Lidé se zase bojí mluvit

K těmto závěrům dospěla společnost SANEP ve svém exkluzivním průzkumu (zde). Podle něj má 56,8 % našinců pocit, že se do našich životů vrací cenzura. Téměř 55 % lidí se obává otevřeně vyjadřovat své názory, přičemž mají strach především z toho, že by kvůli tomu mohli ztratit zaměstnání (57,9 %), být šikanováni na internetu (51,8 %) nebo to naruší jejich vztahy v rodině a na pracovišti (39,8 %). Nejvíce se pak bojí hovořit o migraci (50,8 %), Covidu (48,7 %), pohlaví a genderu (42,9 %) a o volbách (38,7 %).

Jsou to alarmující zjištění a smutná vizitka naší současné společnosti. Na místě je samozřejmě otázka, z čeho tyto obavy pramení. Faktem je, že u nás k žádným markantním případům cenzury zatím nedochází. Na rozdíl od zemí na západ od našich hranic, kde se projevuje především ve formě tzv. „cancel culture“ (zde) umlčující ty, kteří se odmítají podřídit pravidlům „politické korektnosti“. U nás jsou pak jejími nejvýraznějšími projevy mazání příspěvků a blokování účtů na sociálních sítích. Ale že by se kvůli tomu, co někdo napíše na internetu, vyhazovalo z práce?

Z čeho tedy obavy lidí vyjadřovat se otevřeně a svobodně pramení? Podle mne z nenápadného, ale zato vytrvalého zastrašování. Lidé totiž kolem sebe neustále slyší, že je třeba bojovat s nenávistí a s dezinformacemi, a jak je třeba zatočit s těmi, co je šíří. A pak se dozví, že za projev „nenávisti“ někteří považují třeba i jen odmítání uzákonění stejnopohlavních manželství (zde a zde) a za „dezinformaci“ například pochybnosti o příčinách klimatické změny a smysluplnosti kroků, které ji mají údajně zvrátit (zde). Tedy názory a postoje, se kterými i oni sami často souzní. A logicky jim z toho vyjde, že pokud si je nenechají pro sebe, tak mohou být i oni onálepkováni jako „šiřitele nenávisti a dezinformací“. A s těmi je přeci třeba zatočit. I když třeba ne hned, ale vzhledem k nastoupenému trendu nelze vyloučit, že by k tomu nemohlo dojít po letech. A pak by taková věta jako „Green Deal je blbost“ mohla člověku komplikovat život stejně, jako před desítkami let vyjádření nesouhlasu s „dočasným pobytem“ sovětských vojsk na území Československa.

Do tohoto stavu jsme se samozřejmě nedostali přes noc, ale podle mne je to výsledek dlouhodobého působení bruselské vrchnosti a tuzemských aktivistů. Nahrávají jim i naše vlády. Byť každá jiným způsobem. Ta předchozí svojí nečinností. Bývala svými kritiky často označována jako hrozba pro svobodu a demokracii. Ve skutečnosti ovšem řešila především penězovody a tato témata jí byla ukradená. A tak sice nedělala nic, co by svobodu slova ohrožovalo, ale bohužel taky nic, čím by snahám o její omezování bránila.

Současná vláda je v těchto otázkách výrazně aktivnější. Při sledování jejích kroků však začíná mít člověk o osud svobody slova vážné obavy. Asi nejvíce kontroverzí vyvolal „Akční plán“, podle kterého chtěla vláda šíření „dezinformací“ trestně stíhat a mezi neziskovky, které s nimi „bojují“, a vybraná média rozdělit 150 miliónů (zde). To už bylo moc nejenom na veřejnost, ale i na Unii vydavatelů (zde). A tak se poroučel vládní zmocněnec pro boj s dezinformacemi Michal Klíma. Jeho agendu však vláda nezrušila, ale pouze ji přesunula na svého bezpečnostního poradce Tomáše Pojara (zde). Prostě podle hesla: „Psi štěkají, tak jim někoho předhodíme a karavana táhne dál“…

Podle výše zmiňovaného průzkumu ovšem dvě třetiny lidí podobné snahy vlády měnit legislativu a utahovat tak svobodě slova šrouby odmítá a míní, že stávající právní úprava je dostačující. Čtyři lidé z pěti jsou pak přesvědčeni, že rozhodovat o tom, co je lež a co není, mají soudy, a jen každý dvacátý si myslí, že to má dělat stát na doporučení aktivistů, nebo že je to úloha Evropských institucí.

A to není jediný závěr onoho průzkumu, který vládu nepotěší. Velmi nelichotivě pro ni totiž vyznívá i odpověď na otázku, koho vnímá veřejnost jako největšího šiřitele nepravdivých informací. Dvě třetiny našinců si totiž myslí, že nejprolhanější jsou právě vládní politici. Nadpoloviční nedůvěru mají v tomto ohledu i média, přičemž ta veřejnoprávní si vedou ještě o něco hůře než ta mainstreamová. Necelá polovina lidí si pak myslí, že si s pravdivostí svých sdělení nelámou hlavu ani politici opoziční. A co placení trollové? Ty považuje za šiřitele lží pouze malý zlomek veřejnosti. Přičemž z tohoto pohledu hodnotí všechny trolly přibližně stejně. Tedy bez ohledu na to, zda si je vydržuje „západ“, Rusko nebo Čína.

On je to vůbec paradox. Vláda, jejíž politiky považují lidé za prolhané, uvažuje o zpřísnění trestní odpovědnosti za šíření lží. To je něco jako kdyby alkoholici vytáhli do boje za zákaz prodeje alkoholu. Podle mne to ale nebude s tou zamýšlenou kriminalizací šíření „dezinformací“ nakonec tak žhavé.

Pak by totiž v báni mohli skončit i sami politici…