Korespondenční volba na jedno použití?

Demokracie prošla složitým několikatisíciletým vývojem, aby nakonec nalezla férový způsob, jak rozhodovat o tom, komu bude svěřena do rukou moc exekutivní a bude mít i rozhodující vliv na moc zákonodárnou. Drží ji zkrátka ve svých rukách ti, kteří buď získali důvěru většiny voličů, nebo jsou schopni uzavírat koalice s jinými subjekty a tímto způsobem potřebnou většinu získat. A ti, kteří u voličů zabodovali méně, plní roli opozice. Pro řešení běžných otázek toto uspořádání funguje, protože umožňuje efektivní způsob vlády. Nicméně jsou tu i záležitosti závažné mající velký dopad na společnost a její další fungování na řadu let dopředu. V těchto situacích je tedy třeba se na danou problematiku dívat i z pohledu dlouhodobé perspektivy a stability tak, aby přijaté řešení dokázalo přežít výměnu nikoliv jedné, ale celé řady vládních garnitur. Jinak řečeno, aby ho opozice ve chvíli, kdy sama převezme vládní odpovědnost, zase nezrušila. Obvykle proto, že nedostatečně zohledňovalo zájmy a potřeby těch skupin voličů, které právě ona zastupuje.

Jak se takové agendy poznají? Obvykle jde o rozhodnutí o dalším strategickém směřování naší země, dále opatření dlouhodobá a často spojená i s vysokými náklady pro ty, kterých se nejvíce dotýkají. Konkrétně tedy například zapojení naší země do mezinárodních struktur, reformy měnící podstatným způsobem pravidla hry například v oblasti důchodového nebo zdravotního systému, případně uvalení nějaké nové povinnosti spojené s nutností investic do technického vybavení a podobně.

Za více než tři desetiletí existence naší země jsme však byli svědky podobně odpovědného politického jednání málokdy. Jedním z příkladů „jak by to mělo vypadat“ byl náš vstup do NATO na konci devadesátých let. Tehdy stála v čele země trojice politiků Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman, a přestože měli diametrálně odlišné názory na celou řadu záležitostí, ve věci zajištění naší národní bezpečnosti dokázali najít shodu, díky čemuž pro náš vstup do NATO tenkrát hlasovalo 154 poslanců (zde). Tedy až na komunisty a členy Sládkova SPR-RSČ všichni. Bohužel jsme však zažili více opačných situací, kdy se konsenzu při projednávání a prosazení závažných změn dosáhnout nepodařilo.

Což předurčilo jejich další osud. Jakmile totiž dosavadní opozice vystřídala ve vedení státu ty, kteří změny „na sílu“ protlačili, tak je zrušila. Vždy to bylo jako přes kopírák. Například regulační poplatky ve zdravotnictví. Ty byly zavedeny koaliční vládou ODS, KDU-ČSL a Strany Zelených od 1. ledna 2008 přes silný odpor tehdejší opozice v čele s ČSSD. Ta z nich v témže roce udělala téma krajských voleb, které díky tomu také suverénně vyhrála. Povinnost platit poplatky pak byla postupně zmírňována a poté, co se po volbách v roce 2013 ujala ČSSD vlády v koalici s hnutím ANO a KDU-ČSL, tak je, až na platbu na pohotovosti, zrušila (zde). Paradoxem je, že KDU-ČSL byla jak u jejich zavedení, tak i zrušení.

Tato vláda pak zrušila i důchodovou reformu kabinetu Petra Nečase, ve kterém seděli zástupci ODS, TOP09 a Věcí veřejných (respektive po jejich rozpadu uskupení LIDEM). I ta byla protlačena bez konsenzu s tehdejší opozicí, kde hrála prim opět ČSSD. Tato reforma byla spuštěna 1. ledna 2013 a přežila jen tři roky (zde). Ovšem ani vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL se nepoučila z toho, že nad důležitými zákony by měl existovat konsenzus a prosadila „silou“ elektronickou evidenci tržeb (EET). Tehdejší opozice v čele s ODS už tenkrát slibovala, že až se ujme vlády, tento systém zruší. Což se také stalo ke konci roku 2022 hlasy poslanců ODS, TOP09, KDU-ČSL, STAN a Pirátů (zde). Povšimněme si, že i v tomto případě byla jak u zavedení, tak u zrušení KDU-ČSL.

Mezi záležitosti, u kterých je dle mého soudu nezbytné dosáhnout konsenzuální shody, patří i zavedení korespondenční volby. Mění se tím totiž pravidla výběru těch, kteří mění pravidla. Což je dost silný důvod pro to, aby byl tento výběr nezpochybnitelný. Korespondenční volba má k naplnění tohoto požadavku daleko, jak ostatně vidíme za oceánem. Měli bychom být rádi za to, že u nás nic takového zatím nehrozí a že po vyhlášení výsledků sice následuje rozčarování poražených, ale nikdy od nich nezaznívají slova jejich zpochybňování. Ale když už chceme jít do rizika oslabení důvěryhodnosti voleb, tak ať se na tom „podepíší“ zástupci všech rozhodujících politických sil. Můžeme to také chápat tak, že si politici mezi sebou určují pravidla, podle kterých si to pak rozdají. A na pravidlech prostě musí být mezi hráči shoda.

Ono však ani konsenzuální rozhodnutí neznamená, že jde automaticky o rozhodnutí dobré. Je to ostatně vidět na zavedení přímé volby prezidenta, kde se realita úplně minula očekáváním. Což bylo názorně vidět při té loňské, která na Hrad místo zkušeného politika a respektované osobnosti vynesla „marketingový produkt“. Ona se totiž prezidentské volby ani žádná taková osobnost nezúčastnila. Ale lidé to tak chtěli a poslanci i senátoři jim jejich přáni konsenzuálně velkou většinou hlasů splnili (zde). Těžko lze tedy někoho obviňovat, že prosadil něco „silou“. Můžeme si za to zkrátka sami.

Osudy „na sílu“ prosazených zákonů tak předznamenávají i další osud korespondenční volby, pokud bude příslušná změna schválena stejným způsobem. Aktuálně sice probíhají mezi koalicí a opozicí na toto téma jednání, ale je otázkou nakolik jsou motivována upřímnou snahou najít řešení přijatelné pro všechny, nebo jde politikům jedné či druhé strany (respektive obou) jenom o to, aby mohli říkat „my jsem se dohodnout chtěli“. V případě, že platí druhá varianta a korespondenční volba bude prosazena nekonsenzuálně, tak po pravděpodobném volebním vítězství současné parlamentní opozice v roce 2025 dojde dle mého soudu k tomu, že se ji pokusí zrušit. Takže dost možná vedeme veškeré debaty o této změně kvůli jejímu jednomu jedinému použití. Ono to samozřejmě nebude tak jednoduché. Jak je už totiž u nás tradicí, tak se kolem toho nepochybně strhne zase virvál a my budeme poslouchat výkřiky o „účelovosti“ a „podrývání demokracie“.

Jenomže jaká je to demokracie, když jsou v ní zákony, které svým charakterem a dopady vyžadují konsenzuální shodu, prosazovány „silou“…