Jak Anděl Páně musel u nebeské brány udělat nejtěžší rozhodnutí

U nebeské brány pověřuje Pán Bůh svého nejoblíbenějšího anděla úkolem, který ovlivní život tam dole na dlouhá léta dopředu. Musí vybrat nějaký systém správy věcí pozemských.

„Ale Petroneli pozor,” říká Bůh, „než si nějaký systém vybereš, musíš ty smrtelníky dobře poznat”.

„A jak to mám udělat?” ptá se anděl Petronel.

„Určitě jsi viděl film Hoří má panenko a Vlastníci. Pusť si ty filmy znovu,” říká Bůh. „To je materiál, se kterým budeš pracovat. To jsou lidé, kteří dole žijí.”

„No nazdar,” uleví si Petronel. „Nazdar,” odpovídá zmateně Pán Bůh.

To je ale materiál

„Pane Bože, vždyt’ s takovým materiálem nesvede nikdo nic. To se nedá. Oni si uspořádají dobrovolnou tombolu, a než dojde na losování, tak jí půlku rozkradou. I ta paní, co jí hlídá, si strčí sekanou do vlastní tašky.”

„A nejen to, nakonec ukradnou i tu sekerku. Nebo na té schůzi, chudák paní se tam snaží zavést do domu výtah a všichni jí házejí jenom klacky pod nohy. Sodoma a Gomorra. Pane Bože, nemáš tam něco lepšího?”

„Nemám, Petroneli, nemám. Oni jsou prostě takoví. Ale nejsou jenom špatní. To je jako ta paní Vomáčková, cos jí v první dílu poslal do pekla, protože to byla drbna, a zapomněl jsi na všechny její dobré skutky. A hlavně, Uriáš ti pomůže s rozhodováním.”

Dva poradci

Do nebeské brány vstoupí dva zvláštně odění muži. „Jak se jmenujete?” ptá se Petronel.

„Já jsem prosím Adam Smith,” říká ten v historickém kostýmu. „Já jsem Karel Marx,” zahřmí zarostlý vousáč v zaplivaném saku.

„Tak jaké máte plány, pánové?” ptá se Petronel.

První předstoupí Adam Smith.

„Pánové, pečlivě jsem o tom přemýšlel a dospěl jsem k názoru, že lidé, které jste nám ukázali v těch dvou filmech, nepředěláme. Jsou to závistiví sobci, kteří ukradnou i sekanou z tomboly, když to není jejich. Ale dovolím si navrhnout takový systémeček, který by s tím mohl pracovat. Dáme jejich neřesti do služeb druhých. Dáme jim svobodu, ať si dělají, co chtějí, a budeme pouze hlídat, že se neperou. Řezník se musí snažit, aby mu za tu sekanou něco dali.”

„Ha, ha,” směje se Uriáš. „A co když ten řezník prodá hodně sekané a postaví si velký dům? To je pekelná nespravedlnost.”

„Možná to je nespravedlivé,” říká Smith, „ale zasloužil se o to on sám a možná trocha štěstí”. „A hlavně nikomu nic nesebral. Prostě jen pracoval víc. Já si myslím, že nic spravedlivějšího s tímhle materiálem nevymyslíme.”

Velký Karel na scéně

„Dobrá, dobrá,” pokyvuje hlavou Petronel. „A co máte vy, pane Marx? O Smithovi jsem nikde nečetl, ale o vás jsem se učil celý boží den. Je pravda, že jste nikdy nepracoval a nikdy neviděl žádnou fabriku?”

„Ano, to je pravda,” říká Karel. „Ale velké myšlenky se nemohou zabývat přízemnostmi. Stvořil jsem dokonale spravedlivý systém. O tom, co kdo bude mít, bude rozhodovat spravedlivá vláda za pomoci různých regulací a ďábelsky promyšlených daní.”

„Tys mu s tím radil, Uriáši?” ptá se Petronel. „Ne, ne,” šklebí se Uriáš.

„Hele, Karle, to zní velice zajímavě,” pokyvuje hlavou Petronel. „Ale jedna věc mi není jasná. Jak na tom plese nebo na té schůzi vlastníků vybereš někoho, kdo nepodlehne svodům tady kolegy Uriáše? Viděls je? Já jo a mám z toho deprese.”

„Ehm, ehm, dovolte mi poznámečku,” hlásí se Smith. „Moje obava z toho, že vlastně takového člověka nelze najít, a že já ty filmy skouknul asi pětkrát, mě dovedla k mému návrhu. Komu z těch lidí tam chcete svěřit nějakou moc nad ostatními? Šéfovi hasičů? Tomu týpkovi na schůzi, co ho hrál Lábus? Já bych se toho bál jako čert kříže.”

„Tak to by stačilo, Smith!” zavelí Uriáš. „Karlíku, řekni tady Petronelovi, jak to máš pořešené.”

Osudové rozhodnutí

„Petroneli, můj systém dělá z lidí anděly,” trvá na svém Marx. „A neboj se, vybraný moudrý člověk bude moudře vládnout. On dobře ví, komu peníze dát a komu sebrat.”

„To je argument, co Petroneli? Na to se nedá nic říct,” pokyvuje hlavou Uriáš.

„Tvůj čas uplynul, Petroneli,” říká Bůh, který se z ničeho nic objevil u brány.

„Tak co jim tam dole zavedeme? Vybírej pečlivě! Závisí na tom osudy jejich dětí.”