Jsem chcimír a jsem na to hrdý!

Nedávno jsem zjistil, že někteří kabinetní válečníci lidem vyjadřujícím nesouhlas s dodáváním zbraní na Ukrajinu či přímo volajícím po míru začali říkat posměšně chcimírové. Na oplátku jim tedy já říkám chciválkové.

„Benzinem se nemá hasit ohniště. Teď už je to jedno, ale propříště,“ říká v jedné ze svých básní Karel Plíhal. Tato metafora je víc než příznačná. Budeme-li do ohně konfliktu vozit další a další zbraně, nejspíše nebude uhašen, a skončí až tehdy, až nezbyde jediný Ukrajinec. I kdyby totiž na jednoho padlého Ukrajince připadl jeden padlý Rus, primitivní matematikou s ohledem na počet obyvatel dojdeme k závěru, že dřív dojdou Ukrajinci. Otázka jako vždy zní Cui bono. Nějak mi z toho nevychází ani obyčejný Rus, ani Ukrajinec. Prostě tisíc kilometrů od Prahy zbytečně umírají mladí kluci, a zbrojařské firmy si mnou ruce nad nebývalými zisky, které de facto začínají financovat i naši důchodci.

Chciválkové mají dost naivní představu, že válka s Rusem je takový hokejový zápas: Šedesát minut, pět na pět, rozhodčí a spousta diváků. Skutečnost je poněkud jiná. Počet hráčů se nasazuje dle možností a nedívá se nikdo, natož nějaký rozhodčí. Konec zápasu určuje vítěz. A zvítězí ten, kdo udělá větší sviňárnu a má víc funkčních kvérů a lidí. Dalším naivním argumentem pak je naprosto neekologická ruská vojenská technika, jak je uvedeno v úvodu článku. Ale Rusové sem jezdit nemusí. Stačí tři dobře mířené kinžály s adresami rozvoden u našich největších elektráren a je vymalováno. Paradoxně chudí Ukrajinci na tom bez elektřiny nejsou tak zle, protože na ní nejsou tolik závislí. Ale naši kavárenští bojovníci se po vybití mobilu stávají zcela neschopnými koupit si třeba jen blbý kafe, páč hotovost v kapse je pod jejich technologickou úroveň. Dost na tom, že bez proudu si v supermarketu stejně nic nekoupíme, protože nepojedou kasy.

Dalším charakteristickým znakem chciválků je jejich fyziognomie. Prakticky vždy jde o naprosté chcípáky, kterým by výstřel z pistole zlomil zápěstí, nemluvě o nějakém větším kvéru s pažbou. Tito lidé se nikdy nezabývali žádným sportem natož bojovým uměním, pomineme-li dobíhání MHD či předbíhání ve frontě. Typickým příkladem chciválka je jeden pražský funkcionář, který trpí hypertrofovaným komplexem syna úspěšného otce a svou kariéru ve virtuálním světě založil na slovním průjmu a urážkách za hranou zákona. Přitom je zcela evidentní, že ten chudáček by ani neudržel kvér a chcípl by hned první den na absťák, nicméně výzvy k vraždění, násilí a svrhávání bomb mu nedělají problém. Ale zabít člověka není jen tak. Pamatuji si, jak jsem jako asi dvanáctiletý zahnal se vzduchovkou mladého zajíce do kouta. Neměl kam utéct, jen se na mě ustrašeně díval. Zamířil jsem, ale to bylo všechno. Vystřelit jsem nedokázal, a už jsem nikdy od té doby na živou bytost nezamířil. A nějak si nedovedu představit, že bych měl zastřelit chlapa.

Legalizované vraždění nazývané eufemisticky Válka je věc, kterou nechci zažít a už vůbec netoužím po tom, aby ji zažili mí blízcí. Můj děda, který prožil krizi třicátých let a jako dospělý válku, mi vyprávěl o definici hladu. Ne toho hladu, co známe, když nestihneme oběd. Ale takový hlad, kdy už jste dva dny nejedli a vůbec nevíte, kdy se k jídlu dostanete. A když k tomu přidáte nebezpečí, že při cestě za kusem žvance můžete slíznout kulku, není to nic, po čem bych toužil. Ale mnozí, kteří si válku představují jako počítačovou hru, mají ideu, že se prostě zmáčkne reset a dáme si druhej pokus. Ale na ten už nedojde, protože s projektilem v lebce už je to jen definitivní game over.

Doporučuji tedy všem chciválkům, aby si to jeli na Donbas vyzkoušet osobně, a nás do toho netahali. Jinak si budu myslet, že jsou to sráči, kteří se nás snaží poslat na smrt, a sami na tom ještě vydělají.