Je likvidováno ústavní právo na svobodu slova. Lidé se už bojí mluvit, bojí se ptát

SU/STANISLAV KŘEČEK

Martina: Slova, která jsem citovala hned v úvodu, se objevila ve dvou vašich rozhovorech, které jsem četla v uplynulých letech, ten poslední byl v září loňského roku. Pane ombudsmane, stále se obáváte, jak jste řekl, nadužívání nového politického náboženství, tedy boje proti dezinformacím? Nezměnila se situace nějakým směrem?

Martina: A zcela čitelné je to například u covidu.

Stanislav Křeček: To je přímo ostudné, samozřejmě. Mnoho lidí říká, že dnešní dezinformace jsou zítra pravdivé skutečnosti, a to by měli mít na paměti, a dezinformace by se neměly stát předmětem politického boje, politického uvažování, natož pak trestního postihu.

Je likvidováno ústavní právo na svobodu slova, a lidé se už bojí mluvit, bojí se ptát

Stanislav Křeček: To je oprávněná námitka, zejména po některých nových zákonech, o kterých budeme ještě hovořit. Problém je v tom, že každý stát má právo chránit své hodnoty, informace, a tak dále. Toto ale vláda začala tím, že udělala kroky, o kterých si mnoho občanů myslí, že omezují svobodu slova. A někteří představitelé výkonného aparátu směřují k tomu, že ani netuší, co to svoboda slova je. Svoboda slova znamená říkat ne to, co je v souladu s politikou, ale že to může být obecné konstatování čehokoliv, co se nestane, a že svoboda slova není jenom ve vyjadřování zájmů České republiky a její bezpečnosti, ale také proti. Od toho je svoboda slova. Čili máme tady zákon, který říká: To, že něco vyslovím, neznamená, že se dopouštím porušení svobody slova. Takovéto zúžení pojetí svobody slova, které se u nás v poslední době stalo, je podle mě velmi nebezpečné, a to až tak, že to podle mě likviduje ústavní právo, protože se už lidé bojí mluvit, bojí se ptát.

Stanislav Křeček: Podle mě to souvisí s mnoha okolnostmi, především jde o obecné nebezpečí, které cítíme z vývoje světa, z migrace, a tak dále, což vede k tomu, že se domníváme, že by lidé měli mít stejné názory, a mluvit stejně, a pokud tomu tak není, tak je musíme nějak omezit. Vždyť klasika je Green Deal, klasika je covid, o kterém jsem mluvil. Když se někdo nechce očkovat proti covidu, tak to nejde. A teď je to Ukrajina, a další věci. Čili já se domnívám, že to je nesprávné pojetí legitimního požadavku, aby nebyla ohrožována bezpečnost, protože se to děje způsobem, který podle mého názoru zasahuje do ústavního práva.

Martina: Dá se říci, kdo za tímto celozápadním bojem proti dezinformacím stojí? Je tady zodpověditelná otázka: Cui bono?

Po roce 48 začínala nesvoboda tím, že se nesmělo psát, a platil jen jeden „správný“ názor? Kdo stanoví, co je správný názor, a co nikoli?

Martina: Z historie víme, že boj za jedinou možnou přípustnou pravdu, za jediný možný názor, za jednu společnou doktrínu, vždy sloužil totalitně smýšlejícím lidem, ať už to byli politici, novináři, veřejně činné osoby. Řekněte mi, dá se tímto způsobem o tomto jevu a problému přemýšlet i v současnosti?

Martina: Pozorujeme to kolem sebe dnes a denně. Vy říkáte, že se v novinách neškrtá. Teď nevím, jestli jste citoval pana Otakara Foltýna, nebo jste to konstatoval. Nevím, jestli se škrtá v novinách, ale rušily se celé weby, vymazaly se. Mark Zuckerberg včas obrátil a řekl, jak byl za covidu nucen některé lidi vymlčovat, jak musel moderovat informace, to je přece jasný náznak cenzury.

Stanislav Křeček: Na to jsem zapomněl, že už to postupuje tak, že jsou smazány weby. Je velký boj o svobodný internet. Kde se to najednou vzalo? Připomenul bych, že jeden starý socialista řekl: „Lidská práva byla dána dělníkům, když už jim kapitalisté všechno vzali“. Říkejte si, co chcete, mluvte si, co chcete, klidně se shromažďujte – my si stejně uděláme, co chceme. Takové bylo pojetí v 18. století, jak si to představovali socialisté. Ale to je přece dneska úplně jinak. Pojetí práv je širší, a u práva na svobodu projevu je to zřejmé. Prostě svoboda projevu znamená svobodu projevu. Samozřejmě musí být omezena jenom lidskou důstojností. Podle mě svoboda projevu může být omezena jen lidskou důstojností, nesmíme zasáhnout do lidské důstojnosti, a náboženské, a tak dále. To ano. Nesmíme zásadně – a to je nová věc, která teď vzniká – zpochybňovat historické události, které se staly součástí paměti lidstva. Můžu bojovat v první světové válce a můžu si říci, jestli to bylo dobré nebo nebylo, ale zpochybňovat holokaust, který se stal pamětí lidstva, to prostě není možné. To je asi ke svobodě slova. Jinak samozřejmě svobodu slova lze omezit zákonem. Jde o to, aby to nebylo nad rámec ústavního práva, který tuto svobodu zajišťuje.

Je ostudné nepozvat ruského velvyslance do Osvětimi, kterou osvobodili. Svědčí to o posunutém vnímání reality. Přepisování dějin je zřejmé.

Martina: Vy jste teď řekl: „Zpochybnit historické události, které se staly pamětí lidstva“. Nemáte dojem, že se dějiny současné doby přepisují jako na běžícím pásu? Nemáte dojem, že jsou najednou výsledky druhé světové války prezentovány jinak, než jak si pamatujeme, co jsme se učili o tom, jak vypadala druhá světová válka, a jak skončila?

Stanislav Křeček: Tady platí obojí. Jednak se snažíme o jiný výklad dějin, než který pamatujeme, a druhá věc je, že se tak chováme. Nepozvat ruského velvyslance do Osvětimi, kterou osvobodili – to je podle mě nejen ostudné, ale už to svědčí o nějakém posunutém vnímání reality. Já vím, že tam nemohli být generálové z Ruska, a tak dále, s medailemi – to asi ne. Ale aspoň někdo z velvyslanectví tam mohl sedět. Ale jestli to úplně zakázali, a sedí tam jiní představitelé, tak se mi zdá, že přepisování je zřejmé, jakože Rudá armáda neosvobodila, a že jenom drancovali – to jsou jen výkřiky, to nemá žádný význam. Ale tady se už ukazuje pojetí vnímání těch dějin.

Četl jsem zprávu, že budou přešetřovat smrt Jana Masaryka. To je záležitost z roku 48, všechno bylo řečeno, ale znovu hledáme, že to bylo jinak a že mají zpravodajské zprávy od Francie, kde se říká… Prostě je to snaha to přepsat, a hodit to na sovětské komando, které ho vyhodilo z okna za situace, kdy byl ministrem Gottwaldovy vlády. Tato snaha tady prostě je. Já nevím, jestli je to trvalé, nebo jestli to je věc propagandy a politiky, ale nemyslím si, že by se vědecké zkoumání v této věci posunulo. Za totalitního režimu se tyto věci nesměly zkoumat – byl Ústav marxismu-leninismu – a nemohlo se o tom ani moc mluvit. Ale tady asi zkoumání bude. Ministerstvo a Akademie věd se tím zabývají objektivně, ale navenek se chováme, jako by dějiny proběhly jinak, což nás pamětníky hrozně štve. Když třicetiletí vykládají, jak to bylo v roce 48, nebo v roce 68, nebo dokonce 89, toho jsem byl účastníkem. A vrcholem začíná být tendence obecně to sdělovat. A příkladem je výklad pana Foltýna o smrti Jana Palacha, která byla zaslána poslancům. To je přece taková nehoráznost. Oni si ani v tom ústavu, nebo v tom zařízení, které má bránit dezinformacím, tak neuvědomují příšernost, které se dopustili tímto zásahem. To už není svoboda slova, ale je to snaha změnit myšlení poslanců. Tohle je klasický příklad toho vykládat dějiny tak, jak si je někdo představuje. Já jsem se účastnil pohřbu Jana Palacha – tuto situaci dobře znám, mně to nikdo nemusí vykládat jinak. Ale že se to někdo pokusí vyložit jinak nebo účelově politicky, tak se to dostáváme mimo ústavní práva.

Martina: Co nám – občanům, nebo novinářům – zbývá? Protože já si musím nechat líbit, že o mně reprezentant ODS prohlásí, že jsem se za covidu zbláznila, že o mně pan Foltýn prohlásí, že jsem nebezpečná a že jsem zešílela. Přičemž, jak jste sám zmínil, se u mnohých věcí, které tady moji hosté řekli, ukázalo, že jsou to informace, fakta, a že to není tak, jak to oni prezentovali, že by to byly dezinformace. Co mám dělat?

Stanislav Křeček: No, chápeme-li svobodu slova, tak samozřejmě nikomu nemůžeme zabránit, aby o vás řekl cokoliv, pokud to neuráží vaši důstojnost. Pokud řekne, že píšete blbě, nebo mluvíte blbě, tak to je jeho názor, a ten může mít. Problém by byl, kdyby na základě toho řekli: „Zakazujeme.“ To už by byl zásah. Jen tak říkat, že neříkám informace – já to znám ze své praxe – tak to je možné. To je nesouhlas. Projevit nesouhlas tedy mohu. Ale pokud by tento nesouhlas vedl už k nějakým konkrétním krokům, tak to by samozřejmě bylo nesprávné.

Nemůžeme ohrozit Evropu, nemůžeme problémy světa vyřešit tím, že všichni přijdou sem. Ve Francii už je jiná víra, jiné postoje, a to je nebezpečné. A lidé si to začali uvědomovat.

Martina: Nikdo nechce být onálepkován. Přirozeně, chceme být respektováni, ctěni, tudíž snaha, aby se člověk vyhnul jakékoliv dehonestaci a onálepkování, vede ve veřejném prostoru čím dál tím častěji k mlčení: „Já si s tím radši nebudu začínat“, a k tomu, že se najednou zase mluví jinak doma, jinak s kamarády v hospodě, a úplně jinak se mluví na veřejnosti.

Stanislav Křeček: Tak nálepkování je tendence moderní politiky – s tím nic nenadělám. Problém je v tom, že když nic neříkáte, nebo nevyjadřujete názory, tak jste stejně nálepkován, jako řádný občan. Občan, který se nebouří, je nálepkován. Pan Foltýn řekne, že jsou to čtyři procenta lidí, které musíme zahnat do ohrady. Ale 56 procent lidí, podle průzkumu, nesouhlasí s podporou Ukrajiny – tak proti komu chceme zasahovat? Nálepkování bohužel v politice je, a nic s tím nenaděláme. Jde o to, aby nálepky odpovídaly, aby se ti, kteří nic neříkají, nebyli nálepkováni jako řádní občané, se kterými lze počítat. To se ukazuje, že to tak prostě není. Já se domnívám, že se Evropa začíná bát své svobody, že Evropané už mají dost některých svobodných práv, že lidé mají práva, která ohrožují jinou skupinu, že už je ve volebních výsledcích vidět, že couváme od té…

Příklad je migrace. Tak v roce 48 byl přijat zákon o azylu. Každý to chápal, byl konec války, a bylo potřeba dát azyl uprchlíkům. Jenže nejvyšší soudy Evropy dneska podle tohoto zákona rozhodují i o migraci, kde se o žádný azyl nejedná a všichni to vědí. Samozřejmě lidé, kteří migrují, na to mají legitimní právo. Ale problém je v tom, že tyto problémy světa nevyřešíme tím, že všichni přijdou do Evropy. To je to, co si neuvědomujeme, že lidé mají samozřejmě právo migrovat, ale nemůžeme ohrozit Evropu. Podívejte se na Francii – tam už je jiná víra, jiné postoje, jiné náboženství, a to je, myslím, nebezpečné. Ale hlavně lidé si to začali uvědomovat a volí nebo vystupují způsobem, který už toto odmítá.

Martina: Myslíte si, že problémem současné doby, myslím Západu, jsou příliš zbytnělá lidská práva, nebo jejich nedostatek?

Stanislav Křeček: Problém je v tomto: Lidská práva mají dlouhou historii od americké ústavy přes Deklaraci práv, a my jsme se domnívali, že to jsou práva člověka, čili že platí po celé zeměkouli. Jakmile byla přijata Deklarace lidských práv, tak po chvíli byla přijata deklarace práv muslimů, která je jiná. Všeobecná deklarace práv říká, že muž a žena jsou si rovni, ale v 9. paragrafu té muslimské se říká „Žena má svá práva“, čili odlišná. A teď koukáme na zbytek světa, který atlantickou civilizaci obkličuje, a na to, že oni si myslí něco jiného. To, co my jsme považovali za právo, za lidské právo, v těchto zemích neplatí. Tedy je to jinak. Čili budeme asi muset najít v Evropě soulad mezi pojetím lidských práv a tím, aby realizace práv jednotlivců neohrožovala celek. To je příklad obcí, vyloučených lokalit, a tak dále. Tam prostě není žádná obrana proti těmto lidem. Tito lidé si mohou dělat, co chtějí, protože mají právo. Mají právo pohybu, mají právo se usadit, a tak dále. Ale to přeci ohrožuje většinu občanů, a hlavně – oni si to nechtějí nechat líbit. Nechtějí si to nechat líbit, a to do společnosti vnáší rozkol, nesoulad, a těžko v tom hledat nějakou spravedlnost.

Martina:Vy jste loni v září konstatoval, že u nás nemáme instituci, která by se zabývala monitorováním lidských práv, a ombudsman, tedy nyní vy, to dělat nemůže, protože vaše činnost je primárně zaměřena na vztahy úřadů a občanů. Řekněte mi, chybí tady ombudsman lidských práv? Chybí tady ombudsman svobody slova?

Stanislav Křeček: Tak k tomu prvnímu, co jste řekla. Já mám tady před sebou nedávné rozhodnutí, nebo sdělení Evropského výboru pro sociální práva, který zveřejnil rozhodnutí ve věci stížnosti na Českou republiku, kde se konstatuje porušování práva na bydlení, zejména u Romů. A dneska vyšla zpráva ministerstva vnitra, která říká, že přezkoumávali rozhodování obcí a že nezjistili ani jediný příklad. Čili kde se bere tato informace z Evropy?

Mnozí jsou utvrzováni v tom, že diskriminací je, když některé menšiny nejsou protěžovány. Zaměňujeme rovnost a stejnost. Rovnost je v právech a povinnostech, ale stejnost neexistuje.

Martina: Kde se bere tato agenda?

Stanislav Křeček: Podle mě z jednoho důvodu. Jednak to jsou neziskovky, které se tím, že to říkají, živí. Tím, že stále říkají „dezinformace, anticikanismus“, dostávají podporu. A druhá věc je, že neinformujeme správně evropskou veřejnost. Vytváříme dojem, jako by Česká republika byla řádem diskriminantů, a že nic jiného neděláme, než diskriminujeme. A další problém je v tom, že třeba Romové nedokážou s veřejností komunikovat jinak, než prostřednictvím diskriminace a anticikanismu. Nenachází s veřejností – která si toto vůbec nemyslí, ježíšmarjá, když řeknu, že Romové dělali bordel, tak to není anticikanismus. Vyhýbáme se názvu. Já jsem nedávno slyšel, že Romové patřili ke skupině, která se vrátila z Anglie. Takhle to opisujeme, abychom neřekli Rom. My můžeme říct Číňan, všechno, a tak dále, ale nesmíme říct Rom. Čili toto vede k tomu, že problém nepopisujeme problém, nechápeme problém, který tady je, protože ho nedokážeme popisovat a pojmenovat. Mluvíme o nepřizpůsobivých lidech – samozřejmě, že to nejsou jenom Romové – ale obava brání tomu, abychom mluvili jasně.

Martina: Pokud ve veřejném prostoru existují takováto témata, kdy jsou určité skupiny občanů, obyvatel, etnik, jaksi vytčeny před závorku s tím, že jsou nedotknutelní, tak to automaticky vede k tomu, že člověk, pokud si nechce zadat, mlčí. Vede to automaticky k autocenzuře. Ostatně i v minulém režimu tehdejší režim sázel později mnohem víc na autocenzuru než na cenzuru jako takovou.

Stanislav Křeček: Na autocenzuru sází i dneska. To, co jste říkala, je selektivní pojetí lidských práv, které se stalo módním. Představitelé nebo ti, kteří mají lidská práva hájit, se chovají, jako by práva menšin zadávala nějaká práva. Ale být příslušníkem menšiny žádná práva nepřináší. Je zapotřebí, aby této menšině nebyla upírána práva, která mají jasná, ale sama o osobě je nemá. Mám příklady: Obec přiděluje byty na základě seznamu, ve kterém je na 15. místě Rom, a jelikož daný byt nedostane, tak si stěžuje, že je to diskriminace. No, není. Diskriminace by byla, kdyby přeskočil těch 15 před ním. Druhá věc je, že teď 15 let užíváme antidiskriminační zákon – já jsem byl jedním z jeho tvůrců, a hlasoval jsem pro něj ve Sněmovně – ale dnes už ho vykládáme daleko šířeji. Diskriminace není jenom pojmenování skutečnosti.

Martina: Pane ombudsmane, dá se to vnímat tak, že menšiny považují za diskriminaci, když nejsou protežovány?

Stanislav Křeček: Ano. Přesně tak to je. Přesně tak to vidím ze své práce. Lidé si na to stěžují. Ale všichni mladí potvrdí, že tomu tak není. Já jsem tady četl rozhodnutí ministerstva, že nebyli diskriminováni. Neříkám, že se to nestane. Předtím bych ještě řekl, že si u nás na diskriminaci stěžuje nepatrný počet lidí. Proto si nám, kteří jsme antidiskriminační centrum České republiky, nebo máme nad tím dozor, stěžuje pár desítek lidí, a ukazuje se, že to není z rasových, nebo etnických důvodů, ale je to zpravidla z důvodu věku, a muži a ženy.

Martina: Bavili jsme se o diskriminování, a já jsem začínala tím, že menšiny považují za diskriminaci, když nejsou protežovány.

Stanislav Křeček: Ano, a byly v tom utvrzovány některými představiteli vlády, organizacemi, které existují, neziskovými organizacemi, a podobně, a je to velmi nebezpečné, protože lidé toto odmítají. Tohle si prostě občané nepřejí. A hlavně mluvíme přeci o rovnosti. A rovnost je přece v právech a povinnostech, ale není to stejnost. Když mluvíme o rovnosti, tak ji zaměňujeme stejností. Lidé jsou si rovni, ale prokristapána nejsou stejní přece. Všichni by si měli být rovni v právech a povinnostech, ale zaměnit to, a tvrdit, že lidé jsou stejní – jak se to často tvrdí – to nevede k dobrým výsledkům.

Stanislav Křeček

(26 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...