Lidská práva ruských sportovců

Ve starověku se během olympijských her neválčilo. V novověku se během světových válek nepořádaly olympijské hry. Když Sovětský svaz v roce 1979 vpadl do Afghánistánu, vyhlásil prezident Spojených států Jimmy Carter bojkot olympiády, která se v roce 1980 konala v Moskvě. Her se krom USA neúčastnily např. Kanada, Japonsko, Jižní Korea, Izrael, Chile, Čína, Spolková republika Německo, celkem 65 zemí. Francie, Itálie, Španělsko nebo Austrálie nevyslaly oficiální výpravy, jejich sportovci závodili pod olympijskou vlajkou s pěti kruhy. Po úvodním ceremoniálu ještě odstoupila Libérie, her se tak zúčastnilo 80 států. Medaile si proto rozdělily hlavně dva státy: SSSR a NDR, jejichž sportovní lékaři a chemici tyli ještě z nacistických „výzkumů“ lidského těla, a pro něž byli sportovci kvůli masivnímu dopingu toliko spotřebním materiálem.

„A bylo to vůbec k něčemu, ten bojkot?“ ptali se po úspěšných hrách zejména sportovci a jejich fanoušci z bojkotujících zemí.

A k čemu to mělo jako být? Že se sovětský agresor stáhne z Afghánistánu nevěřil nejspíš ani US prezident. Jimmy pouze hnidopišsky poukazoval na to, že pořádání olympijských her v Sovětském svazu odporuje Olympijské chartě! Protože SSSR vede válku z pozice agresora. Takže celá olympiáda s dobromyslným medvídkem Míšou byla vlastně nelegální. Ještě nelegálnější byl následný bojkot hned dalších olympijských her v Los Angeles (1984) ze strany zemí světové socialistické soustavy (včetně Československa), ke které zavelel Sovětský svaz. Neposlechly jenom Rumunsko a Jugoslávie, které ovšem k té svět. soc. soustavě soustavně nepatřily. Poslechla Kuba, která byla hospodářsky závislá na Sovětech, a poslechla revoluční Etiopie, jejíž komunistická vláda byla vojensky závislá na dodávkách zbraní z východního bloku. Samostatně se neúčastnila také nezávislá KLDR… Legálnost tohoto postupu měla obhájit smyšlenka, že prý sportovci nebudou mít v „nebezpečném městě“ dostatečně zajištěnou bezpečnost, a taky to, že rasistické USA nebudou respektovat důstojnost sportovců.

Mezinárodní olympijský výbor se posléze postavil k problému čelem a požadavek, aby pořadatelská země nevedla agresivní válku ze znění současné Charty – vypustil. Protože z OH se stal hlavně nosič reklamy, a to jak reklamy komerční, tak reklamy politické. A z MOV se zase stala žumpa korupce. A tak mohla klidně proběhnout (zatím nejvíce rozkradená) zimní olympiáda v ruské Soči (únor 2014), pouhých 200 km od hranic gruzínské Abcházie, kterou od invaze z roku 2008 okupuje ruská armáda. (Území bylo od roku 1993, kdy skončil první ozbrojený konflikt mezi Gruzií a odpadlickou Abcházií, pod dohledem UNOMIG, mírových jednotek OSN.) A tak mohla už měsíc po zimní olympiádě (březen 2014) ruská armáda tajně intervenovat na Krymu, později (duben 2014) i na Donbasu.

Ostatně ona MOV ani nevadí diktátorská Čína, která vede vnitřní kulturní a etnickou genocidu vůči svým muslimským Ujgurům, v rámci níž je v „Nových střediscích odborného vzdělávání a přípravy“ (koncentrácích) umístěno milion lidí. No ale když by se dnes „Západ“ už bez čínských mikročipů, léků, pracovní síly a továren, budovaných mimo jakýkoli systém ochrany životního prostředí, už neobešel. A tak se stal Peking prvním městem, které hostilo jak letní (2008), tak zimní (2022) olympijské hry. Na těch zimních se setkali i ruský car Putin s císařem Si, takto soudruzi ve zbrani (a kolegové v mlčky uznaném politicko vojenském paktu o samostatném útoku a společné podpoře). Si jen poprosil Putina, aby s připravovaným obsazením zbytkové Ukrajiny počkal až na konec ZOH (20. února 2022). A tak se i stalo. Tentokráte činilo zpoždění mezi sportovním svátkem a válkou jen dva dny.

Nyní už téměř rok probíhá otevřená válka na Ukrajině. A sílí hlasy, že by nemělo být dovoleno, aby se nejbližších OH, konaných v Paříži v létě příštího roku, účastnili ruští sportovci. Přesněji: Sportovci s ruským občanstvím. Ostatně už teď je účast ruských sportovců v mnoha sportech omezena jednotlivými místními i mezinárodními sankcemi. Nejrychleji zareagovali asi fotbaloví bafuňáři, když už 28.2. 2022 světová federace FIFA společně s evropskou unií UEFA vyřadily ruské fotbalové kluby i reprezentace z mezinárodních soutěží.

Rusko a Bělorusko byly vyloučeny například z loňského mistrovství světa v ledním hokeji (i proto naši hoši mohli získat po dlouhých 11 letech aspoň bronz), Rusko vlastně přišlo i o možnost uspořádat již naplánovaný šampionát, přitom v NHL Rusové dosud běžně hrají.

Nemusí přitom jít přímo o sankce ze strany sportovních orgánů. Někteří individuální sportovci prostě nedostanou vstupní vízum. Jako ho nedostal zrovna hokejista NHL Kirill Kaprizov do USA. (Třeba už je aspoň v Kanadě?) Američané nedali vízum například ruskému zápasníkovi Zubaira Tuchugovi, který tak nemohl uskutečnit zápas v organizaci UFC. Avšak Olympijské hry, to je přece jenom něco extra! Neměli by být ruští sportovci připuštěni do účasti na nich alespoň pod neutrální vlajkou, aby se vlk nažral a koza zůstala celá?

A co by se tím změnilo, když už se stejným způsobem úspěšně účastnili letní olympiády v Tokiu 2021 i zimní olympiády v Pekingu 2022? Tenkrát měli ban kvůli ruským státem organizovanému dopingu. Co je horší, doping nebo válka, při které Rusko nesportovně páchá mnohonásobné válečné zločiny??? Sice na stadionech nezněla ruská (sovětská) hymnická melodie, ani nezavlála vlajka Ruské federace, ale pro domácí ruské publikum to mělo samozřejmě velmi povzbudivé účinky a láska k imperialistické vlasti i jejímu carskému vůdci rostla.

Jenže, jak jsem psal na začátku: Prachy. Tedy sponzoři. Držitelé vysílacích práv. Prachy pro olympijské sporty a prachy pro sportovní funkcionáře. A politika. Francouzský prezident motýl Emmanuel Macron se dlouhodobě ztrapňoval svými mírotvornými telefonáty krokodýlovi Putinovi. Možná i proto, že mu krokodýl blahopřál k vítězství v loňských dubnových prezidentských volbách. Motýl sice v poslední době začal uvažovat, že krokodýlovi odebéře Řád čestné legie, nicméně „k rozhodnutí odebrat Putinovi vyznamenání zatím nedospěl“.

Ale víza by ruským sportovcům určitě dal. Nejspíš i ochotněji, než zbraně Ukrajincům. Francie se sice už rozhoupala, ale ještě v září loňského roku byl podíl na vojenské pomoci Ukrajině menší než 2%! (USA dávaly skoro polovičku, Poláci 22 %, dokonce i váhaví Němci 9 %.)

Hry se kvapně blíží, nejprve je však pro Rusy a Bělorusy potřeba zajistit účast v kvalifikacích. I hle, najednou se ukázalo, že obě agresorské země se vlastně nacházejí v Asii, takže se mohou účastnit asijských kvalifikačních soutěží. A to na návrh organizace OCA, zastřešující národní olympijské výbory Asie. (Izrael ve sportu patří do Evropy.) Přičemž jak prezident Macron, tak prezident Bach s tím bouřlivě souhlasí. Aby se finanční koza nažrala a ruský vlk zůstal celý.

No ano, pan prezident MOV Němec Thomas Bach (osobní přítel pana prezidenta Vladimira Putina, jenž mu zřejmě dopomohl k olympijskému trůnu). Jak ten by mohl nesouhlasit. A v posledních dnech ze sebe blije jednu odpornost za druhou. Vytýká Ukrajině, že hrozí bojkotem her a vyzývá k tomu i ostatní členy olympijského hnutí. Jde podle něj o „porušení olympijské charty“. Jo, té dnešní vypečené. Při víkendové návštěvě mistrovství světa ve sjezdovém lyžování mu dokonce z pysků vyklouzlo, že „sport musí respektovat lidská práva všech sportovců“.

Hm, přičemž třetina všech ruských sportovců pochází z vojenských a vnitráckých klubů. Takže když ruští sportovci uplatňují svá lidská práva mučením a vražděním civilistů i válečných zajatců, když ruští sportovci znásilňují za souhlasu svých manželek ukrajinské ženy, když ruští sportovci kradou ledničky, pračky, koberce, křížaly…, prostě všechno, co není přišroubované (pokud to neodšroubují), tak proč by ruští sportovci nemohli také uplatnit své lidské právo na rovnoprávnou soutěž se všemi sportovními přáteli?

Znám mnohé lidskoprávní dokumenty. Našel jsem v nich právo na život a zdraví, právo na osobní svobodu, právo nebýt podroben nuceným pracím, právo na odpor proti nedemokratickému režimu, právo shromažďovací, právo na svobodu slova a náboženského přesvědčení, právo na vzdělání, práci i na stávku, právo podnikat (dokonce i v bolševické Ústavě 9. května je zaručeno porušované právo vlastnit podniky do 50 zaměstnanců a zemědělské hospodářství do výměry 50 ha), právo jánevímnaco, ale slovo „sport“ jsem v těch dokumentech nenašel (pokud tedy není tím „sportem“ míněna podnikatelská činnost profesionálů). Ani nic o lidském právu korumpovat a nechat se zkorumpovat, Bachu, vy drzé nesportovní hovado.

Nu, obnovitel olympiád baron Pierre de Coubertin (takto i zakladatel a první prezident Mezinárodního olympijského výboru) byl vášnivý sportovní střelec. V pistolových disciplínách se dopracoval sedmi titulů mistra Francie. Proto tento sport prosadil i na prvních olympijských hrách. Soutěžilo se tehdy v tom roce 1896 v těchto střeleckých disciplínách:

200 metrů vojenská puška, 300 metrů puška, 25 metrů vojenská pistole, 25 metrů rychlopalná pistole, 50 metrů libovolná pistole. Nesoutěžilo se ve střelbě na jeden metr na živé cíle. Ale i k tomu se nejspíš časem dopracujeme.

Sbohem, olympijská myšlenko! Jo, ty mě neslyšíš? Já vím, jsi už hodně vzdálená.