Jak inflace škodí lidem I. |

Sdílet článek:

BAWERK.EU

Autoři Andreas Marquart a Philipp Bagus. Převzato z knihy „Blind Robbery! How the Fed, Banks and Government Steal Our Money“ (6. kapitola).

„Lidé zatížení dluhem v nějakém bodě začnou spoléhat na zvyk obracet se o pomoc na jiné namísto toho, aby se obraceli na ekonomické a morální kotvy ve své rodině a širší společnosti. (Jörg Guido Hülsmann)

Nevíme jaký je váš věk, ale pokud již nejste mladým, pravděpodobně si pamatuje jak to bylo dříve. Pravděpodobně teskníte po „starých dobrých časech“. Pravděpodobně jste řekli svým dětem nebo vnoučatům jak dobré byly věci ve starých dobrých časech. Ale co přesně bylo to, že dříve bylo tak dobře? Ve srovnání s dneškem, nyní máme všeho hojnost!

Co nastane, když se pocity obrátí směrem k realitě, pokud se na ni podíváme blíže. Život se stal mnohem hektičtějším, nemyslíte? A to platí pro všechen život: rodinu a kariéru. Zkombinování rodiny a kariéry jde hůře a hůře. Pracovní tlak roste více a více a rodina je často ošizena.

Je zde více a více rozvodů. Je zde více a více matek samoživitelek. A proč se tomu tak děje? Jaké jsou skryté příčiny takových problémů v naší společnosti? Zdá se, že společnost přijala spotřebitelský postoj orientovaný na krátké období. Vyrůstá zde mnoho otázek. Ale můžete nyní skepticky namítnou a říci: „Nechcete skutečně tvrdit, že všechny tyto problémy jsou spojeny s monetárním systémem, že? To je ostudné!“ Nechte nás abychom to vysvětlili dříve než podrážděně tuto knihu zavřete…

Vraťme se k našemu malému imaginárnímu městu u jezera. Zde jde vše pořád dobře. Monetárním systémem je systém konkurenčních, soukromých peněz; král se do něj nevměšuje. Lidé používají zlaté a stříbrné mince jako platební prostředek nebo používají na místo nich různé skladové certifikáty. To vše funguje velkolepě, jak dříve.

A král zřídkakdy zasahuje do života svých poddaných. Těch několik málo daní, které požaduje slouží k vydržování malé armády, která ochraňuje vlastnictví jeho občanů před útoky cizích králů a nájezdníků. Lidé v jeho městě žijí v bezpečí, myslí způsobem orientovaným na budoucnost a hodně spoří. Občané mají tendenci nejprve naspořit peníze na věci, které budou potřebovat později. Když někdo potřebuje půjčku, peníze pro tuto půjčku musí být již uspořeny někým jiným, kdo se vzdal spotřeby. Ale spoléhání na dluh je provozováno jen ve výjimečných případech a stavech nouze.

Následujíce kroky svých předchůdců, také náš rybář se chová tímto způsobem, směřuje k ziskovému rodinnému podnikání. Myšlenka půjčit si peníze na nákup televize nebo na dovolenkovou cestu by mu nikdy na mysl nepřišla. A proč by tak měl činit? Všechno má tendenci během času zlevňovat.

Rybář si také nikdy nebral půjčku pro to, aby vedl svoje rodinné podnikání. Vždy platil za investice pomocí zadržených výdělků. Jednou když chtěl koupit větší člun, prodal podíl na svém člunu investorům, kteří předtím spořili. Proč se sám nehospodárně zatěžovat dluhem, když ceny klesají tak, že jeho splacení bude těžší?

Většina lidí ve městě operuje za strategie „prvně spoř, potom kupuj“, jak u malých tak u velkých nákupů. A to zahrnuje nákup domu nebo bytu. Je snadné tomu porozumět, protože ceny ve městě mají během delšího období tendenci klesat. To naopak znamená, že kupní síla peněz ve městě setrvale roste. K tomu dochází proto, že výroba statků vždy roste a nabídka peněz roste pomaleji, což je dáno rychlostí s jakou může býti nové zlato anebo stříbro vytěženo. Protože ceny statků nerostou, nemá smysl zatěžovat se nejistým dluhem. Věci nejdou tak, jak by se mohlo zdát. Vše je uvolněné a relaxuje. Spoření je velmi jednoduché a nekomplikované. Nemusíte být géniusem akciových trhů k tomu, abyste se stal bohatším; jen ukládáte hotovost, která získává během delšího období větší a větší hodnotu.

Náš rybář uložil jeden měšec zlatých mincí ve svém sklepení pro svoji penzi a pro své dědice. Jedna zlatá mince, za kterou se dá dnes koupit oblek, koupí tento oblek také za 50 let. A nejpravděpodobněji k tomu dokáže zaplatit také i za pěknou košili a kravatu.

Obecná stabilita a spolehlivost ekonomického prostředí ovlivňuje lidské osobnosti a způsob jakým plánují své životy. Dlouhodobé plánování se vyplácí. Zejména úspory se vyplácí. Lidé sdílejí zdravou víru v Boha a poklidný postoj k životu.

Podnikatelé v našem městě financují svoje projekty hlavně ze svého vlastního kapitálu. Jsou konzervativní a opatrní na peníze. Dluhům se vyhýbají. Lidé rozumí tomu, že příliš mnoho dluhu vede k omezení volby a omezuje možnosti, a tak je nízká úroveň dluhu důležitá. Dovolovalo jim to býti nezávislými a flexibilními. Náš rybář si nemusel brát hypotéku. Poté co spoří deset let, koupí si dům pro sebe a svoji rodinu, pomocí svých vlastních peněz. Nemá podnikatelské dluhy. Jedná nezávisle. Může si vzít i dovolenou, když chce. Nemusí pracovat v práci, nemusí tak činit kvůli tomu, aby splatil horu dluhů. Může se opřít a přemýšlet, podniknout dlouhé výlety, pečovat o svoji rodinu; má na výběr. Má obě své nohy pevně postavené na pevné půdě.

Nejde samozřejmě o ten případ, že úvěr není zcela znám. Podnikatelé ve městě si tu a tam vezmou úvěr. Ale nečiní tak nad míru. Připomeňme si, že existující peněžní systém je budován na 100 % reservě v podobě komoditních peněz: peníze z ničeho s uměle nízkou úrokovou mírou neexistují. A peníze, které jsou dostupné pro úvěry – prvně musí býti uspořeny. Někdo si musí vybrat to, že se vzdá spotřeby.

Navíc podnikatelé si berou úvěr jen tehdy, když jsi jsou rozumně jistí tím, že mohou splnit všechny povinnosti plynoucí z půjčky. Kalkulují svoje investice zvláště pečlivě a vytvářejí si solidní polštáře pro případy, kdy jde byznys špatně. Použití externího kapitálu (půjčených peněz) je k tomu odpovídajícím způsobem nízké.

Protože se lidé jen zřídka spoléhají na dluh, a protože obvykle spotřebovávají méně, než vytvářejí, kapitálový trh roste a jak lidé, tak město se stávají bohatšími. A tento nárůst bohatství je přínosem pro všechny, protože kupní síla trvale roste. A ve stejném čase jsou daně vybírané králem minimální. Obvykle rodina ve městě potřebuje jeden příjem, aby se postarala o své potřeby a zaopatřila babičku, která s nimi žije. Ženy mají také na výběr, a mohou se zaměřit na výchovu dětí, pokud chtějí.

Uf, ach. Nyní jsme otevřeli plechovku s červy. Tento obrázek jde zcela proti současnému konceptu o roli pohlaví. Ale nechápejte nás špatně. Nic není daleko od pravdy, než že bychom chtěli, aby se ženy zaměřily na výchovu dětí na místo práce a sebenaplnění v kariéře. No, ale otázka pořád zůstává, jak mnoho žen dnes pracuje, protože reálně chce, než protože jejich rodiny potřebují jejich příjem k životu…

Jsme silného názoru, že – po vybrání daní, sociálních transferů a trvalém znehodnocení peněz – lidem zbyde příliš malý příjem, aby se dobrovolně rozhodli, zda se jeden z rodičů zaměřit na výchovu dětí anebo nezaměří. Výsledkem toho je, že více a více malých dětí a velmi malých batolat tráví svoje dny ve státem podporovaných centrech denní péče. Jen odborníci můžou vědět, zda tyto denní centra jsou dobrá pro malé děti a jaký bude dlouhodobý dopad omezeného kontaktu s rodiči v několika prvních letech života na tyto děti. Ale faktem zůstává, že dnes stěží existuje možnost, aby jeden z rodičů převzal péči o děti během dne. A většina žen – no, my víme, že není politicky korektní toto říkat – jsou v tomto biologicky lepší. Mohou dítě nakojit a jsou obecně lepší v uklidňování dětí a batolat než jsou muži. Ale je to jedno, protože trvalý nárůst cen a vysoké daně tuto volbu rodičům odnímají.

Ale proč jsou daně tak vysoké? Protože někdo musí zaplatit, aby udržel tyto denní centra péče otevřená, že? Argumentace kruhem, že? Rodiče jsou finančně vysáváni, aby platili za služby denní péče, které by bez vysávání, nemuseli na první místě potřebovat. A komu to pomáhá? Kdo získává moc tím, že tak činí? To již víte…

Pojďme nazpět do našeho malého města. Zde se rodiče mohou volně rozhodnout, zda jeden z rodičů zůstane doma s dětmi nebo zda oba budou míti kariéru mimo domov. Nejsou pod finančním tlakem, že oba dva musí pracovat, aby poskytli svým rodinám dostatečný příjem. To je tím, že daně ve městě jsou mimořádně nízké. Samozřejmě existují některé rodiny, které nemají dostatek peněz a tak oba rodiče musí pracovat. Ale jde o výjimku.

A když rodiče chtějí pracovat, platí chůvu – ze svých vlastních peněz. Nebo může být, že babička převezme starost o jejich děti, pokud bydlí s rodinou.

V každém případě nikdo ve městě není závislý na vyplácení sociálních dávek od krále. (Ani on žádné neposkytuje.) Jsou to samotní lidé, kteří poskytují pomoc a podporu sobě navzájem v problematických časech. Nyní si pravděpodobně myslíte, že autoři to nemůžou myslet vážně. Lidé podporující se navzájem? To je dnes zcela nerealistické! No, dnes v našem rychle se pohybujícím světě, ve kterém vše zdražuje, se stává daňové břemeno více a více neunesitelným a nejistota ohledně bohatství a vlastnictví je vysoká, se pro lidi stává mnohem těžším to, aby si sobě navzájem pomáhali. Ale ruku na vaše srdce. Nepomohl jste někdy někomu? Nehodil jste někdy jednu minci do klobouku pouličního musikanta? Nedal jste někdy nějakému příteli radu nebo nepomohl jste členu rodiny? Kdokoli věří, že rodina a přátelé si nepomohou sobě navzájem, žije ve fantastickém světě.

V našem městě je ochota pomáhat silná. Lidé ve městě – díky nízkým daním a díky tomu, že ceny rychle nestoupají – mají také prostředky pro pomoc a nejsou jen materialističtí. Sotva musí přemýšlet o svém spoření a investicích; kvůli stabilitě peněz. Také nemusí investovat všechny své peníze způsobem, který přinese největší výnos z důvodu strachu před budoucností a svými věřiteli. Nekomerční použití peněz jsou tak velmi častá. Lidé nežijí pod zdrcující horou dluhu, který je nutí pracovat. Mají mnoho času pracovat pro bono, jakožto dobrovolníci a pomáhat ostatním. Závist je téměř neznámá. A závist a materialistická honba za finančními zisky jsou přesně těmi faktory, které brání lidem v podpoře jiných lidí, kteří jsou potřební. A když král neposkytuje jakékoliv sociální dávky, které by mohly býti použity jako výmluva proč nepomáhat, je ochota lidí pomáhat velmi vysoká.

A nyní nás nechte předložit velmi důležitý bod. Již jsme diskutovali ten fakt, že v našem městě soukromníci mají málo dluhu, a že jedině podnikán a byznysmeni používají úvěr k tomu, aby se financovali. Výsledkem toho je, že úrokové míry v našem městě jsou dosti nízké. Čím nižší je celkový úrok, který musí být zaplacen ve vztahu k výrobní kapacitě ekonomiky, tím nižší je břemeno úroků pro celý systém.

A přesně z tohoto důvodu není život ve městě tak hektický. Samozřejmě, lidé musí provozovat svoji práci; město se nestalo utopií lenošnosti. Ale lidé se tak během dne nehoní. „Více a více a rychleji a rychleji“, je zde neznámé. Lidé mají čas pro hezčí věci v životě. Často odpočívají, přebírají sami péči o své děti, mají čas přemýšlet, mohou vést kulturní diskuse, můžou se účastnit sportu a kladou velký důraz na vzdělávání a chování. A je zde také čas pro duševní záležitosti. Ve zkratce, většina lidí je uvolněných, v rovnováze, veselých a spokojených.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ