Jak přišla v Sýrii západní civilizace o svůj vliv na Blízkém východě

Islám krátce po svém vzniku dosáhl velkých vojenských úspěchů a začal se šířit na všechny světové strany. Při své expanzi se řídil teorií svaté války, která je s menšími obměnami platná dodnes.

Zakladatel islámu, prorok Mohamed, zemřel v roce 632 našeho letopočtu. Jeho nástupcem se stal Abú Bakr, kterému se rychle podařilo sjednotit různé kmeny na Arabském poloostrově a založit první islámský státní útvar: chalífát rašídský.

Prvním cílem Abú Bakra se stal Irák, který v té době ovládali Peršané, po staletí rivalové Říše římské. Slavný muslimský vojevůdce, který dostal přezdívku Alláhův meč a jehož jméno dodnes nese tank vyráběný v Pákistánu, říši Peršanů rychle dobyl.

První velká porážka

Po dobytí Iráku se muslimská armáda obrátila na sever. V bitvě u řeky Jarmúk na území dnešní Sýrie rozdrtila velkou armádu Byzantské říše. Vítězství jí otevřelo cestu na celý Blízký východ včetně Jeruzaléma. Podle některých historiků by svět vypadal jinak, kdyby v bitvě u Jarmúku v roce 636 n.l. nebyla křesťanská armáda poražena na hlavu.

Dalším na řadě byl Egypt. Dvacet let po vzniku islámu ukončila Mohamedova vojska tisíc let trvající římskou a křesťanskou nadvládu v Egyptě a vstoupila do Alexandrie. Cesta do severní Afriky byla otevřená.

Evropa na dohled

Necelých osmdesát let od smrti proroka Mohameda se muslimská armáda dívala přes mořskou úžinu na Gibraltar. Psal se rok 711 n.l. Během několika let ovládl islám většinu Pyrenejského poloostrova a přesně sto let od prorokovy smrti měli islámští bojovníci téměř na dohled Paříž. Bitva, která navždy zastavila jejich pochod Evropou z tohoto směru, se odehrála zhruba 250 km jižně od Paříže v roce 732 n.l. u města Tours. V bitvě zvítězil franský vévoda Karel Martel, jehož vnukem byl první římský císař Karel Veliký.

V 9. století dobyli muslimové ze severní Afriky části Itálie a v roce 846 n. l. vyplenila jejich vojska baziliku svatého Petra v Římě.

Konec křesťanské vlády v Malé Asii

Hrází proti muslimské expanzi na východě Evropy byla Byzantská říše, která vznikla ve 4. století n. l. rozdělením Říše římské na její západní a východní část. V bitvě u Jarmúku sice ztratila vládu na Blízkém východě a ve svatém městě Jeruzalémě, ale ovládala v podstatě celé území dnešního Turecka. To se změnilo v roce 1071 n.l., kdy v bitvě u Mantzikertu turecký hrdina alp Arslan na hlavu porazil byzantského císaře Romanose. Bitva u Mantzikertu, jejíž výročí si Turci připomínají každý rok, znamenala konec křesťanského vlivu v Turecku.

Muslimská vojska zahájila masakr původních křesťanských obyvatel a na konci 11. století se zastavila v nepříliš velké vzdálenosti do hradeb Konstantinopole, dnešního Istanbulu.

Křižácké výpravy

V reakci na masakry křesťanů v Malé Asii po jejím dobytí svolal papež Urban II v roce 1095 n.l. shromáždění v Clermontu, kde vyzval k obraně křesťanů na východě. Po jeho apelu se první křížová výprava vydala z Evropy na pomoc Byzantské říši.

Celkem bylo křížových výprav z Evropy vypraveno podle různých historických zdrojů šest až deset a probíhaly po dobu dvou set let. Během první křížové výpravy se podařilo znovu dobýt Jeruzalém a na dobytých územích založit takzvané křižácké státy. Celkem byly čtyři, z nichž nejvýznamnější bylo Jeruzalémské království, které zabíralo zhruba území dnešního Izraele a části Jordánska a Sýrie.

Postupně všechny křižácké státy padly zpět pod muslimskou nadvládu. Posledním bylo Jeruzalémské království, jehož konec se datuje do roku 1291, kdy muslimská vojska dobyla poslední tři templářské pevnosti.

Tím skončil po více než tisíciletí křesťanský vliv na Blízkém východě.

Post scriptum

Na západě Evropy ukončil islámskou invazi Karel Martel v roce 732 n.l. Na východě zachránil Evropu polský král o více než 951 let později, když v bitvě u Vídně, která započala 11. září roku 1683, porazil muslimská vojska Kary Mustafy.