Mediokracie ničí západní civilizaci |

Sdílet článek:

VÁCLAV MUSÍLEK

Vítězství Svobodných v Rakousku přidalo další nemalý kamínek do mozaiky rostoucích úspěchů stran, které jejich oponenti, a hlavně média, s oblibou označují za krajně pravicové. Krajní pravice by se podle různých definic měla vyznačovat odmítáním pluralismu a demokracie, a její politika má vést k útlaku a politickému násilí. V programech německé AfD, francouzského Národního sdružení, nizozemské PVV či italské Ligy Severu však ani při jejich důkladném studiu nic takového nenajdeme. Přesně naopak.

Západní postdemokracie

Právě tyto strany ovšem ostře napadají současnou politiku evropských elit, kterým zrovna pluralismus a demokracie vůbec nevoní. Stávající podoba Evropské unie je toho zřetelným důkazem. Odmítání alternativ, sveřepý a za pomocí nátlaku a vyhrožování prosazovaný koncept „ever closer union“ jako jediná možná budoucnost kontinentu nemá s opravdovým pluralismem nic společného. Není náhodou, že termín post demokracie, tedy stav, kdy sice přežívají některé prvky demokratického systému, ale de facto občané nemají na politiku vliv, je nejvíce užíván právě jako charakteristický rys Evropské unie.

Politicky motivované násilí dnes v evropském i americké veřejném prostoru nacházíme běžně. Fyzické útoky na politiky AfD v Německu, napadání jejich shromáždění, pronásledování ze strany tajných služeb, to jsou zcela běžné a vládním kartelem buď tolerované nebo přímo organizované akce. Podobným atakům čelí představitelé i řadoví členové dalších stran označkovaných jako krajně pravicové. Nejen v Evropě. Dva atentáty na Donalda Trumpa ve Spojených státech máme všichni v živé paměti, i když nad tím druhým se už téměř nikdo nepozastavoval. Kdo je tady extremista a vyznavač některé z krajních podob politiky je více než zřejmé…

Bez ohledu na realitu však nic nebrání prakticky celému spektru mainstreamových médií nálepkovat politické subjekty jako krajně pravicové, extrémní, nesystémové apod. Jsou tak věrni tradici manipulace veřejnosti ohledně záměrného matení pojmů pravice a levice. Ta má svůj počátek v době těsně po druhé světové válce. Tehdy se podařilo převládajícímu levicovému politickému proudu, který zasáhl téměř celý západní svět, přiřadit nacistické NSDAP označení pravicové nebo krajně pravicové strany. A to bez ohledu na to, že prosazovala v Německu politiku militantně kolektivistickou, etatickou, korporativistickou, zcela nepřátelskou individuální svobodě. Šlo tedy o jasné znaky levičáctví, což ovšem bylo pro tehdy vítězící politický proud nepřijatelné až nebezpečné.

Destruktivní vliv ideologických médií

Dnešní falešná, vyloženě lživá skutečnost zatemňující adjektiva přiřazovaná pravici, jsou jen mutací již zmíněného trendu, který se médii prolíná již mnoho dekád. Postupně narostl v rezignaci na objektivitu a hledání pravdy v novinářské práci. Ta se dnes převážně soustřeďuje na obhajobu jednoho – levicově progresivního – světonázoru. Dominantní média se stala součástí širokého kartelu politických stran, korporací, byrokracie, akademické sféry, úplatných vědců a politických aktivistů ukrývajících se v tzv. neziskovém sektoru. Jejich společným cílem je udržet status quo, který každému z nich poskytuje významné benefity. Ty by změnou politických poměrů, tedy pokud by podíl na moci získaly subjekty z druhé strany spektra, byly významně ohroženy.

Vraťme se ještě na závěr k našemu jižnímu sousedovi. Vítězství Svobodných, slibujících ukončení migračního šílenství a aktivní podporu míru a neutrality v souvislosti s pokračováním strašlivé a zbytečné války na Ukrajině, líčí média jako krajně pravicové postoje. Jimi zfanatizovaný dav v den konání demokratických voleb předem protestoval ve Vídni proti jejich výsledku s transparenty, které označovaly Svobodné nejen za krajně pravicové extrémisty, ale přímo za nacisty. Úvahy o tom, že právě média jsou největším problémem a ohrožením demokracie a západního civilizačního okruhu vůbec, mají své nepochybné opodstatnění.