„Humanizace“ války?

Mnozí aktivisté brečí nad strašnými zvěrstvy, která se konají ve válkách kdekoli na světě. Volají po tom, aby války byly „humanizované“, odehrávající se podle nějakých rituálních pravidel s maximální šetrností pro všechny zúčastněné i nezúčastněné.

Cesta do pekla …

Obávám se, že takovéto snahy, jaké jsem v úvodu citoval, mohou skončit naprosto jinak, než jak to hlasatelé „humanizace“ války chtějí. Nebo alespoň prohlašují, že to chtějí.

Jsem toho názoru, že efektem takovýchto snah, doufejme, že nežádoucím, může být snížení prahu pro vstup do válečného konfliktu. Něco jako „nic zlého se nám nemůže stát, tedy vzhůru do boje!“

A tedy že ona humanizace se bude podílet, pokud se už nepodílí, na nárůstu počtů nejrůznějších konfliktů a, pochopitelně, i počtu obětí.

Ostatně, je znám i výrok jednoho z US generálů z doby občanské války: „Je dobře, že je válka tak strašná, jinak by hrozilo, že se nám zalíbí.“

Jistěže byla období, kdy válka byla záležitostí výlučně profesionálů, kteří prodělávali po každém střetu určité očistné rituály, víceméně zaměřené právě na to, aby se jim nezalíbila. Nicméně technický pokrok vedl k tomu, že bylo možné zverbovat vesničana a poslat ho s patřičnou výzbrojí, vyžadující několikatýdenní výcvik, do války. A pro profesionály nastal malér, protože byli natolik přečísleni, že jejich vyšší bojová kvalita nemohla ten rozdíl v počtech převážit.

A i tento pokrok byl v podstatě cestou do pekel, protože onen mírně vycvičený vesničan, schopný zvládnout i vojsko profesionálů, se nakonec stal páteří revolučních armád, husity počínaje, současnými občanskými konflikty kde všude možně po světě zcela jistě nekonče. A mnozí z nich po válce skončili v lupičských tlupách.

Zkumavka

Mnohá umělecká díla jsou takovou zkumavkou, do níž autor naloží patřičné ingredience a pak je míchá, zahřívá či jiné věci s nimi činí, až z toho něco vyleze.

A protože ty procesy, ke kterým v takové „zkumavce“ dochází, jsou jednodušší a přehlednější než reálný život, může z toho vylézt i něco, co v reálném životě pro jeho komplexnost a nepřehlednost nepozorujeme.

Přesně takovou „zkumavkou“ je dle mého soudu klasická Star Trekovská povídka „Příchuť zkázy“, mající i svou stránku na Wikipedii.

Hrdinové seriálu se setkají se soustavou se dvěma obydlenými planetami, které spolu dlouhou dobu bojují. Boj byl ovšem maximálně ritualizován a „humanizován“. Nálety nejsou prováděny pomocí raket s jadernými hlavicemi, ale jejich počítačovými simulacemi, které určí, zda se nálet povedl, a pokud ano, co vše bylo zničeno, a kteří lidé zahynuli. To zničené je pak šetrně zbouráno a „padlí“ lidé jsou šetrně a bezbolestně usmrceni v jakýchsi „desintegračních komorách“ (pokud si jejich název správně pamatuji).

Konflikt nastane, když do kategorie „padlých“ spadne i část posádky Enterprise. Když jednání nevede k cíli, nechá kapitán Kirk zničit na obou planetách ty komplexy, které zajišťují onu „humánní“ formu konfliktu. A dá vládám obou planet jasně najevo, že pokud chtějí bojovat, tak jen reálnými raketami, které budou rozsévat smrt a zkázu v daleko syrovější podobě a se všemi dalšími „radostmi“, jako je zamoření radioaktivním spadem, vznikem raněných a invalidů a mnoha dalšími strastmi, kterým se onou „humanizací“ konfliktu vyhnuli. Během necelého týdne jsou astronauté požádáni oběma vládami, aby posloužili jako prostředníci pro mírová jednání za účelem ukončení války.

Realita

Jistěže v tak syrové podobě, v jaké je to popsáno v oné Star Trekovské povídce, asi dopad humanizace a regulace válečných konfliktů nemá, ale rozhodně bych nepodceňoval možnost, že se může v některých případech promítnout do ochoty takovýto konflikt vyvolat, nebo v něm pokračovat.

Troufám si také tvrdit, že pokud by ony humanizační snahy překročily určitou míru, mohlo by opravdu nastat něco podobného, jako v oné povídce. Což je sice škaredě, ale zcela skepticko realisticky, řečeno.

Tím netvrdím, že by neměla být poskytována humanitární pomoc, že by nemělo být vynucováno humánní zacházení jak se zajatci, tak i s civilním obyvatelstvem, ale na druhé straně by pořád mělo platit to, že válka má být strašná a hnusná, aby se lidem, a zejména těm v klíčových pozicích, nezalíbila.

Ostatně, jak bylo již uvedeno, vědělo se to už v USA v době občanské války.

Válka je tedy hnusná a měla by hnusnou zůstat, jinak její odpudivý efekt klesne, což by mohlo být ke škodě věci a paradoxně přispívat ke vzniku válečných konfliktů.