Respekt u čísla 20/2022 v článku: „Jak to bylo s ropovody“ doslova říká: „… do návrhu sankcí nebyl zahrnut systém přerozdělení existující ropy mezi státy v případě, že by jí byl nedostatek v Evropě a některým zemím by hrozilo, že přijdou třeba až o 80 % paliva, protože nemají jiný přístup než k ruskému zdroji. Co se stalo že komise zahrnula do embarga i ropovody, přestože její vyjednávači říkali něco jiného? Jako nejpravděpodobnější vysvětlení se zdá být, že tým šéfky komise Ursuly von der Leyenové tak najednou změnil svůj postoj na základě změny Německa, které náhle ohlásilo, že ruskou ropu dokáže nahradit.“

Když už jsme přitom porovnáváním s dobou minulou, je možné to porovnat například s Mnichovskou dohodou, kdy se velcí rozhodnou že na ostatních nezáleží a co se s nimi stane je úplně jedno. Otřesné je, že podle této a dalších informací, jako například návrhu Evropské komise že do pár let se má vyrábět 50 % elektřiny z tzv. „obnovitelných zdrojů“, jedná se prostě o plnění starých imperiálních plánu Německa, tentokrát nikoliv tanky, ale naftou a plynem.

Pokud by to prošlo, Německo nemusí obsazovat Rakousko, Československo, Maďarsko, Moldávii a další podobné státy, stačí když bude mít v ruce koutky k surovinám bez kterých dnešní civilizace nepřežije.

Jak to dopadne v samotném Německu také není jasné. Já sám si pamatuji, že když jsem studoval dokumenty ke své knize: „Život boji a smrt pod sedmi vlajkami“ o 1 světové válce, nalezl jsem také dokumenty, které dokládaly, že v době první světové války zemřelo v Německu hlady anebo na následky hladu více než milion obyvatel. Ví to dnes někdo nebo jen ti, co se hrabou starých archivech?

Zní-li dnes hlasy o tom, že je potřeba zajistit, aby sankce vůči Rusku nedopadly hůře na evropské státy než na Rusko, je to nikoliv hysterická, ale rozumná reakce. Petr Fiala se snaží nějak rychle domluvit s Poláky a naftovými emiráty, ale to na příští tři až pět let není realizovatelné. Nebudeme-li mít hnojiva, nebudeme-li mít únosnou cenu paliv, a to nejen pro dopravu ale i pro průmysl a vytápění pro obyvatele, jsme prostě v koncích.

To nemá nic společné s tím, že musíme pomáhat Ukrajině, protože Rusové, pokud by vyhráli, by se rádi vrátili až do Aše a někam daleko dolů na Balkán.

Nikdo nemůže lhát všem a neustále. Jednoho dne to stejně praskne. Tak jako Rusové nepochopili, že satelity Elona Muska mohou být příčinou jejich porážky, tak jak se zdá, ani „pokrokáři“ a vedení EU nedokáže zabránit toku informací tak, aby jejich poněkud šílené plány nevyšly najevo.

Na Ukrajině se statečně bojuje, naftové a plynové koncerny už nevědí kam by peníze dávaly, banky se topí v ziscích a Rusko je na cestě mít nejlepší ekonomické výsledky jaké kdy mělo.Za naftu a plyn, bez kterých jsme namydlení.

O díky vám, soudružko Merkelová a pomatení progresivisté. No a také už víme, jak je možné věřit další německé soudružce von der Leyenové a celé bruselské partě.

Obávám se, abychom jako EU nedopadli jako když kdysi plachetnice narazila na skaliska a bylo vyhlášeno heslo: „Opusťte loď! Zachraň se kdo můžeš!“