Má Izrael „právo se bránit“? Ne, má právo zvítězit!

Právo na obranu je pomalá sebevražda Izraele – jeho přežití závisí na právu zvítězit.

„Izrael má právo se bránit,“ řekl Kamala v rozhovoru pro CNN. A pak trvala na tom, že „válka musí skončit“.

Kamala ve skutečnosti říkala, že Izrael má právo bránit se útoku, ale nemá právo vyhrát.

Demokraté a někteří republikáni nabízejí od 7. října stále stejné šablonovité odpovědi.

A to již dlouho předtím.

„Izrael má právo bránit se raketovým útokům,“ řekl Obama v roce 2014, než vyzval k příměří. Izrael má právo se bránit, říkávali Bush a Clinton, než vyzvali k rychlému ukončení bojů, aby se dohodli s teroristy, proti kterým se Izrael brání.

Izrael má právo se bránit je minimum přidělené komukoli. Každý má právo se bránit, když je napaden. Souhlasit s tím není proizraelské prohlášení. Je to přinejlepším neutrální postoj, k němuž je alternativní stanovisko, že se Izraelci měli nechat 7. října přepadnout, zničit a zmasakrovat, muže, ženy i děti.

Cokoli jiného než tvrzení, že Izrael má právo se bránit, je prohlášením, že si zaslouží být zničen. A to je stav debaty v Demokratické straně.

Na jedné straně stojí zastánci dvoustátního řešení, kteří chtějí Izrael rozdělit mezi Židy a islámské teroristy. Pokaždé, když teroristé napadnou a zabijí Židy, by izraelská armáda měla právo krátce bránit zemi, než politici uzavřou s teroristy novou dohodu. Na druhé straně stojí zastánci jednostátního řešení, kteří nevěří, že Izrael má právo na existenci, a tudíž nemá právo se bránit, a podporují islámské teroristy, kteří si říkají „Palestinci“, v jejich snaze zničit jej jakýmikoli prostředky od BDS až po genocidu.

„Extrémisté“ chtějí, aby Izrael zmizel hned, zatímco ‚umírnění‘ chtějí, aby Izrael uzavíral dohody s teroristy tak dlouho, dokud nepřestane existovat. Cestou bude mít spoustu příležitostí bránit se na zmenšujícím se území pomocí statické obrany, kterou bude nepřítel intrikovat, aby ji rozvrátil.

Izrael nepotřebuje právo na obranu. Potřebuje právo zvítězit.

Právo na obranu je právo být zavřený v ghettu, zatímco venku se potulují vrazi. Je to právo utrácet miliardy dolarů za důmyslné obranné systémy, jako je hraniční zeď v Gaze nebo Železná kopule, které stejně jako každý poplašný systém nebo zeď fungují jen do té doby, než teroristé najdou způsob, jak je obejít. Je to právo být neustále pronásledován, být neustále v obraně a neustále se bát.

To není žádné právo.

Nacisté nebyli poraženi právem na obranu, ale právem na útok. Války nekončí, když napadení dostanou právo bojovat několik týdnů, než je označí za nerozhodné. Války končí tehdy, když jedna strana má skutečně sílu nejen se bránit, ale i bojovat a zvítězit.

Když Netanjahu hovořil v Kongresu o „totálním vítězství“, politický establishment se vysmíval a zavrhoval vyhlídky na porážku Hamásu ve prospěch dohody s teroristickou skupinou. Tato dohoda, známá jako „příměří“ podle cyklu příměří s Hamásem iniciovaného Obamou, by umožnila genocidním džihádistům z Muslimského bratrstva přeskupit síly, přezbrojit a znovu zaútočit.

„V některých ohledech se potýkáme s tím, co je to teorie vítězství. Když někdy pozorně nasloucháme izraelským představitelům, hovoří většinou o myšlence… drtivého vítězství na bojišti, totálního vítězství,“ řekl Bidenův náměstek ministra zahraničí Kurt Campbell na summitu NATO. „Nemyslím si, že věříme, že je to pravděpodobné nebo možné.“

Bidenova administrativa a vedoucí představitelé NATO neprojevili vůči Zelenského slibům o vítězství nad Ruskem takovou skepsi. Když ukrajinský vůdce nedávno slíbil, že Bidenově administrativě předloží „plán vítězství“, setkal se tento krok s potleskem.

Biden-Harrisové administrativa a Evropská unie se domnívají, že Ukrajina má právo na vítězství, zatímco Izrael má pouze právo se bránit. To je zásadní rozdíl mezi zacházením s Ukrajinou a Izraelem a zacházením s jejich dvěma válkami.

Požadavky Ukrajiny na větší a smrtonosnější zbraňové systémy, včetně tanků a stíhaček, byly rychle splněny, i když Biden-Harrisové administrativa přerušila nebo „zpomalila“ dodávky základnějších zbraní Izraeli, aby ho donutila zpomalit útočné operace, včetně operací v Rafáhu. Tyto nátlakové kampaně umožnily Hamásu zadržovat a vraždit zajatá rukojmí.

Tak vypadá „právo na vítězství“ na rozdíl od mizivého „práva na obranu“.

Pokaždé, když Ukrajina postoupila dál nebo otevřela novou frontu války, včetně vstupu do Ruska, ozval se spíše potlesk než varování před „eskalací“. Ale každá fáze izraelského vojenského tažení, včetně postupu do Rafáhu, kde se nacházela rukojmí a tunely, byla poznamenána nátlakovými kampaněmi a varováními před nebezpečím „eskalace“ na Blízkém východě.

Útok Ukrajiny na jadernou světovou velmoc není „eskalace“, když Izrael likviduje vůdce Hamásu, tak ano.

Politický establishment se domnívá, že Ukrajina má právo udělat víc než jen odrazit invazní armádu, ale domnívá se, že práva Izraele se omezují na obranu a udržení jeho hranic z roku 1948, že musí islámským teroristům postoupit všechny své hranice z šestidenní války, včetně poloviny Jeruzaléma, a pak jim slíbit vše ostatní, o co žádají, aby ukončili boje.

A když teroristé stejně zaútočí, bude mít Izrael týden nebo dva „právo na obranu“. Pak bude čas na další „příměří“, další vyjednávání a další kapitulace.

Kamala a politický establishment se mýlí. Izrael nemá „právo se bránit“, má právo a povinnost přejít do ofenzivy a zvítězit. Má právo a povinnost naprosto porazit a zničit každou islámskou teroristickou organizaci, která s ním válčí. Má právo a povinnost zajistit jakékoli území, které teroristé využívali pro své operace, včetně Filadelfského koridoru na hranicích, který Egypt využíval k dodávkám obrovského množství zbraní Hamásu.

To je to nejmenší, co vítězství znamená.

V letech 1948, 1967 a 1973 se Izrael zavázal zvítězit. V těchto prvních třech desetiletích zvítězil a vyšel z toho silnější. V následujících strašlivých čtyřech desetiletích ztratil zemi, ambice a bezpečí při neúspěšném hledání míru, který nikdy nemohl nastat za jiných podmínek než za jeho vlastní síly.

Obrana byla vyměněna za útok. Konflikty měly být řízeny. Slábnoucí odstrašení by zmenšilo rozsah každé individuální přestřelky. Spojené státy a Evropané by nabídli „záruky“ výměnou za věčný proces mírových jednání a válek.

To bylo „právo Izraele na obranu“.

Dne 7. října Izrael narazil na dno. Cenou za mír za každou cenu už nebylo jen etnické čištění Židů z Gazy, rakety padající na velká města nebo celosvětová démonizační kampaň ze strany jeho „mírových partnerů“, ale nová invaze do Izraele. Z této hrůzy vyvstává jediná zásadní otázka: Zůstane Izrael v defenzivě, nebo bude bojovat, aby zvítězil.

Právo na obranu je pro Izrael pomalou sebevraždou, jeho přežití závisí na právu zvítězit.