Jak (ne)začala 3. světová válka

Agresivní chování, pokud je mu umožněno růst bez jakékoli kontroly a odporu, nakonec vede k válce. Řekl před 60 lety americký prezident John F. Kennedy. Tehdy jsem chodil do třídy 6.B v liberecké ZDŠ Pátého května. A zažíval jsem to, co moje alternativní alter ego v připravovaném románu Paměť kamenů. Co jsem tehdy nemohl vědět, šeptal mému hrdinovi do ucha dědečkův rubínově červený krystal, který měl na svém psacím stole jako těžítko. A také se ozývala liberecká žula, ta si všechno dobře pamatuje:

Ležím v posteli u báby a dědy v Rochlicích a škvírou v pootevřených dveřích z ložnice poslouchám tiše puštěné rádio v pokoji. Je sobota 20. října 1962. Škvírový rozhlas tvrdí, že prezident Kennedy má letecké fotky sovětských základen na Kubě i s těmi jadernými raketami, co tam prý podle našich nejsou.

Téda.

Hlas Ameriky hlásí, že prezident Kennedy nepřetržitě diskutuje se svými poradci o možnostech obrany proti takovému ohrožení – a o možných ruských reakcích na taková opatření.

„Co tím Kennedy myslí – možnosti obrany?“ ptá se zoufale babička.

„Preventivní bombardování Kuby,“ míní děda.

„A co ty ruské reakce?“

„Jaderný útok na USA. Ale to Amíci nenechají bez odpovědi. Bude válka.“

„A to já zejtra nakoupím mouku a olej a vajíčka a máslo a brambory a rejži. Než budou zase na lístky. A ocet, ten je prej dobrej proti radioaktivitě.“

„Na lístky asi nedojde, Emčo,“ povídá dědeček smutně.

Tak já nevím. Ale bojím se. Tatínek jede na tajné vojenské cvičení někam do Brd. Tedy mně říkal, že jede na houby, ale dědovi to řekl takhle: Vojenské cvičení na těch nových radarech. A já ho slyšel, sluch mám náramný od věčného poslouchání šeptaných informací a ztlumeného nočního rozhlasového vysílání.

V úterý 23. října si v Ruďásku přečtu krátký článek o pirátském agresivním kroku vlády USA: Prezident Kennedy nařídil blokádu Kuby! Že prý jsou na Kubě budovány sovětské základny pro rakety středního doletu. Je to pomluva. SSSR toho nemá zapotřebí, protože má dostatek přesných a spolehlivých mezikontinentálních raket, které ochrání jak bezpečnost celého socialistického tábora, tak i Kuby – pokud by toho bylo třeba.

Ježí se mi chlupy na rukách a zátylku. I kdyby nebyly atomové rakety na Kubě, Chruščov by klidně na Američany odpálil rakety mezikontinentální?! Pamatuju se, že když byl před dvěma roky na návštěvě USA, tak se Kennedymu chlubil, že Sovětský svaz má tak přesné rakety, že se trefí do kteréhokoli okna v Bílém domě, na které ukáže.

Silným chlupatým prstem.

A také si vzpomínám, jaký měl pocit prezident Kennedy ve Vídni, když Chruščovovi říkal, že by vzájemná konfrontace znamenala smrt sedmdesáti milionů lidí během deseti minut – a dalších několika set milionů během několika dalších let.

„No a co???“ myslel si tehdy Chruščov. V sobotu mi krystal pošeptá, že Kennedy teď vidí stále možnou okamžitou smrt pro asi 60 milionů Američanů a 60 milionů Rusů, ale Nikita Sergejevič realisticky počítá s půl miliardou mrtvých. Ze tří miliard lidí na celém světě! V noci na neděli jsem se pak počůral.

Naše rádio odsuzuje Kennedyho politiku: Balancuje na okraji války! Avšak odpovědnost za všechny důsledky padá plně na vládu USA.

Takže dědeček měl pravdu. S tou válkou. A má ji i Kennedy? S těmi sovětskými raketami na Kubě? Chtěl jsem si ho poslechnout.

V to úterý jde maminka se svým Jardou zase jednou do kina. Večer jsem doma sám, jako obvykle. V neděli ráno jsem si opsal vlnovou délku ze stupnice dědečkova rádia, tam, kde nechal na středních vlnách naladěný škvírový rozhlas. A bylo to kousek za 250 m. A na stejnou vlnu jsem si pak naladil naše rádio doma. Večer po deváté jsem se konečně dočkal. Ozvala se známá slova „dhisis dh vojs of emerika, uóšingtn dý sí, dh folouing broudkástink vil bí in ček end slouvek lengvuidž,“ doprovázená břesknou pochodovou muzikou. A pak promluvil Kennedy. Moc jsem mu nerozuměl, vlastně vůbec, ale naštěstí pak četla text jeho projevu jedna paní v češtině.

„Vyzývám předsedu Chruščova, aby zastavil a eliminoval toto pokradmé, nezodpovědné a provokativní ohrožení světového míru a stabilních vztahů mezi našimi dvěma národy. Dále jej vyzývám, aby upustil od snah o světovládu a připojil se k historickému úsilí ukončit nebezpečné závody ve zbrojení a změnit tak lidské dějiny.

Třicátá léta tohoto století byla pro nás jasnou lekcí: Agresivní chování, pokud je mu umožněno růst bez jakékoli kontroly a odporu, nakonec vede k válce. Tento národ je proti válce. Také si stojíme na svém slovu. Naším jednoznačným cílem proto musí být zabránit použití těchto raket proti této nebo kterékoli jiné zemi a zajistit jejich stažení a eliminaci ze západní polokoule.“

Kennedy pak nemluvil o „blokádě“, ale o „karanténě“. Ať už blokáda nebo karanténa, začne 24. října, tedy už zítra v 10:00 washingtonského času, u nás bude čtyři odpoledne. Mrazí mě po celém těle.

Všichni jsou pro mír. Tak proč startuje americké strategické letectvo? Bombardéry jsou už od pondělního poledne neustále ve vzduchu. Vždycky přiletí až na dosah hranic tábora míru – a pak se vrátí. A jednou se možná nevrátí. Americké jaderné ponorky rejdí kolem břehů SSSR, sovětské zase jistě u Ameriky. Hlavice strategických jaderných raket jsou aktivovány – V Americe, a určitě i v Sovětském svazu. Jak by bylo možno jinak?

Ráno říká naše rádio (nezapomněl jsem ho v noci přeladit zpátky na Prahu), že Sovětský svaz se nedá zastrašit a jeho lodě, vezoucí na Kubu zemědělské stroje, budou blokádu ignorovat.

Američané říkají, že když Rusové nezastaví na hranici karantény, pak jim budou střílet lodními děly před příď. A když nezastaví ani pak, potom budou střílet přímo do lodí!

Naše rádio hlásí, že sovětské ponorky, které konvoj dohánějí, odpoví na střelbu střelbou. Vypuštěním torpéd. To je ta es-kalace!

V USA propuká nákupní horečka. Probíhají cvičení civilní obrany, otevírají se kryty. Sláva! Určitě půjdeme místo učení taky do krytu!

Ale tu středu probíhá ve škole normální vyučování. Končíme už po obědě, jako každou středu. Žádné cvičení? Žádné rozdávání protiplynových masek? A proč jsme se teda už od první třídy učili utíkat do krytu, když dneska začne válka – a soudruh ředitel i soudružky učitelky se tváří, že je normální den?

Tak třeba budeme mít odpoledne nějakou bojovku s Pionýrem? Ale soudružka vedoucí z ČSM (taková mladá, a už soudružka!) nás nevede do žádného krytu. Nehrajeme si na válku. Jdeme normálně na výlet za město. Kolem muzea k dolním kasárnám, kde sídlí 105. prapor chemické a radiační ochrany. Který dělá z Liberce strategický cíl pro americké bombardéry..

Na náměstí Sovětské armády před kasárnami stojí na pětimetrové pyramidě náš liberecký Stalin. Menší než ten na Letné, ale sám má taky nejmíň pět metrů. A i tenhle náš je z naší liberecké žuly. (Říká mi, že naše lodě zpomalují, ale jen proto, aby je dohonily ponorky.)

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Sovětská nákladní loď Metallurg Anosov se zastavuje na hranicích karantény, které zde hlídá torpédoborec USS Barry a otáčí se zpátky. Pilot čtyřmotorového turbovrtulového protiponorkového letadla typu Lockheed Martin P-3 Orion spokojeně zamává křídly a začíná vzestupnou zatáčku.

Tak jsme to zachránili.

Ty sovětské rakety na Kubě nakonec byly, což v pátek přizná i soudruh Chruščov. Co nepřizná, je, že výstavba odpalovacích ramp pokračuje. Ještě v sobotu 27. října Sověti sestřelí nad Kubou špionážní U-2, jehož pilot přitom zahyne. Kennedy napíše Chruščovovi naštvaný dopis s ultimátem, požadujícím stažení sovětských raket z Kuby do 48 hodin.

„Jinak moje snaha o mírové řešení končí! Pokud se však tak stane, Spojené státy upustí od blokády Kuby a budou garantovat i její bezpečnost.“

A Chruščov hned druhý den pošle mírové poselství prezidentu Kennnedymu! „Váženému panu prezidentovi,“ ne válečnému štváči! Věta, kterou jsem si na titulní straně pondělního Rudého práva podtrhl, zní:

„Aby byl co nejdříve likvidován konflikt nebezpečný míru, aby všechny národy toužící po míru získaly jistotu, aby byl uklidněn americký lid, který, jak jsem přesvědčen, si přeje mír stejně, jako si ho přejí národy Sovětského svazu, doplnila sovětská vláda své předchozí pokyny o zastavení dalších prací na stanovištích pro rozmístění zbraní novou dispozicí o demontáži výzbroje, kterou označujete za útočnou, a o jejím odeslání zpět do Sovětského svazu.“

Jaká to byla „výzbroj“?

„Jsou to vskutku zbraně strašlivé. Vy i my si uvědomujeme, jaké zbraně to jsou.“

Přitom ještě včera to byly zemědělské stroje. Rakety byly jen výmyslem amerických imperialistů. Americké »důkazy« byly odhaleny jako podvod. Alespoň v Rudém právu.

Z celé naší socialistické vlasti proudila lavina rezolucí pracovních kolektivů, které slíbily zvýšit produktivitu práce. Družstevníci ještě rychleji sklízeli zrno. Nástrojáři, brusiči, členové strany i bezpartijní z Brigády socialistické práce v Závodech 9. května hodlali zastavit americké agresory poctivou prací. Pracující lid se scházel na nesčetných schůzích a neformálně diskutoval před pohotovými nástěnkami. Obránci míru odsuzovali páchání násilí na Kubáncích. Pražští studenti protestovali před velvyslanectvím USA pod heslem »Ruce pryč od Kuby!«. Ivan Skála, tajemník Svazu československých spisovatelů, pranýřoval cynismus útočníků. Celá kulturní fronta protestovala proti pošlapávání základních lidských práv kubánského lidu. A najednou – americký lid si přeje mír a stažení »výzbroje«, jež považuje za nebezpečnou??? A Sovětský svaz se tak zavazuje učinit?

Důsledná mírová politika Sovětského svazu tak dosáhla dalšího vítězství, jásá Rudé právo.

Je to nějaký jiný svět.

===========================

Celé dětství a jinošství jsem se děsil jaderné války. Zdály se mi sny, jak se na Liberec a na mě snáší na padáku atomová bomba. Budil jsem se s křikem. A včera se mi zase po dlouhých letech znovu zdálo o jaderné válce…

Zdá se mi, že už tak žije lidstvo 60 let přes čáru.

PS: Dobový tisk převzat z digitálního archivu Ústavu pro českou literaturu AV ČR