Italský fašismus: Stát až na prvním místě |

Sdílet článek:

BAWERK.EU

Jak bylo patrné z citátu “Všechno ve státě, nic proti státu, nic mimo stát.”, tak stát hrál ve fašismu a Mussoliniho myšlení vlastně rozhodující roli. V “Doktríně fašismu” ke státu uvádí Mussolini dokonce i to, že stát je tvůrcem národa a připisuje mu vlastnosti nezávislé entity: “Do té míry jak je ztělesněno ve státě, se tato nejvyšší osobnost stává národem. Není to národ, který generuje stát; to je jen zastaralý přírodní koncept, který poskytoval základ pro propagandu 19. století dávající přednost národní vládě. Spíš je to stát, který vytváří národ, uděluje vůli, a tak reálný život lidu, který je si vědom své morální jednoty… Opravdu je to stát, který jako výraz univerzální etické vůle, vytváří právo na národní nezávislost.” (1). V “Politické a sociální doktríně” pak přímo uvádí, to, co řekl před Národní radou fašistické strany již v roce 1924, a to sice, že bez státu zde není žádný národ, jsou jen lidské seskupení. Dále je dle něj stát tak, jak je představován a realizován fašismem, duchovní a etickou entitou (!) pro zajištění politické, právní a ekonomické organizace národa, organizace, která je ve svém původu a růstu manifestací ducha. A konečně stát vzdělává občany k občanství, zajišťuje, že jsou si vědomi svého poslání, pobízí je k jednotnosti; jeho spravedlnost harmonizuje jejich protichůdné zájmy; převádí budoucím generacím výdobytky mysli na polích vědy, umění, práva, lidské solidarity; vede člověka od primitivního kmenového života k nejvyšší manifestaci lidské síly, imperiální vládě (2). Stát dle tohoto vyjádření v podstatě vytváří a formuje člověka. Roku 1930 Mussolini uvádí, že fašismus nepopírá stát. Fašismus udržuje občanskou společnost, národní anebo imperiální. A nemůže být koncipován jinak než formou státu (3). Stát v podstatě vytváří člověka, společnost nebo i národ. Dobře, co však vytváří stát, když ne člověk nebo společnost lidí nebo národ? Padá stát z nebes? Nebo je mimozemského původu?

Dne 12. května 1928 v své řeči před senátem uvedl Mussolini, že: „Itálie bude tak mocná, plná vitálního proudění, opravdu grandiosní, zvláště pokud potrvá svornost mezi občany, jestliže stát bude pokračovat v tom, aby byl jediným arbitrem v politických a sociálních konfliktech, jestliže všichni zůstanou v rámci státu a nic mimo stát, protože je nemožné si představit jakéhokoliv jednotlivce existujícího mimo stát, pokud by nebyl divochem jehož domovem je samota písečné pouště.“ (4). Jde o poměrně častý jev, kdy se do protikladu staví individualismus ve formě poustevnického života (který naprostá většina individualistů sice respektuje, ale nezastává) a nucený kolektivismus pod taktovou vůdce a jeho suity anebo pod taktovkou ve volbách vítězné strany, koalice stran apod. Nic mezí tím není dle takového názoru možné. A to i přesto, že je zde možné vzpomenout dobrovolný kolektivismus, komunitarismus, voluntarismus apod. Vesměs právě doktríny zastávané stoupenci individualismu. V myšlení Mussoliniho a řady fašistů existuje volba jen a pouze mezi dvěma možnostmi: binárním individualismem a kolektivismem. Takový názor však má řada jiných kolektivistů a nejde o názor typický jen pro fašismus.

Mimochodem Mussoliniho vnuk Fabrizio Ciano si myslel, když dlouho po válce přemýšlel nad tím proč jeho otce a svého zetě hraběte Galeazza Caina Mussolini odvolal v roce 1943 z postu ministra zahraniční, že ho k tomu vedl logický způsob uvažování centralistů: něco se sesypalo, protože podle nich popustili trochu otěže.” (5).

Již zmíněný Alfredo Rocco napsal, že stát jestliže existuje pro všechny, musí být ovládán všemi a ne jen malou minoritou, jestliže je stát pro lidi, suverenita musí sídlit v lidu: pokud mají všichni jednotlivci právo vládnout státu, není svoboda již více dostatečná; musí být přidána rovnost: a jestliže je suverenita vložena do lidu, lidé musí vládnout celou suverenitou a ne jen její částí. Moc kontrolovat a omezit vládu není dostatečná. Lidé musí být vládou (6). To by značilo, že i v případě italského fašismu nebyla demokracie a masová podpora něčím, co není až tak podstatné. Ostatně sám Mussolini definoval fašismus jako “organizovanou, soustředěnou, autoritářskou demokracii postavenou na národním základě.” (7). Nicméně dle Rocca je jak rozumné dopřát těmto (demokratickým) instinktivním prostředkům k tomu, aby se sami vyhlásily, tak je dle něj moudré svěřit běžnou kontrolu společenství vybrané elitě. Fašismus dle Rocca také objevil, že suverenita je vrozená společnosti, když je tato organizována jako stát (8). Fašismus je do jisté míry dle něj demokratický a do jisté míry elitářský. Každopádně primát státu je i v Roccově stati jasně patrný.

I Giovanni Gentile ve své stati „Filosofické základy fašismu“ tvrdil, že v definici fašismu je prvním bodem k pochopení to, že jde o komplexní nebo jak fašisté říkají “totální” rozsah doktríny fašismu, která se sama dotýká nejen politické organizace a politického směřování, ale celé vůle a myšlení a cítění národa. Stát je i pro Gentila velmi důležitý, ale Gentile kombinuje do jisté míry individualismus (dle něj je mimo diskusi, že zrození moderní Itálie bylo prací několika. A nemůže tomu být jinak… Měl zde na mysli dozajista Cavoura, Garibaldiho, Mazziniho a možná i další tvůrce jednotné Itálie) a kolektivismus dohromady: „Fašistický stát naopak je lidovým státem a jako takový demokratickým státem par excellence. Vztah mezi státem a občany (ne mezi těmito a tamtěmi občany, ale všemi občany) je podle toho tak intimní, že stát existuje jen když, a pokud občané přivodí jeho existenci. Jeho vytvoření je tak vytvořením vědomí o něm v jednotlivcích, v masách. Proto potřeba strany a všech nástrojů propagandy a vzdělání, které fašismus používá, činí myšlení a vůle Duceho myšlením a vůli mas. Proto ten enormní cíl, který fašismus sám ustavuje v pokusu přinést celou masu lidu, počínaje malými dětmi, do náručí strany.“ (9). U Gentila to jsou to tedy lidé, kteří na rozdíl od Mussolniho tvrzení dávají vzniknout státu, a pak následně dochází ke kombinaci vůle a myšlení lidí do vůle a myšlení Duceho. Avšak jakmile již existuje stát, tedy fašistický stát, tak platí, že: „Fašismus má svoje vlastní řešení paradoxu svobody a autority. Autorita státu je absolutní. Není kompromisní, nekšeftuje, nepostoupí žádnou část svého pole jiným morálním nebo náboženským principům, které mohou překážet individuálnímu svědomí.“ (10).

Pro Gorgoliniho fašismus dával hlas obecné touze, která žádá, aby se stát stáhl z funkcí, pro které není vytvořen a měl by se věnovat sám uspokojivějšímu výkonu těch funkcí, pro které je zamýšlen. Trvá na nutnosti redukovat byrokracii, která enormně narostla (11). Jak to lze srovnat s tvrzením stejného autora o fašistickém socialismu netuším. Snad by vysvětlení mohlo spočívat v tom, že Gorgolini dával přednost nějakému druhu družstevnictví anebo intervencionismu při určitém zachování trhu. Fašismus dle Gorgoliniho obhajuje dobrou a pravdivou liberální koncepci individuální iniciativy, ale ve stejný čas uznává základní principy axiomů sociální demokracie, které mohou být shrnuty v jediném principu, který nikdy neumírá, který je principem organizace produktivní pracující třídy. A hlavně uznává potřebu společenské hierarchie: odsuzuje všechny podvratné doktríny, které popírají nebo zeslabují stát. Bojuje proti jakobínským koncepcím tzv. suverenity lidu a konečně odporuje se vší svou silou hnutí tzv. státního socialismu, který dosáhl svého největšího rozsahu během (1. světové) války, a který se ukázal být sám tak zhoubným (12). Stát je však i pro Gorgoliniho velmi důležitou bytostí a nemá býti pouhým administrátorem společných záležitostí, ani bystrým policistou, ale má býti etickou bytostí a učitelem civilizace do té míry do jaké interpretuje, brání a podporuje spravedlnost, která je základem morálky (13).

Dodejme zde na závěr této kapitoly ještě to, že papež Pius XI. v reakci na zakázání všech mládežnických organizací Mussolinim dne 29. května 1931 označil ve své encyklice “Nemáme zapotřebí” ideologii fašismu za pohanské zbožtění státu (14). Můžeme shrnout tuto kapitolu tím, že stát je ve fašistické filosofii v podstatě alfou a omegou skoro celého života společnosti.

(1) Mussolini, B. Doktrína fašismu. Haole Church Library 2015, str. 11.
(2) Tamtéž, str. 47 a 27.
(3) Tamtéž, str. 46.
(4) Tamtéž, str. 41.
(5) Ciano, F. Můj dědeček Mussolini. Praha: Clarton: 1994, str. 44.
(6) Rocco, Al. The Political Doctrine of Fascism. In. Mussolini, B. aj. Essays on Fascism. Londýn: Sanctuary Press 2019, str. 51.
(7) Placák, P. Gottwaldovo Československo jako fašistický stát. Praha-Litomyšl: Paseka 2015, str. 78.
(8) Rocco, Al. The Political Doctrine of Fascism. In. Mussolini, B. aj. Essays on Fascism. Londýn: Sanctuary Press 2019, str. 58.
(9) Gentile, G. The Philosphic Basis of Fascism. In. Mussolini, B. aj. Essays on Fascism. Londýn: Sanctuary Press 2019, str. 80 a 83.
(10) Tamtéž, str. 84.
(11) Gorgolini, P. The Fascist Movement in Italian Life. Ostara Publications, str. 30.
(12) Tamtéž, str. 127.
(13) Tamtéž, str. 87.
(14) Šmíd, M. pozvednout hlas v plamenném protestu: Vztahy italského fašismu a Vatikánu ve dvacátých až čtyřicátých letech 20. století. In. Dějiny a současnost, číslo 8, ročník XLIV. Praha: NLN 2022, str. 20.