Inflace má dlouhý ocas

Malá softwarová historka na úvod: v Rakousku mají problém s inflací podobně jako u nás, a tamní vláda slíbila, že s pomocí velkých obchodních řetězců dá dohromady webový portál, na kterém bude k vidění růst cen spotřebního zboží. Mělo to trvat několik měsíců a výsledkem mělo být “veledílo”, které bude srovnávat pouhých 16 položek.

I naštval se programátor jménem Mario Zechner, sedl k počítači, a namlátil něco podobného za několik hodin. Toto je výsledek jeho práce, který toho umí o dost více než původní vládní projekt. Mimo jiné dokáže stahovat podobná data i z německých a slovinských obchodů a ukázat, že Němci v průměru nakupují levněji než Rakušané, ačkoliv jsou bohatší.

(Pěkně se tím potvrdilo, že u většiny takových “veleděl” produkovaných velkými organizacemi se nad samotnou technickou stránkou věci stráví mizerných pár procent času a zbytek té dřiny je hlavně práce, kterou si účastníci přidělávají navzájem: porady, designy, výbory, studie proveditelnosti, online konference atd.)

Zechnerovy “zkušenosti z boje” jsou velmi zajímavé. Přistoupí-li exaktní mozek k takovému problému, jako je počítačové měření inflace, shledá, že je potřeba zahrnout spoustu nesamozřejmých efektů.

Jedním z nich je shrinkflace, kdy ten samý produkt stojí zhruba stejně, ale balení se zmenšilo. Vůči tomu teď rozpoutal kampaň francouzský řetězec Carrefour, který tyto výrobky viditelně označuje, aby jim udělal trochu ostudy. Shrinkflace je všudypřítomná i u nás; jen se projděte po supermarketu a počítejte ty 92-gramové sýry, 138-gramové jogurty a 0,9-litrová balení čisticích prostředků.

Dalším je ale frekvence a rozsah slevových akcí. Zechner ve svém příspěvku podrobně rozebírá jejich vliv. Velké řetězce v Rakousku mají často až 40 % sortimentu “v akci”. Když to procento zmenší, nebo zmenší tu slevu samotnou, na skutečné kupní síle obyvatelstva se to dost pozná.

Zajímavé, že? Cenotvorba je zkrátka oblast, kde lze vymyslet tolik různých triků, že je oficiální spotřební koš nemá šanci podchytit.

Nicméně to měla být jen historka, ilustrující složitost věci. Původně jsem chtěl psát spíš o psychologii inflace. Inflace má “dlouhý ocas”.

Co tím myslím? To, že jde o jev, na který obyvatelstvo jen tak nezapomene. Znehodnocení úspor vede ke ztrátě důvěry, a ztráta důvěry bývá trvalá. Začasté i doživotní. A tady se té ztrátě důvěry stát nemůže vyhnout. Stát zavádí měnu, vynucuje její použití v běžném životě (zapomeňte na nějaké soukromé alternativy, je to trestné, i když vymáhání tohoto zákona je dost laxní a za bitcoin na disku vás nikdo nezavře). Tudíž také v očích veřejnosti garantuje hodnotu peněz, a nedokáže-li ji udržet, well…

Německo zažilo hyperinflaci, mnohem horší než je ta dnešní, ve 20. letech 20. století, a nejen, že tahle epizoda podkopala německou demokracii (která přitom za předešlého císařství byla celkem silná, byť třeba ne tak silná, jako ta britská nebo norská), ale vedla k tomu, že i poválečná elita Spolkové republiky Německo silně lpěla na politice silné marky a později silného eura. Škrtací politika, kterou za velké eurokrize zemím PIGS nadiktovala EU, a která možná byla v danou chvíli spíš kontraproduktivní, byla do značné míry hnána německým dědičným strachem z inflace.

Teprve po několika generacích došlo – právě v posledních deseti letech – k jakémusi fázovému skoku, kdy v německé kolektivní mysli převládl strach z klimatických změn, a obava ze špatného státního hospodaření tomuto strachu ustoupila na celé čáře. Ale všimněte si, že to trvalo dobrých sto let. Inflace má dlouhý ocas.

Dívám-li se na dnešní evropské vlády včetně té naší, mám pocit, že závažnost tohoto problému jim nedochází. Politické následky dnešní inflace a na to navázaného propadu v životní úrovni se potáhnou další desítky let, zejména právě v podobě “systémové” ztráty důvěry; a lidé, kteří ztratí důvěru v zavedené instituce, se budou chytat nějakých alternativních, leckdy ještě horších.

Meziválečná Evropa svého času skočila naplno z “mírně zkostnatělé, ale přece jen se rozvíjející skupiny monarchií” do “pučů, vojenských diktatur, komunismu, fašismu, občanských válek a pokusů o ně” atd. Dnes to tak dramatické nebude, protože naše obyvatelstvo je v průměru o dost starší a není tak navyklé na násilí (kdežto frontoví veteráni byli). Ale i tak si můžeme užít hodně slepých uliček, do kterých lidi zavede ztráta důvěry k současné vládnoucí vrstvě.

A také k číslům, které ta vrstva produkuje… Je krásné vidět odhad ČNB, že letošní inflace je už jen 8 procent, ale stejně za pitomou pizzu v Ostravě zaplatíte teď už skoro dvojnásobek toho, co před covidem. Dokonce už i více, než zaplatíte za (mnohem lepší) pizzu v Neapoli samotné, o kafi a tiramisu k tomu ani nemluvě. Toho si jako běžný jedinec jaksi nemůžete nevšimnout a k těm optimistickým číslům to nesedí.

Dá se to zahladit nějakým P.R.? Spíš asi ne. Factcheckeři z neziskovek můžou na sociální sítě donekonečna lepit komentáře, že oficiální inflace je jen jednociferná, nebo dokonce požadovat smazání příspěvků v opačném smyslu coby dezinformací, ale vy stejně víte, že už si tu restauraci nemůžete dovolit, kdežto dřív do rodinného rozpočtu zapracovat šla.

Zcela upřímně nevím, jestli s tou současnou situací můžou politici něco dělat. Orbánovy pokusy zastropovat ceny potravin v Maďarsku patrně nebyly úspěšné; Maďarsko je postižené nejvyšší inflací v EU. Inflace se krotí notoricky blbě.

Co je ale ještě blbější a pitomější, je snaha v této situaci ještě zvýšit různé daně a poplatky, případně rušit zaměstnanecké benefity. Právě v momentě, kdy se normální domácnost nebo firma musí uskrovňovat nejvíc za posledních dvacet let, chce stát zajistit sobě a jiným (např. veřejnoprávním médiím) lepší příjmy, místo aby se uskromnil taky. To je tak fantasticky hluchoslepá politika, že vzbuzuje otázku, jestli její autoři vůbec žijí na zemi, a s kým se na té zemi stýkají.