Lid versus Wall Street. Jiný pohled na americké tarify

Co na téma posledních dní zaznělo v různých amerických médiích. Odkaz na zdrojové informace na konci článku s výjimkou názorů.

Geopolitická strategie

Americká vláda slíbila svým voličům, že zastaví odchod amerického průmyslu do zahraničí způsobený nevyváženými obchodními dohodami, zejména s Čínou. Vnímá to jako otázku národní bezpečnosti, neboť bez silného průmyslu nemůže mít žádná země silnou armádu.

Nové nastavení amerických tarifů je největším zásahem do světových obchodních pořádků za poslední desítky let a ukončuje ekonomickou politiku, v rámci které byl americký trh zdrojem stabilní poptávky pro výrobce z celého světa bez větších dovozních omezení.

Za svého největšího rivala považuje Amerika ambiciózní Čínu, pro niž byl export na americký trh zdrojem ekonomického růstu. Nové tarify zásadně upravují globální obchodní vztahy s cílem posílit postavení Ameriky. Během prvního volebního období dokázala Trumpova vláda dojednat nové obchodní smlouvy se svými sousedy, ale jednání trvalo dlouhé měsíce. Nyní se rozhodla pro agresivnější vyjednávací strategii.

Lid versus Wall Street

V Americe existuje již desítky let konflikt mezi pracující střední třídou a finančním světem, který reprezentuje Wall Street. Pro konflikt se vžil název „Main Street versus Wall Street”. V minulosti vycházel ze střetu vítězně Wall Street, neboť obě hlavní politické strany byly na jeho podpoře závislé.

Když v roce 2008 zkolabovaly finanční trhy, protože je Wall Street zahltil různými finančními deriváty, přišli politici obou stran se záchranným balíčkem. Miliardy dolarů, které stál, zaplatili průměrní Američané, ten Main Street, ze svých daní.

Nová americká vláda deklarovala, že teď bude mít prioritu Main Street a že ji zajímá zejména dopad jejích opatření na americkou střední třídu a obecně nižší vrstvy obyvatel.

V rozhovoru uvedl ministr financí, že horních 10 % Američanů vlastní 88 % všech akcií na kapitálových trzích. Dalších 40 % občanů vlastní zbylých 12 %. A polovina Američanů ve spodní části příjmového žebříčku má jen dluhy.

Úrokové míry

Propad finančních trhů nasměruje peníze investorů do nejbezpečnějších investic, tedy amerických státních dluhopisů. Vyšší zájem o dluhopisy znamená nižší úrokovou míru. Pro americký státní rozpočet má každé snížení úrokové míry velký dopad, neboť v roce 2025 musí refinancovat těžko představitelnou sumu 9 tisíc miliard dolarů, což je zhruba čtvrtina celkového státního dluhu. Nižší sazby znamenají nižší výdaje ze státního rozpočtu na obsluhu dluhu.

Snížení úrokových sazeb také pomůže spodní polovině Američanů, která žije za vypůjčené peníze. Splátky dluhů se sníží a zlevní hypotéky, bez kterých se mladí lidé k vlastnímu bydlení nedostanou.

Tarify a ceny

Standardním argumentem proti dovozním clům je tvrzení, že tarif je daň, kterou zaplatí zákazník ve vyšší ceně výrobků. Nový ministr financí s uvedeným tvrzením nesouhlasí, neboť historická zkušenost podle něj ukazuje, že tomu tak není.

Navýšení cel nemusí nutně znamenat korespondující zvýšení cen zboží. Ministr uvedl, že podle zkušeností z let minulých se tarif promítne do vyšších cen pouze z části. Část navýšení tarifu je kompenzována posílením měny země, která tarify zavádí, další část na sebe bere dovozce snížením své marže, neboť nechce přijít o podíl na trhu.

Například navýšení tarifů o 20 % pro Čínu, které zavedl Donald Trump během svého prvního volebního období, vedlo k jednorázovému zvýšení cen pro konečného spotřebitele o méně než 1 %. Navýšená cla zároveň přinesla do státní kasy desítky miliard dolarů dodatečných příjmů.

Dodatečné příjmy do státní pokladny umožní financovat vládou navrhované daňové úlevy pro Main Street, jako je zrušení daně ze spropitného nebo z práce přesčas.

Interní strategie

Ekonomický model vlády Joe Bidena byl postaven na masivních vládních investicích financovaných dluhem, tedy v podstatě tištěním nových peněz. Navíc šla většina investic do zelených projektů, jejichž přínos je diskutabilní. Státní dluh rostl v roce 2024 o tisíc miliard dolarů každých sto dní. Na konci roku dosáhl téměř 36 tisíc miliard dolarů, to je zhruba 100 tisíc dolarů na každého amerického občana.

Většina pracovních míst, která vznikla v Americe za poslední vlády, byla vytvořena ve státní správě. Průměrní Američané trpěli vysokou inflací vyvolanou státními deficity a tištěním peněz na jejich financování.

Nová americká vláda řekla, že to je dlouhodobě neudržitelný model, a je rozhodnutá jednat rychle a rázně, aby zabránila finančnímu kolapsu.

Navýšení tarifů je první z řady opatření. Vyšší cla přinesou dodatečné příjmy do státního rozpočtu a motivaci pro americké firmy, ale nejen ty, investovat do nových výrobních kapacit v USA.

Dalším krokem je omezení vládního plýtvání a dramatické snížení státního aparátu s cílem dosáhnout vyrovnaného rozpočtu.

Klíčovým ukazatelem zadluženosti země je poměr dluhu k hrubému domácímu produktu HDP. Ten lze zlepšit snížením dluhu v čitateli nebo zvýšením HDP ve jmenovateli nebo obojím. Nová vláda sází kromě osekání vládních výdajů i na rychlejší růst ekonomiky posílený snížením daní, o kterém jedná v současnosti republikánský Kongres. To není úplně běžný postup, protože snižování daní při snaze snížit zadlužení státu je pro většinu vlád tabu. Druhým hybatelem růstu ekonomiky by měla být rozsáhlá deregulace, kterou vláda již implementuje a jež je zcela v její kompetenci.

Zjednodušeně řečeno: Příjmy do státní pokladny z navýšených tarifů umožní snížit daně většině Američanů. Nižší daně a minimum regulací nastartují ekonomický růst, který pomůže lidem propuštěným z vlády snáze najít nové místo.

Nová politická aliance

Republikánská strana Donalda Trumpa se stala stranou pracujících a střední třídy. Podobně jako v osmdesátých letech, kdy Ronald Reagan získal podporu tradičně demokratických voličů, kteří byli nespokojeni s ekonomickou situací za vlády Jimmy Cartera, odmítali vysoké daně a obávali se kriminality. Od té doby se v politickém žargonu zabydlel výraz „Reagan democrats”.

Naopak Demokratická strana je v současnosti stranou nejvyšších vrstev, „utlačovaných minorit” a lidí napojených na státní rozpočet.

Kamalu Harris podporovalo v kampani dvakrát více miliardářů než Donalda Trumpa. Devět z deseti nejbohatších okresů v Americe volí Demokratickou stranu. 65 % Američanů, kteří vydělávají více než půl milionu dolarů za rok, jsou demokraté. Tři čtvrtiny manažerů investičních fondů, kteří dávají peníze na politické kampaně, sponzorují demokraty a 95 % politických příspěvků od 3 největších konzultačních firem jde do pokladny Demokratické strany. To je aktuální realita.

Donald Trump, na rozdíl od svých republikánských předchůdců, oslovil ve volební kampani širokou alianci amerických občanů včetně „Reagan democrats”. Wall Street, který měl historicky velký vliv na dění v Bílém domě, politicky oslabil.

Politická strategie

Donald Trump kandidoval se slibem, že ukončí „neférovou” politiku nižších amerických cel a že zabrání odlivu pracovních míst do zahraničí a související likvidaci střední třídy. Po desítkách let, kdy byl světový obchodní systém takto nastaven, se velká změna neobejde bez otřesů. Výkyvy na finančních trzích, které znepokojují hlavně vyšší vrstvy a Wall Street, považuje nová vláda za nepříjemnou, ale nutnou daň za rychlé provedení zásadních změn.

Kromě toho existuje rozdíl mezi „ekonomikou Main Streetu a ekonomikou Wall Streetu”. Wall Street analyzuje růst HDP, inflaci, výkon finančních trhů a podobné ukazatele. Main Street posuzuje cenu benzínu a základních potravin, dostupnost bydlení a jak snadno lze získat slušnou práci. Benzín zlevnil, ostře sledovaná cena vajec šla za poslední týdny dolů o desítky procent a minulý týden oznámil statistický úřad, že v březnu vzniklo o 60 % více nových pracovních míst, než předpokládaly trhy. Nová místa vznikla převážně v soukromém sektoru.

Má-li dojít k nějakému finančnímu otřesu, je z politického hlediska výhodné, aby k němu došlo co nejdříve po volbách, neboť další volby jsou až za dlouhou dobu. Je dostatek času na ekonomické oživení. A za další platí, že dojde-li po propadu na finančních trzích k ekonomickému oživení, je velice obtížné, aby média mohla před dalšími volbami tvrdit, že si nová vláda pouze užívá výhod rozjeté ekonomiky, kterou nastartoval Joe Biden.

Ostrov s tučňáky

Ministr obchodu čelil v televizi jízlivé otázce, jak je možné, že vláda uvalila cla i na neznámý ostrov, na kterém žijí jenom tučňáci. Odpověděl, že se poučili z chyb první Trumpovy vlády. V minulosti využívaly různé země, ale zejména Čína, jakékoli možnosti, aby obcházely nařízení o tarifech. Pokud existovala nějaká země, která nebyla zahrnuta do „seznamu”, okamžitě se přes ni začalo dovážet do USA zboží ze zemí, které na seznamu byly. Opatření má tak zabránit populárním re-exportům.

Pokrytectví? Samozřejmě

Američané mají tu výhodu, že nemusí spoléhat na informace z médií hlavního proudu. Mohli si proto poslechnout projev Nancy Pelosi, která do roku 2023 zastávala post předsedkyně demokratů v americkém Kongresu. V roce 1996 jako členka Kongresu pronesla na jeho půdě:

„Jak daleko musí Čína zajít, kolik pracovních míst musí Američané ztratit, než členové tohoto Kongresu řeknou, že již dále nebudou podporovat status quo? Kdybychom měli posuzovat tuto záležitost pouze z ekonomického hlediska, Čína by opravdu neměla dostat status preferovaného obchodního partnera. Průměrný americký tarif je 2 %, zatímco průměrný čínský tarif je 35 %”

Post scriptum

Pozn. autora:

Je samozřejmě možné diskutovat, zda je zvolená strategie správná, či ne. Někteří lidé z Wall Street například říkají, že sice podporují úpravu tarifní politiky směrem k větší vyváženosti, ale domnívají se, že k ní mělo dojít postupně a že není dobré si znepřátelit najednou celý svět. Jiní varují před nárůstem inflace a hrozbou recese.

Velkým paradoxem je ovšem fakt, že levicová média až fanaticky kritizují vládu, která se možná dobře, možná špatně, ale snaží pomoci zejména Američanům ze spodní části příjmového žebříčku a otevřeně říká, že Wall Street není její prioritou.

Strategie Evropské unie je stejná jako Bidenova politika. Tedy investovat natištěné peníze do nesmyslných zelených projektů a soukromý sektor drtit tsunami regulací a nejvyšší cenou energií na světě.