Jak se trhy samy vzpamatovaly během recesí roku 1819 a 1919 |

Sdílet článek:

BAWERK.EU

Jak se pohybují známky ekonomické bouře skrze Spojené státy – alarmující vzestup bankovních selhání, napětí, co se týká nároků na podpory v nezaměstnanosti a problémy s poklesem maloobchodních tržeb – shledáváme, že sedíme na hraně hluboké recese. Zírajíce do propasti nejistoty, samozvaní strážci našeho finančního osudu, Federální rezervní systém a vláda USA čelí mohutnému úkolu. Když zvoní zvony recese, jak odpoví?

Bude Fed a administrativa presidenta Bideta opět narušovat přirozený rytmus rychlým snižováním úrokových měr, kvantitativním uvolňováním (QE) a rozsáhlým vládním utrácením? Tato intervencionistická opatření, ačkoliv navržená ke zmírnění ekonomického úpadku, narušují tržní signály, vedou k mylné alokaci výrobních faktorů a udržování neudržitelných struktur výroby. Tento přístup brání tržnímu samo-přizpůsobujícímu mechanismu, brání návratu k přirozené rovnováze. Tím, že by se recese ponechaly, aby šly svou vlastní cestou, by se umožnilo přirozené zotavení.

Neintervencionistický přístup, uznávající krátkodobou bolest jako nutnou součást dlouhodobého ekonomického zdraví, respektuje schopnost trhu dosáhnout samonápravy. Rozumí tomu, že krátkodobé bolesti v byznyse, ve firmách a bankách, které čelí selhání, je nutnou součástí dlouhodobého ekonomického zdraví a udržitelnosti. V našem požadavku na ekonomickou stabilitu, musíme obrátit náš pohled na vnitřní samonápravný mechanismus v srdci trhu. Anály ekonomické historie jsou plné příkladů, kdy umožnění těchto přirozených ozdravných procesů vedlo k návratu ke prosperitě například recese z roku 1819 a z let 1919 až 1921.

Neintervencionistický přístup je odlišným, omezeným přístupem, který vyžaduje trpělivost a víru ve vrozenou schopnost trhu najít rovnováhu a zotavit se. Cesta z recese k silnému zotavení vede skrze deflaci inflací uměle nafouklých cen aktiv a likvidaci mylných investic, které osvobodí kapitál, aby byl použit v ziskových sektorech, které nastartují zotavení.

Tato myšlenka má nicméně své kritiky. Keynesiánští a monetarističtí ekonomové, kteří protlačují politiku kvantitativního uvolňování, zvyšování vládních výdajů a snížení úrokové mír, často tvrdí, že likvidace (mylných investic) by mohla zhoršit recesi dalším omezením poptávky a vytvořením nezaměstnanosti. Podle Johna Maynarda Keynese a jeho knihy Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz: “Nápravou boomu není vyšší úroková míra, ale nižší úroková míra!” Jeho teorie tvrdí, že stimulace poptávky pomocí nižších úrokových měr a vládního utrácení by umožnila postupnou opravu mylných investic.

Monetaristé jako Milton Friedman se také vyjadřují proti likvidaci. Ve své knize Kapitalismus a svoboda z roku 1962 Friedman tvrdí: “Věřím, že Federální rezervní systém… by měl mít za cíl zmírnit a ideálně zabránit velkým změnám v celkovém množství peněz.” Tento pohled má za to, že udržení stability v peněžní nabídce může zabrániti recesím a je pro ně lepší léčbou, než potenciální destruktivní likvidační proces.

Toto opatření má nicméně riziko prodloužení přizpůsobovacího procesu a vytvoření větší ekonomické nestability v pozdější době.

Recese z let 1919-1921

Recese z let 1919 ž 1921 známá také jako deprese z let 1920-1921 byla významnou dobou v historii ekonomiky USA. Je velmi významná, protože byla zcela ignorována většinou akademické komunity, protože nepasuje do keynesiánského narativu o strnulých cenách, jak ukazuje seminární práce “The Forgotten Depression: 1921: The Crash That Cured Itself” od Jamese Granta.
Likvidace znamená ukončování operací byznysu, prodej aktiv a pokračování ve splácení dluhu. Když nemůže byznys dostát svým finančním závazkům, stává se likvidace nevyhnutelnou. Během recese z let 1919 až 1921 přispěla vysoká míra likvidace byznysu k tvrdosti a délce ekonomického útlumu.

Grant zvláště zkoumal roli monetární politiky Federálního rezervního systému. Federální reservní systém (Fed) byl vytvořen v roce 1913 a v době recese z let 1919 až 1921 byl relativně novou institucí. Grant tvrdí, že utažená monetární politika vysokých úrokových měr ze strany Fedu a kontrakce nabídky peněz přispěla významně k tvrdosti recese a vysoké míře likvidace podnikání.
Fed nakonci roku 1919 zvýšil úrokové míry, aby bojoval s inflačními tlaky, které byly vytvořeny během a po první světové válce. Jak dokumentují dat od Fedu úrokové míry vzrostly ze 4 % v roce 1919 na 7 % v roce 1920. Tato kontrakce ze začátku zavinila ekonomické těžkosti, což vedlo k likvidaci špatných investic (malinvestic).

Tato politika vedla ke kontrakci úvěru, což vedlo k tomu, že pro podnikání bylo mnohem nákladnější si půjčit peníze. Výsledkem toho bylo to, že podnikání, která byla vysoce zadlužená nebo měla k dispozici málo hotovosti byla přivedena do platební neschopnosti, což vedlo k napětí v likviditě. Index spotřebitelských cen (CPI) spadl v roce 1921 o 10,8 %, největší pokles za jeden rok v historii indexu. Tato deflace odráží široce rozšířenou likvidaci špatných investic, což snížilo ceny nadhodnoceného kapitálu a osvobodilo ho pro to, aby byl použit v ziskovém a stabilním podnikání, a ekonomika se přizpůsobila poválečným podmínkám. Proces likvidace také zajistil relokaci pracovní síly. Nezaměstnanost v roce 1921 stoupla na 11,7 % ze 3 % v roce 1913.

I přes tyto tvrdé podmínky se ekonomika zotavila pozoruhodně rychle. Do roku 1922 nezaměstnanost klesla na 6,7 % a do roku 1923 byla dole na 2,4 %. Hrubý domácí produkt, který spadl o 2,4 % v roce 1921, vzrostl o 3,8 % v roce 1922 a o 4,7 % v roce 1923.

Toto neuvěřitelné zotavení, poznamenává Grant bylo přivozeno zvláštním zvratem osudu, který zastavil vládu USA a nový nejistý Fed v tom, aby intervenovali. Jedinou významnou rolí federální vlády v recesi z let 1920-21 bylo to, že dovolila, aby nastala likvidace. Grant cituje ministra financí Andrewa Mellona, který obhajoval přístup dát ruce pryč: “likvidujme práci, likvidujme akcie, likvidujme farmy, likvidujme nemovitosti.” Do roku 192 právě tři roky po nástupu recese, ekonomika opět rostla, což značilo relativně rychlé zotavení.

Panika roku 1819

Panika z roku 1819 byla první velkou ekonomickou krisí v době míru ve Spojených státech. Jak ukázal Murray N. Rothbard ve své knize “The Panic of 1819: Reactions and Politics“ z roku 1962, tento hospodářský úpadek byl urychlen strmým kolapsem v cenách komodit a významnou kontrakcí v nabídce peněz. Po válce roku 1812 se Second Bank of the United States pokoušela omezit inflaci stahováním půjček, což vedlo k ostré kontrakci u úvěrů. Následovala vlna bankrotů firem a finančních institucí. I přes tvrdé poměry se ekonomika přirozeně přizpůsobila bez jakéhokoliv významného vládního zásahu.

Klíčovým mechanismem, který zajistil samonápravu byla deflace. Redukce nabídky peněz vedla k podstatnému poklesu v cenách, snížení nákladů na statky a podnítila oživení poptávky. Podle Rothbarda cena bavlny, pro příklad klesla ze 32 centů za libru váhy ze začátku roku 1819 na přesně 14 centů nakonci tohoto roku, což stimulovalo vývoz bavlny a pomohlo nastolit rovnováhu v ekonomice.

Rothbard podotýká, že tato kontrakce vedla k široce rozšířeným exekucím a bankrotům, což vyústilo ve významnou likvidaci špatných investic. Naneštěstí tento proces nebyl ukončen. Rothbard píše: “Bylo nešťastné, že likvidaci inflací narostlé hodnoty půdy nebylo dovoleno dosáhnout svých přínosů.”

No, úpadek byl relativně krátký, ekonomika se začala zotavovat od roku 1821. Vládní laissez-faire přístup, jak tvrdí Rothbard, dovolil aby nastal proces likvidace špatných investic a i přes úvodní těžkosti ekonomika začala růst. Likvidace dovolila, aby byly kapitálové statky a pracovní místa převedeny do produktivnějšího použití, ulehčujíce tak samo-zotavení.

Závěr

Případy recesí z roku 1819 a let 1919 až 1921 podtrhují hodnotu trpělivosti a porozumění schopnosti tržní kapacity obnovit rovnováhu a zotavení. Cesta k silnému zotavení, jakého jsme byli svědky v těchto obdobích, jde často skrze bolestivý, ale nutný proces deflace a likvidace špatných investic. Tyto procesy, ačkoliv krátkodobě nepříjemné, uvolňují kapitál pro ziskovější podnikání, čímž se započíná přirozené samo-zotavení.

Tyto historické epizody slouží jako připomínka hluboké odolnosti trhů. Podtrhují potřebu ekonomických politik, které odolávají pokušení příliš intervenovat a místo toho dovolí neviditelné ruce trhu řídit zotavení. V dlouhém období tato politika vede k robustnějšímu, odolnějšímu a udržitelnějšímu ekonomickému rámci, který je lépe připraven na jakékoliv budoucí bouře.