Horizont úpadku

LIBOR ČÍHAL

Počátkem března oslavil osmdesátiny zakladatel tzv. Nové pravice francouzský filozof Alain Benoist, říká se, že posláním velkého intelektuála je mise v oblastech, kde ještě nikdo nebyl, v poválečné Evropě se nikdo déle než Alain Benoist v těchto oblastech nezdržel. Tradiční termíny jako pravice, levice, které oprašuje mediální rámec dnešní politiky, nemají co říct, když do hry vstoupí opravdová témata naší doby. Kde jsou kořeny dobové krize, co s liberální demokracií, která už demokracií není nebo s kapitalismem bez limit. Identita versus elitní nomádismus atd. Rozpory v podstatě západního světa a jeho současná krize jsou středem úvah francouzského filozofa v hovoru s šéfredaktorem španělského El manifiesto.

Když se hledá něco nového, je jasné, že musíme hledat mimo dva velké, napůl zničené pilíře, které nazýváme “pravý” a “levý”. Nemyslíte, že ty nové pilíře určené k podpoře pravdy, krásy a dobra, mají blíž k duchu pravice (pokud není liberální, teokratická nebo plutokratická), protože levice vždy zůstane materialistickou, individualistickou a rovnostářskou?

Nikdy neexistovala pravice ani levice, ale existovaly různé pravice a levice a je otázkou, zda se najde jejich společný jmenovatel. Velcí socialističtí myslitelé Proudhon, Sorel nebyli ani individualističtí, ani materialističtí, ani rovnostářští. Neměly bychom zaměňovat socialistickou levici, která bránila dělníka, s progresívní levicí hájící lidská práva, můžeme jen říct, že rovnostářství je historicky častější nalevo než napravo. Neřekli jsme tím nic velkého už jen proto, že na pravici existují jisté formy nerovností, zejména na pravici liberální, které jsou absolutně nepřijatelné. Nesmíme podlehnout fetišismu slov. Oceňujeme lidské typy, které sdílí hodnoty, s kterými se identifikujeme a v tomto smyslu jsem absolutně pravicový. Jiná věc jsou ideje. Z psychologického a antropologického zřetele mohu uznat platnost některých idejí, které se obecně považují za levicové.

Jaký má po padesáti letech naplněných úvahami a bitvami filozof pocit. Nová pravice poznamenala intelektuální ovzduší Francie a je přítomná i v dalších zemích jako Itálie, Německo, Maďarsko, Španělsko…

Nová pravice zaznamenala úspěchy, vnesla do debaty nová témata, ale zůstaňme realisty, nezabránili jsme postupu sil chaosu. Duchovní horizont naší doby není vůbec duchovní, je to horizont úpadku, který se každým dnem prohlubuje. Deklarovat, že nihilismus mnou neprojde, nic nezmění. Svět jsme nezměnili, ale alespoň svět nezměnil nás. Finále boje ještě nenastoupilo.

Které fenomeny dnešního světa považujete za nejvíc nadějné a z kterých jde zoufalství. Vše se vzájemně prolíná, kde je náš úhlavní nepřítel a kde přítel?

Hrozí nám tři velká nebezpečí, excesy technologie a podmíněnost, kterou implikuje ve věku umělé inteligence, všudepřítomnost obrazovek, časem to povede k velké záměně člověka strojem a to jsme teprve na začátku, transhumanismus předpokládá splynutí živého se strojem. Druhým nebezpečím je merkantilizace světa, která je jedním z pilířů dominantní ideologie, adheze lidské mysli na logiku zisku a axiomatizace zájmu, tedy kolonizace utilitarismu symbolickým a imaginárním. Přesvědčení, že ekonomika je osud, v souladu s liberální antropologií založené na ekonomismu a individualismu, která vidí v člověku sobeckého tvora permanentně maximalizujícího svůj soukromý zájem. Hlavní hnací silou je tu samozřejmě kapitalistický systém, jehož cílem je skoncovat se všemi překážkami tržní expanze (národní a lidová suverenita, morální zábrany, kolektivní identita, kulturní specifika) a diskreditovat všechny hodnoty, které nejsou tržní. Třetím nebezpečím je globální dominance ideologie založené na ideologii pokroku a lidských právech, která seje chaos ve světě stále víc se propadajícím do nihilismu: redukce politiky na technokratickou gesci, mody “cancel culture”, deliria genderové ideologie, neofeminismus, který obhajuje válku pohlaví, kolaps obecné kultury, sociální patologie vyvolaná masívní nekontrolovanou imigrací, úpadek školy, programovaná rozmanitost a diverzita kultur, etnik, jazyků… a mnoho dalšího.

Hlavním nepřítelem ve filozofické rovině je universalismus, v politické rovině liberalismus, v ekonomické rovině kapitalismus a v geopolitickém plánu je to anglosaský svět. K fenoménům naděje musíme přistupovat opatrně. Kromě toho, že historie je vždy otevřená (je par excellence doménou nepředvídatelného), je jasné, že žijeme v období přechodu a všeobecné krize. Dominantní ideologie je skutečně dominantní, ale všude se rozpadá. Liberální, parlamentní a zastupitelská demokracie je stále víc zdiskreditovaná. Rozmach populismu, vznik neliberálních demokracií a “států-civilizací”, pokusy o participativní demokracii a občanskou obnovu, to vše jde ruku v ruce se stále rostoucí propastí mezi lidem a elitami. Tradiční politická třída se znemožnila. Mobilizují se všechny profesní kategorie a všude narůstá hněv, který otvírá vyhlídky na rozsáhlé společenské revolty.

Zároveň se posouvají věci i v mezinárodní rovině, karty mezi mocnostmi se opět zamíchají. USA se utápí v hluboké krizi, zdá se, že směřujeme ke konci unipolárního světa a otvírají se dveře do světa multipolárního, což je velmi pozitivní. Rýsuje se propast mezi zeměmi BRICS a kolektivním Západem a v takových případech se otvírají dveře mnoha příležitostem. Aby se daly využít, musíte opustit staré analytické nástroje a věnovat pozornost tomu, co přichází.

Co soudíte o časové bombě: na jedné straně jsou Evropané odhodláni přestat plodit a na druhé straně masívní imigrace, která spíš vypadá na organizovanou invazi podporovanou elitami napadených zemí. Existuje něco, co by se podobalo řešení, čím odvrátit ničivý výbuch takové bomby?

Imigrace je katastrofou, protože jakmile se dosáhne jistého prahu, způsobí změnu identity a složení lidí. Nelze to napravit nějakou politikou zvýšení porodnosti, která nemá šanci. Nevěřím v reemigraci ani a asimilaci nebo sekularismus imigrantů, prostě to dnes není možné. Politika je především uměním možného, ale neznamená to, že se chci vzdávat. Když bude existovat politická vůle (což dnes neexistuje), můžeme imigraci zastavit nebo drasticky zpomalit, např. potlačením sociálních a společenských dispozic, které jako pumpy imigraci přitahují. Léky jsou známy už delší dobu, politická vůle je rozhodujícím faktorem, není jediným, je nutné ji trénovat. Dnes jsou všechna opatření k zastavení imigrace blokována vládou soudců, která postrádá demokratickou legitimitu, ale snaží se vnutit jak vládám států, tak lidu. Řečeno jasněji: žádná vláda neskončí s imigrací, pokud se nerozhodne považovat rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze neplatná a pokud se neodchýlí od liberální ideologie.

Imigrace je implementací liberálního principu “laissez faire, laisser passer”, který se vztahuje bez rozdílu na lidi, kapitál, služby a zboží. Liberalismus je ideologií, která považuje společnost za výhradně postavenou na individuu a neuznává osobitost kultur. V imigraci vidí liberalismus přísun dalších jednotlivců, které považuje za vzájemně zaměnitelné. Kapitalismus už dlouho usiluje o zrušení hranic a imigraci chápe jako přirozený ekonomický jev. Všude jsou to velké společnosti, které prosazují čím dál víc imigrantů. Karel Marx mohl oprávněně prohlásit, že imigranti jsou rezervní armádou kapitálu, ti, kdo kritizují imigraci a uctívají kapitalismus, by udělali dobře, kdyby zmlkli. Nemá smysl odsuzovat důsledky a nechat příčiny bez povšimnutí.

Řekl jste, že naší dobu charakterizuje napětí, která je typické pro předrevoluční dualitu, starý svět se hroutí, ale nový se ještě nenarodil. Existují záblesky nového světa? Není problémem doby, že k nespokojenosti dochází výhradně u lidových vrstev (plus intelektuální jádro), zatímco mezi elitami nehodnými toho jména žádný neklid není vidět? Lze změnit svět pouze těmi dole, aniž se připojí významná část těch nahoře?

Pareto ukázal, že elita je neutrální slovo: existuje také elita obchodníků a podvodníků. “Elity” našich společností, ať politické, ekonomické nebo mediální, jsou tvořeny lidmi obecně vzdělanými a inteligentními (i když ne vždy), kteří nasbírali historii neúspěchů ve všech oblastech. Jsou to lidé izolovaní od národa, daleko od země, pohybují se v nadnárodním mentálním nomádském univerzu. Jsou daleko od reality, nevidím žádný užitek z připojení těchto lidí k velké transformaci, a ještě méně je možné přistoupit na nějaké kompromisy s těmito lidmi. Je jasné, že dělnická třída, která proti těmto elitám povstává, potřebuje spojence. Bude je čím dál víc nacházet ve zbídačených středních vrstvách a z tohoto spojenectví může vzejít nový historický blok. Pokud se to stane, oportunisté nahoře začnou projevovat solidaritu s rebely dole, jak bylo vidět ve všech revolucích.

Když tak kapitalismus problematizujete, mnozí říkají, že nejste Nová pravice, ale Nová levice… Vtipy stranou, co udělat s kapitalismem? Co místo něho? Jde vám o státní vlastnictví výrobních prostředků? Zrušit trh a majetek, jak to dělali komunisté? Pokud jde jen o odstranění do očí bijících nespravedlností kapitalismu a zároveň ochranu trhu a majetku, nejedná se jen o jistý druh reformismu?

Britský teoretik Mark Fisher v 2009 řekl, že pro naše současníky je snazší si představit konec světa, než konec kapitalismu. Když jste v takové situaci, ptá se člověk sám sebe, čím by se dal kapitalismus nahradit. Ovšem lidstvo žilo bez kapitalismu tisíce let, proč by to nemohlo udělat znovu. Kapitalismus není celá ekonomika, dokonce ani všechny formy směny. Kapitalismus je královstvím kapitálu, vzniká, když peníze mají kapacitu transformovat se na kapitál, který sám od sebe stále roste. Kapitalismus tedy znamená nadřazenost směnné hodnoty nad užitnou hodnotou, přeměnu živé práce v mrtvou, zánik živnosti kvůli zaměstnání atd. Takový systém může fungovat pouze tehdy, pokud neustále postupuje (zhroutí se, pokud se zastaví jako jedoucí kolo), jeho principem je neomezenost. Jeho zákonem je arogance, přemíra, exces, úprk vpřed směrem k víc a víc: víc trhu, víc zisku, stále méně limit a hranic. Aplikace tohoto sloganu vedla k posedlosti technickým pokrokem, k rostoucí financializaci systému, který už ztratil všechny národní kořeny a subsidiárně vede k devastaci země. Principiální protiklad mezi veřejným a soukromým je sám o sobě liberální myšlenkou.

Opuštění kapitalismu vůbec neznamená nahrazení soukromé iniciativy státním vlastnictvím výrobních prostředků, které nic neřeší (viz SSSR). Neznamená to potlačení forem trhu, spíš upřednostnění lokálního trhu před globálním a limitování dálkového obchodu. A samozřejmě to neznamená zrušení soukromého vlastnictví, ale nemělo by se stát absolutním principem. Terciální sektor je již realitou stejně jako družstva a vzájemné společnosti, existuje veřejné vlastnictví, jehož redefinici bychom měli prosadit, abychom otevřeli možnosti lokální ekonomiky. Samotný kapitalismus je dnes v krizi, deficity dosahují rekordních úrovní, fiktivní finance plynou jako rohlíky z pásu a všichni se obávají kolapsu globálního finančního systému. Jak známo takové krize obvykle končí válkou.

Bojujete za reformy nebo revoluci?

Za reformy samozřejmě ne. Naším cílem je to, co Heidegger nazval “nový začátek”. Neznamená to opakovat, co jiní před námi dělali, ale nechat se jejich příkladem inspirovat k novým věcem. Nahraďme kapitalistický exces smyslem pro limity, bojujme proti universalismu ve jménu kolektivních identit, nahraďme morálku hříchu etikou cti, reorganizujme svět multipolárním způsobem. Upřednostňujme hodnoty komunity před hodnotami společnosti, bojujme proti záměně autentického za náhražku a skutečného za virtuální. Obnovme primát politického nad ekonomickým. Rehabilitujme autoritu a vertikalitu… ano bude to revoluce jakou jsme nikdy neviděli!

(6 votes, average: 3,33 out of 5)

Loading...