Konec společnosti konzumu

Vznik a existence konzumní společnosti představovala jednu z hlavních ekonomických a kulturních změn 20. století s obrovskými sociálními a politickými důsledky. Nešťastná z ní byla především levice. Vlivem demokratizace spotřeby ztratila svého historického aktéra, protože široké dělnické a zaměstnanecké vrstvy neměly nic proti tomu, integrovat se do společnosti blahobytu. Od 60. let 20. století až dosud levice marně hledá nového historického aktéra. Pokoušela se ho najít mezi studentstvem, v masách chudých v rozvojových zemích, ale také mezi lidmi na okraji společnosti, mezi migranty, bezdomovci, schizofreniky. Pokaždé doufala, že alespoň oni budou vůči příslibům konzumu imunní. A pokaždé se zklamala.

Další, kdo byl z rozvoje konzumní společnosti hodně nešťastný, byli environmentalisté. Od konce 60. let brojili proti plýtvání, věřili v nástup trvale udržitelného vývoje, apelovali na dobrovolnou skromnost. Všechno marně. Zdroje byly rabovány, znečištění stoupalo a odpady se vršily ještě rychlejším tempem, než jakým přibývalo ekologických hnutí.

V oblasti kulturní se vynořili v 60. letech hippies, kteří opovrhovali honbou za příjmy, hromaděním majetku a závody v ostentativní spotřebě. Sami sebe vnímali jako předvoj zcela nové postmateriální kultury. Ke štěstí jim stačily společně sdílené hudební zážitky okořeněné trochou zcela neškodných návykových drog.

Brzy se ukázalo se, že nic z toho nemůže konzumní společnost ani v nejmenším ohrozit. Stále rychlejší tempo spotřebovávání zboží, život v rytmu nových a nových módních vln, intenzivní konzumace masových turistických zážitků se staly součástí života prakticky celé společnosti. Nezabránily tomu ani kritické studie z pera Thorsteina Veblena, filozofů Frankfurtské školy, Jeana Baudrillarda či Gillese Lipovetského. Nepomohly teorie o falešných potřebách, o skutečných funkcích reklamy, o záludnostech simulaker. Toky zboží sílily, sklady čehokoliv, co bylo vyrobeno, byly vyprazdňovány čím dál rychleji, haldy odpadů na zemi i na vodě se vršily stále rychleji.

Mocný spojenec v boji proti konzumní kultuře přišel náhle z oblasti, kde by to nikdo nečekal. Zájmy vlastníků a akcionářů energetických společností převálcovaly zájmy výrobců zboží, silné lobby v Bruselu převážily hlasy i těch nejkonzumněji orientovaných občanů, politické a vojenské zájmy hlubokých států vyřadily pokusy o diplomacii ze strany jiných států a celých mezinárodních organizací. To vše s nedozírnými důsledky pro oblast výroby a spotřeby, životní úrovně rodin a domácností.

V této historické chvíli má Česká republika jedinečnou šanci jít světu příkladem. Naše nejvyšší orgány mají pro tuto příležitost přímo ideální personální složení. V minulosti se nám to nikdy nepodařilo, nyní se konečně můžeme stát vzorem pro všechny ostatní. Jsme na cestě proměnit se v zemi, která konzum až na nepatrné výjimky zcela vymýtí. Takzvané vynucené výdaje (to, co je třeba zaplatit, aby měl člověk střechu nad hlavou, neumřel zimou a zachoval si alespoň tu nejnutnější mobilitu) vyprazdňují stále rychleji peněženky všech vrstev. Snad jen s výjimkou politické, hospodářské a mediální elity.

To, co nedokázala nejrevolučnější levice, nejzanícenější ekologičtí aktivisté, nejpronikavější osobnosti kritického myšlení 20. století, to vše zvládne naše současná politická reprezentace, aniž by se o to nějak zvlášť snažila a možná dokonce, aniž by o tom sama věděla.

Teoretiky trvalé udržitelnosti, kteří se spoléhali na vývoj energeticky a materiálově šetrných technologií, vůbec nenapadlo, že téhož efektu lze docílit neschopností energii za přijatelnou cenu vůbec zajistit. Kdo skládali naděje v hlubokou hodnotovou reorientaci, ani nepomysleli na to, že dobrovolná skromnost může být přímo uprostřed tržního systému trumfnuta skromností nedobrovolnou. Těm, kdo démonizovali úlohu reklamy při vytváření a uspokojování falešných potřeb, nedošlo, že seberafinovanější reklama nepřesvědčí nikoho, komu zbyla prázdná peněženka.

Konec společnosti konzumu naši politici zařídit dokáží. Ještě kdyby tak dokázali udělat něco, co by pomohlo přírodě, krajině a životnímu prostředí.