Jsme vadné kusy

Ale i tak byla účast mezinárodní. Přijel Maďar, Srb a tři Litevci. Jo, a ještě jeden Pražák. Jinak to byla taková akce „my z liberce z BFC se postavíme celému světu“. Největší místní šampion při nástupní exhibici poškodil provazy ringu svou exhibiční akrobacií a pak si po asi 20minutové pauze, kdy organizátoři museli vyměnit lana, na začátku prvního kola poškodil nohu tak, že z něho stříkala krev a ringový lékař ho už nepustil do druhého kola. Rozhodl se pokračovat krvácení a bolesti navzdory, až se celá situace stala bizarně patetická jako běh Terryho Foxe s jednou nohou. Technicky prohrál, ale ten potlesk, který sklidil od svých milujících fanoušků v Liberci, stál za to.

Trochu mi bylo líto litevského borce, který vlastně vyhrál titul a sklidil jen vlažné tlesk tlesk. Ale jak Terry Fox na závěr opět vyskočil na provazy ringu pozdravit fanoušky, krev ze zraněné nohy stříkala a každý cítil jeho mužnost a zapálení, dav se mohl nadšením a obdivem zbláznit. Za celý večer byly zápasy hezké tak asi dva. Jinak šílená béčková až céčková podívaná. Kde jsou ty časy, kde Penzák a jemu podobní rozdávali granáty, až celá aréna šílela?

Každopádně kdykoli šlo o titulový zápas hrály se hymny. A jak začala hrát jakákoli hymna, sál utichl, vstal a vzdal čest a respekt jiné zemi. Samozřejmě jsem poctivě participoval a jako vždy, když se hraje hymna, cítím zvláštní mrazení v zádech a úctu. Nějak mě napadla myšlenka na štědrovečerní mši v katolickém kostele. Geront v bílém pronáší těžko srozumitelné věty, ale celý kostel vždy věděl, kdy se postavit, nebo kdy se připojit nějakou vychytanou odpovědí na nějakou rétorickou pasáž modlitby. Na konci sborové Amen. Tomu se říká liturgie, přátele. Obřad, chcete-li. Dá se říci i kolektivní rituál. A to tom mluvíme.

U kolektivního rituálu se aktivují určité části našeho mozku, které hlásají, že jako skupina jsme více než jednotlivec. Jsou to primitivní centra, která máme již z prvobytně pospolné společnosti, kdy jsme se jako primáti naučili spolupracovat ve společném zájmu přežít. A ono to fungovalo. Jenže tahle appka má v sobě zabudovaný takový bezpečnosti bug, takže ji jde šíleně snadno hacknout.

Pojďme ještě k pocitům. Cítil jsem to u pořadové přípravy ještě jako voják v základní službě a pak i jako profesionální voják. Stovky podrážek v rytmu synchronně dopadajících na betonový povrch buzerplatzu vytváří velmi silné emoce. Rozpouští se pocit „já“ a umocňuje se pocit „my“. Je v tom úžasná síla, nezdolnost, neporazitelnost. Jako jeden muž se na povel bleskově otočíme doprava, pak doleva, a zakončíme to sborovým ZDAR!, které se vám bez snahy vydere z plic s maximální intenzitou. Jako bych slyšel to Amen v kostele nebo to důstojné ticho v pozoru u hraní státní hymny. To silné MY. A jak to lze hacknout? No snadno. Dejte lidem rituál a dejte jim pocit kolektivní síly a dostanete je velmi snadno za hranu individuální racionality a kritického myšlení.

Sami si vzpomenete na mnoho sekt, kdy stoupenci nějakého bizarního hnutí hromadně spáchají sebevraždu na pokyn vůdce, který často jako zázrakem přežije. Chopily se toho velmi obratně všechny církve, které dokázaly přimět své stoupence, aby k smrti nenáviděli někoho, kdo věří trochu jinak. A máte masakry evangelíků, katolíků, Kalvínů, husitů, hugenotů, ale třeba i Sunitů se Šíity. Chopily se toho státy, a byl to národ proti národu, rasa proti rase. Někdy jsme se pokusili vyhladit všechny židy, poté zase všechny, co hovoří německy, odsunout za čáru xyz. Arméni v Turecku, Tibeťané v Číně, Albánci, Kosovci, modří proti fialovým.

Každá ideologie, která nabírá na síle a táhne lid do iracionality, vždy použije tato zadní vrátka naší mysli: Liturgie a síla kolektivu. Primitivní část mozku původně sloužící k přežití díky kolektivu, je dnes využívána k destrukci díky kolektivu.

Když se pustíte do analýzy nacistického Německa, zjistíte, že měli propracované uniformy, symboly, rituály a že to nebezpečně muselo fungovat. A nakonec, nejlepší vychytávkou 20. století bylo použít tato zadní vrátka ke kolektivní třídní nenávisti.

Budeme nenávidět vykořisťovatele. Ať je to kdokoli. Poznáte ho snadno: má větší schopnosti než vy, je pracovitější než vy a má peníze. Ano. Je to kapitalista, kulak, podnikatel. To on vždy mohl za všechny vaše potíže. Tím, že ho odstavíme, konečně vytvoříme lepší svět a jako kolektiv přežijeme. Je úplně jedno, že je vědecky milionkrát dokázané, že to nefunguje a že to nikdy fungovat nebude. Koho zajímá racionální úvaha, když hraje hymna, když dopadají tisíce podrážek na beton, když bijí zvony, když bubnují válečné bubny a vy se dostáváte do válečného transu? Hacker je už ve vaší hlavě a maže a kopíruje vám tam soubory, aniž byste s tím mohli cokoli udělat. Už jste jen nástrojem cizího zájmu.

A jak teď nad tím přemýšlím, je nás mizivé procento, ne-li promile lidí, kteří máme nějakou vadu nějakého genu na nějakém chromozomu, máte tzv. patch na tuhle bezpečnostní díru do našeho operačního systému. Musí se to dědit, protože to má i moje maminka. Vždy mi říkala: to je zvláštní, že komunisté říkají XZY ale já vidím, že realita je QTR. A vzpomeňte na dobu minulou, kdy soudruzi měli taky mimořádně vychytanou liturgii. „Čest práci!“ Silná Slova. „Soudruhu!“ Ano, jsi více než druh, jsi SOU-DRUH! Část celku, skvělého celku. Hymny, vlajky, symboly, pozdravy, uniformy, hesla. Socialismem za mír! A všichni najednou odhodí fakta a moje maminka sedí sama v kanceláři a tiše špitne: ale ono je to pořád jinak, než říkají. Soudruh, nesoudruh.

A dnes, vidíte rostoucí státní dluh, bobtnající státní aparát, chřadnoucí průmysl… a pak začne Kdééééé DOMOV Můůůůj… a cvak! Najednou jsme celek, žijeme ve skvělé zemi, máme nejlepší armádu, nejlepší zdravotnictví, vaříme nejlepší pivo, máme nejlepší stát a vy cizáci běžte hlavně dopr…, protože vy za všechno můžete… A jo, ti podnikatelé taky!!!

A ono to jde ještě na větších celcích. Máte údaje, data, studie o teplotách o CO2, o hladinách mořích, a pak začne EU Green Deal ideologie + HOW DARE YOU!!! ME TOO! Friday for green Future! A CVAK! Data, čísla, racionalita nehrají žádnou roli. Teď jsme to my. Vzpomeňte na hesla: Musíme se spojit! Musíme se stmelit! Musíme stát při sobě.

Dokonce jsem slyšel i od celkem chytrých lidí výrok: Tak je už jasné, že roušky nefungují na viry, ale stejně bychom to měli všichni povinně nosit, protože je to především symbol toho, že jsme v boji proti viru jednotní! Solidarita, jednota, spravedlnost! Ano, byl to silný symbol. Nic víc. A za mne zlý symbol, protože každá tahle věta si otevírá zadní dvířka do vašeho operačního systému a první, co udělá, je, že vám vypíná firewall. A pak už jste jen ovce.

Zkusíme malý test: „Schodek rozpočtu státu bude tento rok XYZ miliard…“ Ticho… Zív zív. „Ukrajinec dostal zdravotní pojištění ZADARA!!!“ FLAME!!!! ONI versuss MY!!! Nenávist. ENERGIE! To je, jako byste řekli: Mahmut spálil korán! (Alternativně: Baník prohrál zápas!) A jste ready jít zabíjet.

Jednotlivé číslo, který má zásadní dopad na vaše budoucí životy a které si racionálně můžete promyslet, vás nechá v klidu, maximálně si řeknete: ach jo, ale co já s tím. Ale jak v hospodě řekne někdo: živíme tisíce uprchlíků – jdete do ulic rabovat, zabíjet a znásilňovat. Čísla, která říkají, kolik nás Ukrajinci stáli a kolik nám přinášejí na HDP, neznáte nikdo s vás, kdo rozbíjíte výlohu, která má na sobě modrožlutou vlaječku. Racionální číslo ve vás nevyvolá žádnou reakci, ale iracionální hra na vaše kolektivní cítění vás vždy rozpálí do běla.

A pak jsem my, exoti s tou genetickou chybou, kteří vás nikdy nepochopíme. Včera jsem tleskal borcům, kteří byli prostě lepší, protože jsem zcela racionálně chtěl vzdát hold a respekt k jejich výkonu, dřině a výsledkům. A víte co? Dav včera bučel. A víte proč? Protože ten lepší boxer se nenarodil v České republice, v Liberci. A teď v klidu, u počítače, co je více racionální? Ocenit objektivně měřitelný individuální výkon pracovitého člověka, anebo propadnout nějaké národovecké mánii? Co je logické, tleskat vítězovi, který férově vyhrál zápas, nebo poraženému, který je místní? Co je logické, používat skvělé dieselové motory, které jsou ekologické a vydrží 500 000 km, nebo nutit lidem ještě nevyzrálou elektromobilitu a diesely zakázat? Co je logické, byznys deregulovat, nebo regulovat? Co je logické, jaderné elektrárny otevírat, nebo zavírat? Co je logické, tržní ekonomika, nebo centrálně řízený socialismus? Cvak… a už to začne nanovo: BUUUUU, dav bučí, protože každý přece ví, že v soudržnosti je síla, a proto potřebujeme socialismus.

A pak jsem si to uvědomil. My lidé s poruchou zadních vrátek jsme obětí svojí poruchy. Neumíme se sdružovat, neumíme společně hajlovat, nevytváříme hierarchie, mysticismus, liturgickou strukturu, rituály, náboženství, uniformy, společné pozdravy, šílící davy podporující naší filozofii – svobodu jednotlivce. My to nepotřebujeme, ale současně to ani neumíme používat, protože použít to nám přijde nekonsistentní a iracionální. My se podíváme na číslo a známe fakta. Takhle jednoduše se dobereme k pravdě. Osamělé, nudné a tiché pravdě, ze které vám neběhá mráz po zádech, jako když hrají hymnu, jako když kněz říká Amen, anebo když dopadají tisíce podrážek na zem. Tichá, osamělá individuální pravda bez běsnících davů, bez bučících emocí, bez hrdosti na příslušnost k nějaké skupině. Jsme vadní jedinci, jsme vadné kusy a historie si na nás nikdy nevzpomene.