Fiala láme českému národu páteř

Politicky korektně lze tvrdit, že pro české občany to byl rok průměrný, což znamená, že byl horší než ten předchozí a lepší než ten, co nás čeká. Při pohledu do zpětného zrcátka vidím rok 2024 jako křižovatku, na které si většina zemí EU zvolila cestu směřující k velkému válečnému konfliktu. Správněji bych měla říct, že odpovědnost nesou vlády oněch zemí. A ještě přesnější by bylo: ti, pod jejichž vlivem bezvládné vlády vládnou. Jenže, když čtu diskuze pod články v českém mainstreamu, připadá mi, že po válce s Ruskem lační i většina debatérů. To ale bude tím, že lidé, kteří mainstream vnímají jako slovo boží, se chovají jako secvičený chór. Cítí se neohroženě, když z houfu hrozí pěstmi vytipovanému nepříteli. Takzvaný Démon souhlasu se táhne evropskými dějinami odpradávna. Příběhy lidí, kteří mu dokázali odolat, navzdory šikaně, sice krok za krokem ovlivňovaly civilizační posun (světlo spálených knih osvítilo svět – tedy Starý svět), ale ukazuje se, že současné kolektivní úsilí EU směřuje k anticivilizačnímu zvratu. Naštěstí existují výjimky (Maďarsko, Slovensko a Srbsko (coby otálející nečlen EU), které se ten posun k propasti snaží zbrzdit. Nečekaná cesta Roberta Fica za Vladimírem Putinem a informace o jejich jednání působí jako záblesk světlice na temné obloze. Potěšující je i to, že v Německu, kde budou v únoru parlamentní volby, už začíná u voličů fungovat pud sebezáchovy. To není jen reakce na snižující se životní úroveň, ale také na nezvládnutelnou migraci a hrozbu války. AfD sice zatím nemá partnera do případné vládní koalice, ale to se ještě může ve zbytkovém období do voleb změnit.

Válka na Ukrajině ovšem není jediné ohnisko, které by mohlo podnítit válečný požár celosvětového rozsahu. Co Sýrie?

Z potlesku „demokratických“ států na oslavu vítězného tažení islámských teroristů proti sekulární vládě v Sýrii rozhodně nadšená nejsem. Ostatně ten aplaus už slábne, protože tleskat vraždění křesťanů zrovna o Vánocích je přes čáru, i když vůdce „povstalců“ shodil turban i plnovous a dal si od sponzorů poslat evropsky střižené sako.

Co se týče Izraele, o jeho genocidně pojaté obraně mluvit nechci, abych nepopudila Štěpána Kotrbu. A pak je tu ještě dřímající konflikt Thajwan versus Čína (přesněji Čína versus USA). Čína, která se stává ekonomickým lídrem planety a které čeští stateční a mravně napřímení trpaslíčci svými pubertálními výlety na Thajwan dupli na kuří oko, má také své morální principy, takže noha bohatnoucího a zvídavého čínského turisty už do Čech nevstupuje a statisíce našich škodovek do Číny nevyjedou. Ale máme i zbrojní průmysl, že.

Jak vnímáte vítězství Donalda Trumpa?

Potěšilo mě, že američtí občané překonali frustraci z nehorázného průběhu minulých voleb a znovu zabojovali. Jejich odhodlání posílily i neúspěšné atentáty na Trumpa a jeho vzdorovitá reakce. Kultovní příběh o neohroženém šerifovi neztratil svou magii, což po Bidenově tragikomické „éře“ působí jako návrat ke kořenům. Nicméně odchod USA z pozice hegemona je už nevratný. Trump ho může zpomalovat, ale je otázka, zda epochální změny, které ve světě už probíhají, lze vůbec „kontrolovat“, když bezpečnostní struktura světa se stala nefunkční. Pokud válka na Ukrajině zůstane jen na bedrech EU ještě dřív, než v Německu proběhnou parlamentní volby, může rakeťák Merz skončit i v opozici. Paní Leyenová pak může do ochraptění volat po nutnosti vytvořit evropskou armádu a dotáhnout s ní to, co si amíci (ještě pod vedením Obamy) na Majdanu předplatili a Evropě zavařili. Rétorika ostatních evropských politiků včetně zahořklých představitelů Polska však bude ovlivněna pozměněným smýšlením občanů. Předzvěst už můžeme pozorovat i v českých mainstreamových médiích. Je to trapné a zábavné současně.

Když v létě zemřel Alain Delon, média citovala jeho slavný výrok Z tohoto světa odejdu bez lítosti… a výčet důvodů proč. Na mladé lidi (až na přemýšlivé výjimky) to nejspíš působilo jako stařecké brblání, podobné stesky slýchají od svých prarodičů a nevěnují jim pozornost. Je to přirozený obranný postoj, protože mladý člověk, který se teprve rozkoukává po světě a svých budoucích skvělých možnostech, si nemůže připustit, že se narodil do nejisté přelomové doby a navíc na kontinentě, kterému z někdejší slávy a lesku zůstaly už jen kulisy. Mladý člověk čeká, že se bude moci rozhodovat, do kterých otevřených dveří vstoupí, aby realizoval život dle svých představ. Ty představy si utváří podle filmů, reklam a sloganů typu užij si, odvaž se, nevaž se, ty za to stojíš! atd. Chápu, že mladí nechtějí ze své de facto virtuální reality odejít a škola jim v tom (zase až na výjimky) nepomáhá. Už Komenský ale psal o brýlích mámení, i když nemohl tušit, že přijde doba, kdy brýle mámení budou užívány jako zbraň na hromadné ničení zdravého úsudku.

Teď už samozřejmě mluvím o celkovém vlivu prostředí, který plošně deformuje názory společnosti i napříč generacemi. Dožívající pamětníci druhé světové války jsou na základě svých prožitků nejodolnější vůči manipulaci, ale jejich hlasy slábnou. Jako někdejší kamarádka Zdeňka Mahlera vím, s jakými obavami o osud českého národa opouštěl tento svět a jak nepřesvědčivě na něj působilo moje ujišťování, že Češi odmítnou žít ve lži a že se nové cenzuře nepřizpůsobí. Na rozdíl od zahořklého francouzského „rebelského frajera“ Delona umíral český intelektuál a ryzí vlastenec Zdeněk Mahler s lítostí, že už nemá sílu dál bojovat a vychovávat následníky. Do mezery, která po něm zůstala, se mnozí „také umělci“ sice snaží zasít setbu dračí, ale ještě pořád není rozhodnuto. Boj o duši (a vlastně o přežití) našeho národa stále probíhá. Mnozí z lidí si při každodenních existenčních starostech neuvědomují, na jak osudovém rozcestí se Česká republika ocitla. Varování těch, kteří to chápou, ale z médií hlavního proudu zaznívají jen ojediněle a vlastně nedopatřením. A tak jsou hledači pravdy o současném světě odkázaní na nezávislé internetové servery a sociální sítě. Jinak řečeno nedostatek objektivních informací si společnost supluje vlastním úsilím. Cenzura ale loví i na internetu, protože internet je křehké médium. Stačí, aby premiér „dostal odvahu“ porušit ústavu a dal zablokovat weby podle seznamu tajných služeb.

Souboj mezi pravdou a lží není v české historii žádnou novinkou. Po Bílé hoře trvala „normalizace“ českých kacířů za podpory „zbytku“ Evropy a církve svaté dvě století. Ale naši předkové to nevzdali, předávali si štafetu a nakonec českou (československou) státnost obnovili. Dnešní přetahovaná probíhá ve zrychleném čase. Výmaz paměti už přeprogramoval vědomí téměř dvou generací se záměrem vytvořit z nich poslušnou klaku. Až na ty nečetné výjimky se to daří. Mnozí mladí ( ale i starší „progresivisti“) tvrdí, že se necítí být Čechy a že jsou především Evropané. Vlivem mediální masáže si nevšimli, že současná Evropa má zatažené hledí a rozmachuje se naslepo. Intelekt když bez duše, pak podoben je ropuše, či slepci s mečem v tanci (K. Kryl).

U některých českých vládních politiků však lze pochybovat i o tom intelektu, když nevnímají, že byli do kumpanie přibráni jako loutky a namlouvají si, že jsou hybatelé. Hláškou Petra Fialy, že jsme mimořádně úspěšní, ale pouze to nevíme, by byl znechucený i Goebbels. Nízká úroveň propagandy v současném protektorátu nicméně vytváří předpoklady, že odraz ode dna může nastat nečekaně rychle. Směšnost Bidena může Čechům připadat jako zábavná groteska, ale směšnost „vlastních“ politiků nebudou tolerovat a financovat donekonečna. Je to příliš drahý a nebezpečný špás.

Až budou současní dvorní šašci přesazeni ze svých polstrovaných křesel na tvrdou lavici obžalovaných coby zemští škůdci, budou se nejspíš hájit tím, že jednali loajálně dle pokynů vyšší moci, o jejíchž dobrých úmyslech neměli důvod pochybovat. Obhajobě se tím otevřou dvířka k přizvání soudních znalců z oboru psychiatrie a psychologie. IQ státního prezidenta a jeho průměrně bezcharakterní životopis byly zveřejněny v předstihu, aby veřejnost dostala signál, že přechodná doba chaosu (politiky všech azimutů) skončila a že se vracíme k „normálnímu“ pořádku. Generálské lampasy a disciplína při předčítání předepsaných projevů tak vrátily na Hrad „důstojnost,“ pro kterou najdou budoucí historici příhodnější název. V očích občanů z podhradí však současný státní prezident a jeho spoluhráči odpovědní za chod a bezpečnost státu procházejí testem způsobilosti už nyní. A podle příspěvků na sociálních sítích se při hodnocení skutků „naší politické elity“ stále častěji vyskytují slova kolaborace nebo vlastizrada.

Takže podle vás je jen otázkou času, kdy nadkritické množství hledačů pravdy ovlivní většinové smýšlení?

Spíš je otázka, zda čas potřebný k té změně dostaneme. Trump ještě do Bílého domu nenastoupil a v Německu volby teprve budou. Ani s vytvořením onoho nadkritického množství šiřitelů necenzurovaných zpráv to nebude tak horké. Protože zdaleka ne každý „zběhlý“ uživatel internetu má vypěstované kritické myšlení a tedy předpoklad složit si na základě (mnohdy protichůdných informací) reálný obraz o stavu své země a světa. Některým chybí i schopnost soustředit se na „stopu“ a ztrácí čas tím, že se brodí v balastu. Ovšem i ti tzv. rozhledění narážejí při šíření svých poznatků na nezájem a často jsou za své názory („dezinformace“) kritizováni a postihováni nejen v práci, ale bohužel i v rodině. Člověk je tvor společenský a těžko snáší vyloučení z „hejna“. Aby nebyl zapuzený, raději se debatě o politických tématech vyhýbá. Trestní stíhání paní učitelky Martiny Bednářové za výchovu žáků ke kritickému myšlení a ostudný politicky motivovaný proces, v němž byli účastníci odborné rádiové diskuze o masakru v Katyni pravomocně odsouzeni za vyřčené nové poznatky, neboť „o prokázané pravdě se nevyjednává“ a další odsouzení občané za svobodná vyjádření vytvořily precedent, který přetváří svobodnou společnost na společenství strachu.

Minulý režim také trestal své oponenty. Vy jste k nim v mládí patřila, takže o tom víte své.

Ano. Minulý režim se ale nezaštiťoval slovem demokracie a neodkazoval se na Masaryka, který prohlašoval, že základem demokracie je diskuze. Když minulý režim skončil, věřili jsme, že doba jediného povoleného názoru skončila taky. Ale ona se postupně vrátila včetně metod, které arogantní moc užívá odedávna, aby se jí ty otěže, kterými drží lid v poslušnosti, nevymkly. Zavírat oči před tím, že se naše „stále mladá demokracie“ zvrhává ve starou totalitu, je dětinské. S lidmi, kteří se dobrovolně zavíčkovali před realitou a rozhodli se přežívat v polobdělém vegetativním stavu, můžeme jistě cítit soucit. Ovšem u intelektuálů je takové jednání přinejmenším zbabělé a pokud současnou moc veřejně podporují, lze snad dokonce mluvit i o zradě. Říkám snad, protože podle mě zrada musí být vědomá. A bohužel je známo, že vysoká inteligence se nemusí vždy snoubit s mravností. Takové lidské zrůdy, které ani pod vlivem výchovy nedokážou rozlišovat dobro a zlo, jsou ale výjimečným úkazem a předmětem odborného zkoumání. Kdežto pro činy těch, kteří hlas vlastního svědomí vědomě eliminují jako nevyžádanou zprávu, nenajde v budoucnu ani nejvýmluvnější obhájce dostatečně polehčující okolnost, která by jejich zradu zlehčila na pouhé selhání.

Když mluvíte o zradě intelektuálů, míníte tím i umělce?

Mnozí umělci se za intelektuály pokládají, někteří právem, jiní z ješitnosti a vlivem bulváru, který je označuje za elity. Český národ je jedinečný v tom, že díky své kultuře (umění a vzdělanosti) nepodlehl nikdy nadlouho cizím vnucovaným vlivům a uchoval si vlastní řeč, kterou sděloval své vlastní příběhy. Jejich originalita opepřená svébytným humorem uchvacovala i cizozemce, neboť šlo o umění plebejské (v tom nejlepším slova smyslu). Tmelem těch příběhů byla víra, že i když svět je plný úkladů a lží, spravedlnost a pravda existují a lidé, kteří k nim míří, vytvářejí koloběh napříč časem. Laskavost a současně sugestivní výchovná role českých pohádek nemá v evropském prostoru konkurenci. Když to srovnáme se zlomyslností bratří Grimmů, na jejichž hororových pohádkách vyrůstaly německé děti, pochopíme mnohé. Jeden z mých starších kolegů, který kdysi emigroval do Německa, si v dopise posteskl: „Jak můžu psát německy, když oni nemají slovo sluníčko?“ Čeština je nejdokonalejší ze všech slovanských jazyků, ale naši vnuci už ji dostávají v okleštěné verzi. Úpadek kultury vždy začíná úpadkem rodného jazyka. Přejímání cizích výrazů pak totiž pokračuje přebíráním cizích příběhů a forem. Umění je potrava pro duši a cizí vlivy lze použít jako koření, nikoliv jako základní recept. Současné umělecké školy učí studenty pravidla žánrů a zákonitosti tvůrčích postupů, ale obávám se, že jim zatajují, že nad tím vším vévodí zákon o umělcově svědomí. Připadá mi, že na to zapomněli i někteří bezesporu význační umělci. To, co bylo v době německého protektorátu omluvitelné a český občan to vnímal jako nutnou úlitbu, aby své milované herce vůbec mohl ve filmech a v divadlech vidět a co v jiné míře fungovalo i za normalizace, působilo jako tichá dohoda mezi publikem a oblíbenými protagonisty. Dnes se ale nehraje o přežití dočasnosti pod vnucenými hesly, dnes je ve hře přeformátování vědomí lidí na tvory bez ideálů. Na bioroboty, duševní bezdomovce a konzumenty. Předpokládám sice, že se to nepodaří, protože věřím v génia českého národa, ale na rozdíl od obrozenců nemáme na nápravu sto let.

A co kdybychom ten rozhovor pod doznívajícím vlivem Vánoc nasměrovali trochu radostněji?

Nedávno jste na svém facebookovém profilu zveřejnila text nazvaný „Bude Petr Fiala blahoslaven?“ Definovala jste v něm důvody, proč vám smlouva s Vatikánem, kterou premiér podepsal, připadá zvrhlá. Před dvanácti lety jste se snažila zabránit tomu, aby parlament ČR přijal zákon o církevních restitucích. V tehdejším boji vás sice značná část veřejnosti podpořila, neboť jste tehdy ještě měla přístup do veřejnoprávních médií, nicméně Sněmovnou zákon těsně prošel. Nepřipadá vám, že znovu mrháte svým časem a energií, když dnes brojíte proti odhlasování konkordátu? Navíc v situaci, kdy rozložení sil ve Sněmovně signalizuje, že smlouvu se Svatým stolcem nedokáže opozice ani se slíbenou podporou tří Pirátů zamítnout?

Někdejší schválení církevních restitucí (v pamětní den bitvy na Bílé hoře) jsem vnímala jako svou největší životní prohru. Ujišťování tehdejšího premiéra Petra Nečase, že je to poslední krok k odluce státu od církve, tu ránu nezhojilo a následné znovu vztyčení mariánského sloupu (pár metrů od popraviště stavovské elity) nasypalo do otevřené jizvy sůl. Ovšem podpis Petra Fialy (v roli českého premiéra) na smlouvě jednostranně výhodné jen pro Vatikán, v níž má Česká republika pozici vazala, jde proti smyslu českých dějin a popírá odkaz desítek generací našich předků. Krom toho odporuje naší platné ústavě. Tak černá zrada se nedala čekat ani od brněnského politologa. Jeho katolický předchůdce Nečas „jen“ ožebračil stát, když jej zavázal platit odpustky a z římsko katolické církve učinil největšího soukromého vlastníka půdy v ČR, ovšem Fialův konkordát láme českému národu páteř. Média hlavního proudu se tématu věnují jen povrchně, takže občan nemusí ani rozpoznat, k čemu se schyluje. Máte pravdu, že současné rozložení sil ve Sněmovně téměř zajišťuje výsledek předem. Jako česká spisovatelka a občanka České republiky pokládám za svou povinnost varovat poslance před schválením tak potupné smlouvy. Neboť každý, kdo jí dá svůj hlas, zradí slib, kterým se zavázal vykonávat svůj mandát podle nejlepšího vědomí a svědomí. Text mé filipiky proti konkordátu si čtenáři mohou přečíst ZDE.

Milá paní, dovolte neodbytnému novináři poslední pokus o pozitivní závěr rozhovoru. Vím, že jste na podzim vydala další knihu pod názvem Falešní svatí. S tématem konkordátu ale název zřejmě nesouvisí?

Ne, kniha bohužel vyšla dřív, než Fiala tu zrůdnost podepsal. Falešní svatí jsou souborem politických fejetonů, reportáží, článků a esejů, které jsem v posledních pěti letech zveřejňovala na internetových nezávislých webech. Ale protože k širší veřejnosti se texty nedostaly a internet je křehké médium, vydala jsem sbírku tiskem. Teprve při chronologickém seřazení článků a během korektur jsem si uvědomila, že vlastně vydávám svědectví o pozvolné degeneraci Evropy. Kniha začíná reportáží z mého putování po Krymu v září roku 2019, což by dnes mohlo být trestně stíhané jako neoprávněná činnost pro cizí moc, ale retroaktivně to asi obžalovat nejde, když ten paragraf je nový. Náklad knížky je nevelký, pouhých tisíc výtisků, neboť jsem jej financovala sama, ale České vlastenecké knihkupectví, kde je možné si knížku na dobírku OBJEDNAT, mi už navrhuje dotisk, což je potěšující.

Ještě větší radost mám ale z knížky mé dcery Cecílie, která vyšla krátce před Vánocemi. Je to autobiografický román nazvaný Otec bůh a matka láska a na rozdíl od mé „samizdatové“ knížky je k dostání v každém větším knihkupectví. Pro čtenáře to může být poněkud šokující příběh a ani mně se to nečetlo lehce. I když odhlédnu od toho, že jsem v příběhu jako jedna z postav (navíc spíše kladných), musím nestranně uznat, že autorka Cecílie Jílková psát umí. Čte se to jedním dechem, ale děj, způsob vyprávění a užívání citací z děl jiných autorů (především Vaculíka a Procházkové) předpokládají jistou sečtělost a znalost „porevoluční“ atmosféry v Čechách. Takže pro mladistvé zvědavce to doporučená četba není (až na přemýšlivé výjimky). Kniha obsahuje desítky fotek z archívu autorky, takže kromě literární hodnoty umožňuje i náhled „klíčovou dírkou“.

Dobré události, které se týkají mého tvůrčího a soukromého života, mi pochopitelně život zpříjemňují, ale předzvěsti politických a společenských otřesů, na které naše vlast a ani Evropa nejsou vůbec připraveny, pronikají i zavřenými dveřmi ozdobenými věncem z chvojí. Je ale pravda, že zakotvenost člověka ve vztazích a jeho oddanost tvorbě (práci) mu dávají sílu a motiv, proč se pokoušet ten svět, který nám mizí před očima, bránit. Není to sobecký motiv, protože to neděláme jen pro své děti, vnuky a pokolení dosud nezrozená, ale vnímám to i jako závazek vůči těm mrtvým, které jsme zaživa nestihli potkat, a přesto nám předali dědičný úkol bránit existenci českého národa a suverenitu státu. Zakončila jsem rozhovor aspoň trochu pozitivně, pane redaktore?

Ano. Moc děkuji a přeji Vám, Vašim blízkým pevné zdraví i pevné nervy po celý rok 2025!