Je možné a smysluplné pokoušet se humanizovat svět? |

Sdílet článek:

VÁCLAV KLAUS

Byl jsem na začátek září pozván do Portugalska na konferenci, která má název „Rehumanizujme svět“. Dovolil jsem si s tím názvem trochu polemizovat. Hned v úvodu jsem musel přiznat, že mám stále větší problém s názvy konferencí, na které jsem zván. Je to možná proto, že je beru příliš vážně. Nebo proto, že jsem se před vstupem do politiky pohyboval ve společensko-vědním, akademickém výzkumu, a tím jsem v sobě ukotvil standardní společensko-vědní paradigma, které žádá, abych automaticky hledal společenské síly (hráče, subjekty) a jejich motivaci udělat to, či ono. Nevím však, kdo má zhumanizovat svět, s jakou motivací, jakým způsobem a jakými mechanismy k tomu má dojít.

Navíc jsme – alespoň někteří – z komunismu přecitlivělí na určitá slova, fráze, hesla. Slovo humanizovat patří mezi ně. V 60. letech bylo v naší zemi, tehdy ještě v Československu, prosazováno heslo „socialismus s lidskou tváří“. Mnozí z nás, kteří jsme už tuto dobu aktivně prožívali, jsme však nechtěli socialismu (jak se tehdy říkalo komunismu) dávat lidskou tvář, nechtěli jsme ho vylepšovat, nechtěli jsme ho humanizovat. My jsme už tehdy socialismus (komunismus) prostě nechtěli. To je asi základem mé dnešní skepse ke slovům tohoto typu.

Není heslo „rehumanizovat svět“ v názvu této konference prázdnou, a navíc zavádějící formulací? Může to být cílem jednání některých relevantních hráčů dnešního světa? Kterých? Mají to být politici? Filosofové? Vědci? Umělci? Starší nebo mladší generace? Na tyto otázky odpověď neexistuje.

Věřím v organickou evoluci světa, v jeho postupné změny a v nemožnost tyto změny řídit z jednoho místa pomocí konstruktivismu a politického aktivismu. Jakákoli jeho změna musí být součástí demokratického procesu. Není možné opakovat metody absolutistického nebo autokratického systému. O takovém systému něco vím. Prožil jsem více než polovinu svého života v komunistickém Československu. Vím, že má i Portugalsko svou vlastní historickou zkušenost s podobným systémem. Když jsem byl v Portugalsku před třiceti lety poprvé, mluvili jsme o tom dlouho s tehdejším předsedou vlády Cavacem Silvou a měl jsem pocit, že si v tom rozumíme.

Co může znamenat „rehumanizace světa“? Byl svět někdy humánní, pak byl někdy a někým dehumanizován a teď má být znovu humanizován? Je toto racionální interpretace stavu světa? Minulého i dnešního? A máme od dnešního dehumanizovaného světa směřovat k nějakému budoucímu, hypotetickému, neznámému světu, nebo se máme pokorně vracet k historií prověřeným institucím a vzorcům chování? Jako konzervativní a už starší člověk se více bojím „krásného nového světa“ (Brave New World) budoucnosti, jaký nám ve své slavné knize předpověděl Aldous Huxley, než světa dnešního.

Obávám se dnes narůstajících pokusů zbavit se tradic, zvyků, zdravého selského rozumu, mírnosti a slušnosti. Obávám se progresivistických hesel, plánů, projektů a všech útoků na minulost, tradice a zděděnou kulturu. Když extrapoluji dnešní trendy a tendence, zůstanu radši v přítomnosti. Říkám to i jako člověk, který je frustrován z dnešní sebedestrukce Západu a o jeho dnešku nemá žádné iluze.

Zlepšit dnešní svět, a tak je asi zamýšleno ono „rehumanizovat“ svět, vyžaduje vrátit se ke světu, jehož středobodem je člověk. Člověk se znovu musí stát centrálním bodem společnosti a jeho svoboda musí zůstat axiálním (klíčovým) principem našeho jednání.

Co by to vyžadovalo?

1. Jsem přesvědčen, že se musíme vrátit k myšlenkám, které se osvědčily v minulých staletích a tisíciletích, k tomu, co jsme zdědili od svých rodičů a prarodičů. Znamená to zapomenout na hesla „zničme kulturu“, „zbavme se minulosti“, atd.

2. Musíme odmítnout myšlenky a postupy spojené s pastí genderismu, zastavit popírání biologické podstaty muže a ženy a přestat indoktrinovat naše děti a vnoučata myšlenkami této ničivé ideologie.

3. Musíme pokračovat v obraně tradiční rodiny muže a ženy (a její exklusivní reprodukční funkce), neboť se jedná o ničím nenahraditelnou bázi zdravé a smysluplné lidské společnosti.

4. Musíme bránit základní politickou entitu západní civilizace, národní stát, který je jediným vhodným prostorem pro demokracii. Nesmíme zapomínat, že demokracie vyžaduje občana, nejen obyvatele. Demokracie proto nemůže být zajištěna ve větších entitách – v říších, v impériích, na kontinentech. Demokracie nemůže existovat na úrovni kontinentů, proto nemůže být demokratická ani Evropská unie. Demokracie nemůže být ani na celoplanetární úrovni. Potřebujeme národní stát, neboť lidé žijí v národních kulturách, dějinách, tradicích a jazycích.

5. Musíme se vrátit k politice (od politikaření), k parlamentní politice, k ideologicky dobře vymezeným politickým stranám. Bez nich demokratické mechanismy nemohou fungovat. Neziskovky je nemohou nahradit.

6. Ve sféře idejí se musíme vrátit k tradicím evropského humanismu, k éře rozumu, k myšlenkám osvícenectví. Ty byly založeny na respektu k individuální svobodě, k trhu, tržní ekonomice a řádně definovaným vlastnickým právům, k volné výměně myšlenek a názorů i respektu k názorům odlišným. V posledních desetiletích je rozum na ústupu. Byl nahrazen politickou korektností, která vylučuje svobodnou veřejnou diskusi a blokuje schopnost společnosti racionálně řešit problémy, kterým čelí.

Tak bych si dovedl představit eventuální rehumanizaci světa. Nejsem politickým aktivistou. Nejsem snílek. Zůstávám na zemi. Nesnažme se předurčovat budoucnost našich dětí a vnoučat. Nejlepší, co můžeme budoucím generacím zanechat, je svobodná a demokratická společnost. Realistická a pragmatická politika vyžaduje malé pohyby, ale ve správném směru.