Jaký byl letošní 28. říjen?

IVO STREJČEK

28. říjen, den vzniku samostatné Československé republiky, je nejdůležitějším státním svátkem roku. Je dnem, ve kterém by mělo být naší povinností zamyslet se nad příčinami vzniku naší republiky, nad historickými milníky, kterými prošla, nad stavem, ve kterém se nachází, nad nebezpečími, kterým může být samostatnost naší země v budoucnu vystavena. Byl takovým dnem letošní 28. říjen?

Za těch 34 polistopadových „28. říjnů“ máme co srovnávat. Máme co srovnávat nejen v tom, jak se Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman a v posledních dvou letech Petr Pavel ve svých projevech obsahově ujali poselství spojených s tak významným státním svátkem, ale také jakou formální vážnost se tomuto dni snažili vtisknout.

I proto letošní hodnocení nemohu začít ve Vladislavském sále na Pražském hradě, ale v místech před pražským Obecním domem, kde letošního 28. října před polednem vystoupil bývalý prezident Václav Klaus. Pouze srovnáním toho, co zaznělo u Obecního domu, s tím, co večer řekl Petr Pavel, mohu hodnotit letošní 28. říjen.

Václav Klaus uchopil svůj projev jako možnost využít výročí vzniku samostatné republiky k zamyšlení nad klíčovým významem získání státní suverenity, nad její obhajobou i hrozbami, kterým je naše suverenita vystavena a v budoucnu vystavena bude. Václav Klaus opakovaně, jak to činí po dlouhé roky, připomněl, že naše „suverenita, státnost, ba i samotná národní identita jsou překážkou centrále Evropské unie v jejím současném progresivistickém směřování“, zdůraznil, že v obhajobě naší suverenity „však naše vláda a naši politikové nejsou s námi“ a burcoval, že „takto nelze dále pokračovat,“ neboť „jsme zavázáni odkazu našich předků, kteří pro nás suverenitu vybojovali, prosadili a obnovili“.

Na rozdíl od Václava Klause jsme z úst Petra Pavla o suverenitě a obhajobě státnosti večer ve Vladislavském sále neslyšeli ani slovo. Pavlův, zvláštně „roztrhaný“ projev, který nikde nezačínal, nikam přesně nesměřoval, ačkoli skončil zvoláním po „dodržení závazku ke své zemi“, se hlubšímu zamyšlení nad obhajobou odkazu 28. října vyhnul. V některých pasážích se jeho projev – méně okatě a obratněji – blížil i vystoupením Miloše Zemana, který zpravidla své projevy využíval pouze jako formu představení některých z vyznamenaných.

V porovnání se svým loňským vystoupením se Petr Pavel naštěstí nepustil do oslav členství České republiky v EU a NATO a celkem důsledně se snažil držet domácích témat. Přesto si neodpustil „podívat se nedaleko za naše hranice, abychom si uvědomili, s jakou lehkostí a rychlostí může docházet k erozi základních kamenů demokracie“, aby varoval před „tím nejsmutnějším scénářem pro naši zemi, kdyby se vydala stejným směrem“. Právě v tomto kontextu a s vědomím Pavlova komunistického životního příběhu zněla jeho slova o „komunistické totalitě“ nevhodně.

Pavel své vystoupení nevyužil k pojmenování příčin dlouhodobých hospodářských problémů naší země, naopak se vcelku zřetelně postavil za dnešní českou vládu proti „populistům“, když prohlásil, že „nebude podporovat politiky, kteří nabízejí snadná řešení a jdou cestou nejmenšího odporu“.

Jak hodnotit prezidentem Petrem Pavlem vyznamenané osobnosti? Šlo o jeho volbu, šlo o výraz jeho preferencí. Přesto si neodpustím vlastní obecnější komentář.

Pokud se nemýlím, mezi vyznamenanými byl jeden jediný člověk nějak spojený s národním hospodářstvím. To je mezi tolika lidmi, které se Pavel rozhodnul vyznamenat, zvláštní. Namísto alespoň několika dalších lidí podnikatelsky odvážných a úspěšných, vyznamenal Petr Pavel sportovce, herce a zpěváky, zástupce neziskových organizací a pár disidentů. Nelze se ubránit podezření, že svým výběrem jako by si nakupoval vlivové skupiny, které mu pomohou „vyžehlit“ jeho minulost (v této souvislosti je nemožné nezmínit jednu drobnost: radost a potěšení, s jakými si někteří čeští „antikomunističtí bijci“ převzali státní vyznamenání právě od člověka s netriviální komunistickou minulostí).

Zatímco obsahově byl „28. říjen“ prezidenta Petra Pavla více než sporný, formálně však byl slavnostní večer ve Vladislavském sále zvládnut vcelku dobře. Ve většině svých rysů se – naštěstí – dramaturgie večera mnohem více vrátila k tradici „28. říjnů“ z dob Václava Klause, než k těm Miloše Zemana. Večer měl řád, měl spád, ke každému vyznamenanému jsme se dozvěděli důvody, proč se prezident rozhodnul vyznamenání propůjčit nebo udělit (jak jsme byli u Václava Klause zvyklí). I forma (zdůrazňuji jen forma), s jakou Petr Pavel vystoupil, byla důstojnější než ty, které jsme ještě před pár lety zažívali u jeho předchůdce.

Co však odpustit nelze, je ležérní, nevhodný způsob oblečení pro tak výjimečnou událost. Motýlek a smoking, povinný kód z dob Václava Klause i Václava Havla, byly Zemanovým prezidentováním zavrženy a včerejší večer to jen potvrdil. Kéž by se Hrad vrátil k tradici důstojného slavnostního úboru!

Letošní oslavy vzniku Československé republiky máme za sebou. A opět jsme si někteří z nás mohli jenom povzdechnout, jak moc nám při nich chyběl státnický rozměr přemýšlení nejen o tom, co tento historický okamžik znamená pro dnešní Českou republiku, ale i zamyšlení nad budoucností, která příliš klidu neslibuje. Tak, jak činívali Václav Klaus i Václav Havel.

Ivo Strejček, IVK

(6 votes, average: 3,17 out of 5)

Loading...