Je to tak jednoduché: Přestaňte zabíjet Židy

Hamás a Palestinská samospráva odmítají stejně jako farao z Exodu přestat s nenávistí a zabíjením a udělat to, co by bylo nejlepší pro jejich vlastní lid, protože zabíjení Židů je pro ně vždy důležitější.

Do svátku Pesach, který připomíná odchod židovského národa z Egypta po stovkách let otroctví, útlaku a masového vraždění, zbývají necelé dva týdny. Pesachová hagada a hebrejská Bible popisují pohromy a neštěstí, které postihly Egypt, dokud nebyl lid konečně osvobozen a propuštěn, aby uctíval svého Boha a žil ve své vlastní zemi, přičemž všem těmto pohromám se dalo velmi dobře předejít, kdyby se faraon choval rozumně a jednal správně a včas.

Před každou pohromou i po ní měl faraón možnost vyhnout se další pohromě tím, že by jednoduše přistoupil na Mojžíšovy požadavky a nechal Izraelity odejít. Egypt si mohl ušetřit to, že se řeka Nil promění v krev, že se bude hemžit žábami, že jeho lid bude pokryt komáry, že se ulice zaplní divokou zvěří, že jeho dobytek zemře, že se objeví vředy, smrtící krupobití, roje sarančat, tma a smrt prvorozených. Každé z těchto deseti pohrom se dalo zabránit, kdyby faraon jednoduše řekl „ano“ a dodržel své slovo.

Po sedmé pohromě faraónovi rádci faraóna prosili, aby dostal rozum a nechal Izraelity odejít, a varovali ho, že Egypt je na pokraji zkázy. Trvalo ještě tři další pohromy, než jeho zatvrzelé srdce uznalo, že pokračující útlak zotročeného lidu nestojí za zkázu, kterou přináší jeho národu. Ani poté se nedokázal zastavit a pokusil se Izraelity vyvraždit poté, co je konečně propustil, což vedlo k dalšímu neštěstí, které si sám způsobil a kterému se dalo předejít, kdyby se faraon jednoduše rozhodl přestat volit zlo – utopení egyptské armády v Rudém moři.

Bylo to tak jednoduché: Stačilo přestat zabíjet Židy a nechat je jít. Ale to druhé nemohl faraon udělat, dokud nebyli prvorození mrtví, a nemohl přestat zabíjet, dokud jeho armáda nebyla zničena a lidé, které chtěl zabít, nebyli na druhé straně moře a mimo jeho dosah.

Historie se opakuje v podobě moderního antisionismu a jeho nejextrémnějších vyznavačů v Hamásu a Palestinské samosprávě. Nic z toho, k čemu došlo v posledním roce a půl v pásmu Gazy, by se nestalo, kdyby si to Hamás nezavinil sám.

K válce by vůbec nedošlo, kdyby Hamás jednoduše nespáchal masakr 7. října, kdy s nelidským sadismem povraždil 1 200 lidí, převážně civilistů, znásilňoval, upaloval a masakroval a vzal více než 250 lidí jako rukojmí. Válka mohla skončit kdykoli, kdyby se Hamás vzdal, propustil rukojmí a jeho vůdci opustili Gazu.

Stejně jako farao odmítají přestat, odmítají požívat rozum a odmítají propustit zajaté Židy a přestat je zabíjet. Stále slibují, že spáchají další 7. říjen, a zabíjejí Gazany, kteří už mají této války konečně dost a začali proti nim protestovat. Zabíjení Židů je pro Hamás a jeho stoupence důležitější než životy lidí v Gaze.

To je charakteristický rys arabského palestinismu, jeho podstata. Odmítají přestat zabíjet Židy, i kdyby to znamenalo vlastní stát, i kdyby to znamenalo, že přestanou umírat a budou mít mnohem lepší život.

Stačilo, aby Arabové – nejen ti palestinští – ve dvacátých letech minulého století nevraždili Židy, a nebylo by třeba Hagany ani Irgunu. Stačilo, aby se v roce 1948 nepokusili Židy vyhladit, a žádná „Nakba“ by nebyla. Stačilo, aby neshromáždili své armády na hranicích Izraele a neslibovali, že mladý národ vyhladí, a nebyla by žádná šestidenní válka.

A od roku 1993 a podepsání dohod z Osla stačilo palestinským Arabům k získání nezávislosti přestat zabíjet Židy. Ale oni nikdy nepřestali, vlastně nikdy neuvažovali o tom, že by přestali. Zabíjení Židů, mužů i žen, dětí i starců, bylo po desetiletí jediným cílem celého jejich národního hnutí.

Jásir Arafat nikdy nehnul prstem, aby zastavil terorismus, aby zastavil zabíjení a krveprolití. Umožňoval je. Raději spolupracoval s Hamásem, než aby udělal to, co by udělal vůdce státu, a jednal tak, aby jeho síly měly monopol na moc. Učil lidi pod svou vládou, že jedinou hodnotou v životě je zabíjení Židů, a ani na vteřinu neuvažoval o možnosti míru nebo o jiném způsobu života, který by nezahrnoval vyvražďování Židů.

V okamžiku pravdy Arafat odešel od nabídky státu s hlavním městem v Jeruzalémě, zvolil smrt místo života, vraždu místo státnosti a po tisící dokázal, že zabíjení Židů je pro něj důležitější než mít vlastní stát. Všem mrtvým a ničením druhé intifády se dalo velmi dobře předejít, kdyby se Arafat rozhodl přestat zabíjet Židy.

V roce 2005 se Izrael stáhl z pásma Gazy, nejenže stáhl všechny vojenské síly, ale vyhnal všechny Židy do posledního, dokonce i mrtvé, kteří byli v Gaze pohřbeni. S nesčetnými miliardami očekávané mezinárodní pomoci a obchodních investic to byla příležitost, aby Gaza vzkvétala, aby se stala vzorem pro celý svět, novým Singapurem. A jediné, co museli udělat, bylo přestat zabíjet Židy, aby se mohli soustředit na zlepšení vlastního života.

Ale místo toho si Gazané zvolili Hamás, zvolili zabíjení Židů místo toho, aby zabíjeli, zvolili fantazii o tom, že jednoho dne spáchají genocidu Židů, místo toho, co by bylo realitou prosperity. Brzy byly s pravidelností odpalovány rakety na Sderot a další města a obce v jižním Izraeli, vojáci IDF byli zabíjeni a unášeni při přeshraničních náletech a začal vzorec útoků Hamásu a izraelské odvety v Gaze.

Nástup Hamásu k moci v Gaze ukončil možnost podobného stažení Izraele z Judska a Samaří, které by bylo pravděpodobné, kdyby se u moci udržela strana Kadima Ariela Šarona a Ehuda Olmerta. Palestinští Arabové však opět propásli příležitost, protože se místo toho rozhodli zabíjet Židy.

Arafatův nástupce Mahmúd Abbás se ukázal jako neschopný zvrátit jakékoli z katastrofálních rozhodnutí svého předchůdce. Abbás v roce 2008 odešel od ještě velkorysejší nabídky státnosti a opět nebyl schopen podepsat žádnou dohodu, v níž by souhlasil s tím, že přestane zabíjet Židy. Jeho nejvyšší prioritou se stalo pokračování plateb Palestinské samosprávy vrahům, přičemž opět upřednostnil zabíjení Židů před ekonomickým a fyzickým blahobytem svého lidu.

V roce 2015 dal Abbás opět přednost zabíjení Židů a zahájil podněcující kampaň, protože malý, ale rostoucí počet Židů navštěvoval Chrámovou horu, nejposvátnější místo judaismu. Místo toho, aby se zachoval jako člověk a prostě nechal Židy jít na jejich svaté místo, zahájil nenávistnou kampaň, v níž podporoval „intifádu nožů“, při níž Arabové bodali Židy a mnoho jich zabili. Abbás tvrdil, že Židé návštěvou Chrámové hory znesvěcují mešitu Al Aksá „svýma špinavýma nohama“, a prohlásil: „Žehnáme každé kapce krve, která byla prolita za Jeruzalém.“

Na každém kroku, kdykoli mohli mít svůj stát, se palestinští Arabové a jejich vůdci vždy rozhodli, že jim nestojí za to mít stát v jakékoli podobě, dokud existuje Izrael a žijí Židé.

Již více než tři desetiletí palestinští Arabové netrpí kvůli Izraeli, ale proto, že oni a jejich vůdci odmítají přestat zabíjet Židy. To by stačilo k vytvoření arabského palestinského státu. Ale podobně jako před více než 3 000 lety farao, nechat nenávist odeznít a přestat zabíjet bylo příliš vzdáleným mostem. Zabíjení Židů musí pokračovat bez ohledu na cenu.

Žel zabíjení Židů dělá Hamás a palestinské Araby populárními. Na světě je mnoho lidí, kterým se líbí pohled na mrtvé Židy, na znásilněné židovské ženy, na zastřelené, ubodané, uškrcené nebo upálené židovské děti. Tito lidé demonstrovali na podporu řezníků z Hamásu v New Yorku, v Sydney, v Londýně a na univerzitních kampusech, například na Kolumbijské univerzitě. Tvoří vlády zemí, jako je Írán, Turecko a Jihoafrická republika, pracují v OSN a v takzvaných lidskoprávních organizacích, jako je Amnesty International. Jejich spektrum sahá od komunistů a socialistů na krajní levici až po neonacisty na krajní pravici.

Tito lidé však nemají na srdci nejlepší zájmy nikoho na Blízkém východě, a už vůbec ne palestinských Arabů. Je jim jedno, kolik dalších lidí bude muset zemřít, dokud budou nadále zabíjeni Židé.

Řešení celého konfliktu je přitom tak jednoduché: Udělejte jedinou věc, o které jste nikdy neuvažovali, a přestaňte zabíjet Židy.

Přestaňte zabíjet Židy a v odpověď na to přestanete být zabíjeni vy.

Přestaňte zabíjet Židy a budete mít čas, energii a prostředky na to, abyste si zlepšili život a vybudovali prosperující ekonomiku.

Přestaňte zabíjet Židy a budete mít velmi rychle svůj vlastní stát.

Přestaňte zabíjet Židy a vaše děti budou vyrůstat bez tohoto nesmyslného konfliktu, který měl skončit ještě před vaším narozením, kdyby vaši rodiče a prarodiče zastavili zabíjení.

Je to tak jednoduché: Přestaňte zabíjet Židy.