Kam se žene svět |

Sdílet článek:

Václav Klaus (exprezident) napsal, že současnou nebezpečnou inflaci Západu způsobily neoprávněné nároky, čili oddělení zásluh, odměn od výkonu (produktivity), a také „zpupné“ chování vlád a centrálních bank.

Není snadné jednoduše popsat složitý kontext politické ekonomie, ale je zřejmé, že se od úvěrové krize 2008/2009 stalo něco podivného, přestalo se mluvit o makroekonomické rovnováze, stabilitě a místo toho se oslavovaly nové manipulační zásahy do trhu jako kvantitativní uvolňování (tisk peněz postaru), o nulových, nebo dokonce záporných úrokových mírách, o nichž jsme nikdy předtím neslyšeli, ani nemluvě.

Všichni se radovali, že navzdory učebnicovým poučkám k inflaci nedošlo, ba právě naopak bylo prý zapotřebí zápasit s deflací. A vlády utrácely na dluh jako pominuté, proč si nepůjčovat, když je to tak levné? A ani soukromníci nezůstávali pozadu, když byly peníze k mání téměř zadarmo.

Americký burzovní Dow Jones index se z 6,500 od roku 2009 vyhoupl na 36,799, úžasné, kdyby to odpovídalo výkonu a zisku, ale poměr ceny akcie/dividendy je téměř zanedbatelný, často nulový. I zde, jak vidno, se investice oddělily od reálného zisku a staly pouhou spekulací. A vznikla představa, že to vlastně nevadí. Avšak levné peníze nezmizely ze světa, nacpaly se nejen do akcií, ale i do nemovitostí, uměleckých předmětů, do zlata a bitcoinů, kde vytvářejí bubliny, jejichž inflaci plně neodráží míra spotřebního koše. Bubliny mají ošklivou vlastnost, že jednoho dne prasknou.

Je možné, že mají některé příliš zadlužené vlády z inflace radost, snižuje dluh, ale národní zadlužení Ameriky překročilo 30 bilionů dolarů, 130 procent HDP a inflace odhadovaná letos na 7,5 procenta prokazuje, že i na světovou rezervní měnu je to možná na hraně. Světové zadlužení včetně soukromých úvěrů je téměř dvojnásobné (256 procent).

A dokonce i nyní, kdy je viditelně cosi v nepořádku, tak Amerika pod taktovkou socialistického prezidenta hodlá navzdory covidovému dluhu (5 bilionů) utratit další 3 biliony (na stimulus postcovidový a převážně sociální i zelené dotace).

A přesto neztratil deník The Washington Post svou víru v keynesiánskou „Boomflation“ čili novou zázračnou inflaci, která nepřekáží růstu, a nabádá centrální banku, aby nezvyšovala úroky a nezdražovala úvěry. Inflace je prý jev dočasný a brzy odezní. Velký omyl. Stalo se něco, co se stát nemělo.

Centrální (národní) banky dostaly za úkol nejen hlídat inflaci, ale také zaměstnanost a hospodářský růst, a nyní už mají dokonce pomáhat ztrátovým zeleným subvencím. Zvyšování základní úrokové sazby je poměrně tupý nástroj a návrat k monetární rovnováze je bolestivý. Čím déle se ale otálí, tím více to jednou bude bolet. Hlavním viníkem je ovšem marnotratný stát a jeho deficitní fiskální politika.

I nová česká vláda pokračuje v politice svého šíleného předchůdce, zvyšuje počet úředníků a plánuje letos vyhodit z okna 280 miliard korun, které nevybere na daních. A dokonce jmenovala ministra financí, který není ekonom. Je to velké zklamání.