Misesův Intervencionismus konečně v češtině!

Intervencionismus

V českém prostředí je kniha “Intervencionismus: ekonomická analýza” Ludwiga von Misese méně známá. Ostatně v češtině nikdy nevyšla. Kniha pojednává především o intervencionismu, který představuje systém soukromého vlastnictví výrobních faktorů, v kterém ovšem vláda intervenuje příkazy a zákazy týkající se vlastnictví (1). Systém intervencionismu je tak na rozdíl od socialismu pořád tržní ekonomikou: “Autorita usiluje o ovlivnění trhu intervencí své donucující síly, ale nechce úplně eliminovat trh. Snaží se, aby se produkce a spotřeba vyvíjely podél jiné linie, než jaké předepisuje neregulovaný trh a chce dosáhnout tohoto cíle zasahováním do činnosti trhu, nařízeními, příkazy a zákazy, pro jejichž vynucování je připraven silový a donucovací aparát. Ale toto jsou izolované intervence, tyto nejsou kombinované do kompletně integrovaného systému, který reguluje všechny ceny, mzdy a úrokové míry, a který předává směřování produkce a spotřeby do rukou autority.” (2). Jde tu tedy o systém, který dobře známe z naší současnosti. Mises je znám mimo jiné svoji kritikou nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu, ale v socialismu nyní (zatím?) nežijeme, naopak žijeme ve věku rozsáhlého intervencionismu. I k němu má ovšem Mises co říci.

Jednotlivá intervence se dá popsat následovně: “Intervence je izolovaný příkaz autority nařízený společenskému silovému aparátu; donucuje podnikatele a vlastníky výrobních faktorů použít výrobní faktory rozdílným způsobem, než by bývali učinili vlivem tlaku trhu. Nařízení může být příkazem anebo zákazem.” (3). A jaké jsou dopady těchto státních intervencí? Tím se zabývají další kapitoly Misesovy knihy.

Obecně z pohledu ekonomický subjektů intervence znamená to, že se sami lidé nalézají v takové pozici, že můžou použít svoje znalosti a schopnosti, své úsilí a materiálové zdroje jen méně efektivním způsobem. Takové opatření činí lidi chudšími (4). Lidé nemohou výrobní faktory, které vlastní a své úsilí použít takovým způsobem, který považují za nejlepší pro dosažení, co nejvyššího zisku (včetně duševního zisku). Přičemž samotný zisk určuje to, jak jsou dané zboží či služba poptávány spotřebiteli, čili jak moc jsou pro spotřebitele důležité. Mises k tomu na jiném místě své knihy píše, že zisk a ztráta podnikatelů pramení z toho, jak úspěšně předpovídají stav budoucí poptávky. Jen ten podnikatel dosáhne zisku, který předpovídá budoucí potřeby spotřebitelů lépe než jeho konkurenti (5). Intervencí tedy dojde k hospodářskému poškození spotřebitelů, ale zároveň vedle tohoto poškození spotřebitelů dochází k hospodářskému poškození majitelů výrobních faktorů, ale i k tomu, že je pošlapána svoboda těchto majitelů.

Mises dále poukazuje na to, že neexistují spotřebitelé, jejichž příjmy by nepramenily nějakým způsobem z produkce, a že prakticky každý producent je i spotřebitelem a píše, že: “Je naivní myslet si, že jednotlivé opatření nebo jednotlivá politika by ochránila zájmy výrobců proti zájmům spotřebitelů. Jediné tvrzení, které můžeme řádně udělat, je to, že téměř každé restriktivní opatření přináší výhody omezené skupině lidí, zatímco zasahuje nepříznivě ostatní nebo přinejmenším majoritu ostatních. Intervence pak mohou být považovány za privilegia, které jsou některým lidem garantována na účet ostatních.” (6). Intervence tedy znamenají jistý druh privilegií.

V dalším textu knihy rozebírá Mises některé státní intervence do fungování trhu. Nejde sice o takovou detailní encyklopedii jako je “Ekonomie státních zásahů” od Misesova žáka M. N. Rothbarda, přesto stojí se u některých bodů zastavit.

Státní intervence

V kapitole věnované cenové kontrole, o kteréžto kontrole naprostá většina ekonomů uvažuje jako o nefunkční kontrole, která má prakticky jen náklady a nulové výhody, Mises upozorňuje na jeden velmi důležitý fenomén: převažující zákony v doméně společenské kooperace nemohou být jen tak beze všeho MĚNĚNY státem (7). Jde zde o střet dvou různých pohledů na trh respektive lidskou společnost vůbec. První pohled říká, že každá konstelace trhu má odpovídající cenovou strukturu, a že síly, které operují na trhu, obnovují tuto “přirozenou” – strukturu cen, pokud je narušena. Druhý pohled pak říká, že ekonomika je jen agregátem autoritativních příkazů a opatření (8). Pokud tedy dojde například dejme tomu ke stanovení efektivního cenového stropu a nějaké zboží se bude smět prodat jen za určitou cenu a ne vyšší, vede první přístup ke vzniku nedostatku daného zboží (poptávka přesahuje nabídku). Druhý přístup ovšem tvrdí, že stanovení maximální ceny nemá vliv na to, zda je zboží k dispozici v dostatečné kvantitě. Podnikatelé tak například mohou tupě dobrovolně produkovat statky a služby, které jim vytváří ztrátu, až do té doby než zjistí, že jsou zcela na mizině. První přístup počítá s jednajícími lidmi a druhý s nemotivovanými takřka neživotnými jedinci.

Cenová kontrola a inflace

V dalších částech knihy Mises rozebírá některé konkrétní druhy státních intervencí. V případě cenové kontroly a kontroly výše mezd samozřejmě dochází k nedostatkům či přebytkům zboží a služeb a v případě mezd ke vzniku nedobrovolné nezaměstnanosti anebo aspoň ke změně struktury zaměstnanosti (odchod zaměstnanců do méně výnosnějších oborů). Zajímavé ovšem je, že Mises zde upozorňuje i na to, že v případě úvěrové expanze a inflace s rostoucími cenami a padajícími reálnými mzdami, získává díky těmto skutečnostem odborářská poptávka po vyšších mzdách podněty (9). Mises zde tak již roku 1940 (tehdy byla kniha napsána) předvídá adaptivní očekávání inflace z pera M. Friedmana. Dle něj ekonomické subjekty se učí ze zkušeností a odhad budoucího vývoje tak opravují o rozdíl mezi současným stavem příslušné ekonomické veličiny a tím, jak byl tento stav odhadován v minulosti (10).

Velkou pozornost věnuje Mises samozřejmě inflaci (nárůstu množství peněz v oběhu) a úvěrové expanzi. Mimo jiné poukazuje na sociální následky inflace, kdy dochází za prvé ke zvýhodňování dlužníků na úkor věřitelů a za druhé ke Cantillonovu efektu: tedy změny cen se nedějí simultánně nebo ve stejném rozsahu u všech komodit a služeb. Postupné pronikání nových peněz do oběhu vede k situaci, kdy některé skupiny lidí získávají peníze dříve a jiné později a některé ceny se zvyšují dříve a jiné později (11). V knize je podán i velmi stručný avšak docela výstižný popis důsledků úvěrové expanze na ekonomiku (12). Úvěrová expanze souvisí s nárůstem množství peněz v oběhu a vede k hospodářskému cyklu, a tím i hospodářským krizím.

Nechybí ani kapitola o dotacích (Confiscation and Subsidies). V ní Mises třeba upozorňuje (v souvislosti s tehdejší výstavbou železnic, ale argument má obecnou platnost) mimo jiné na to, že dotace mají i nějaké své prostorové dopady, stručně řečeno: podnikání, která jsou umístěna v méně z hlediska přírodních podmínek vhodných regionech, budou schopny rozšiřovat produkci, ale podnikání ve více z hlediska přírodních podmínek vhodnějších lokalitách musí svoji produkci omezit. “Jeden to může považovat za ‘spravedlnost’ anebo politický prostředek, ale nikdo by neměl být poblouzněn vírou v to, že to zvyšuje celkové uspokojení; ve skutečnosti ho to omezuje.” (13). Je nepravděpodobné, že dotace budou územně proporcionální k územnímu rozdělení daní. Lze si lehce představit, že někde se utratí z dotací více prostředků než se zde vybere na daních. Samozřejmě dotace vedle toho slouží de facto k odměňování z hlediska uspokojení potřeb spotřebitelů méně schopných výrobců na úkor z hlediska uspokojení potřeb spotřebitelů schopnějších výrobců, kteří musí dotace platit formou daní.

Korporativismus a syndikalismus

Korporativismus je dnes už spíše historickou kategorií než reálně existujícím ekonomickým programem. Přesto nezaškodí si ho připomenout. Korporativismus měl garantovat kompletní autonomii každému odvětví průmyslu nebo “cechu” s absolutní autoritou nad jejich vnitřními záležitostmi, mzdami, pracovní dobou, produkcí apod. Bez zasahování ze strany státu anebo osob, které nepatří k danému korporativnímu tělesu. Mises k tomuto systému dodává: “Korporativně organizovaný průmysl, který se nebude muset bát konkurence, nebude služebníkem, ale pánem spotřebitelů, bude mít exkluzivní volnost ve volném regulování vnitřních problémů, které se ho týkají, dle své libovůle.” Dále: “Individuální korporativní odvětví nemají jakýkoliv motiv učinit svoji produkci efektivní jak nejvíce možno. Zajímají se o redukci výstupu tak, aby dosáhly monopolní cen…” (14). Pro spotřebitele by tedy nešlo o příliš chvalný systém. V podstatě by šlo o monopol, kterému by bylo zakázáno konkurovat.

Syndikalismus naopak není zdaleka úplně mrtvou idejí. Čas od času se lze o něm dočíst i v některých dnešních spisech, a to sice jako o kýženém cílovém stavu, kdy továrny a podniky vlastní pracovníci v nich zaměstnaní anebo o jako mezistupni na cestě ke státem vlastněnému hospodářství – socialismu. Vedle jiných vad syndikalismu považuje Mises za podstatné to, že pracující považují místo, kde denně pracují za trvalou instituci. Selhávají ve zjištění toho, že ekonomická aktivita je předmětem konstantní změny (15). Tento problém trefně popsal T. G. Masaryk, a to byl nějaký přítel dělníků: “V normálních poměrech správa nějakého závodu již hotového není věcí nejtěžší; avšak při hospodářské a sociální reformě tak pronikavé neběží jen o spolusprávu nebo převzetí závodů zavedených, nýbrž o vytvoření, zavedení závodů nových, nebo alespoň o zdokonalování a účelnou přeměnu závodů a celé hospodářské praxe a organizace…Neběží jen, abych tak řekl, o socialismus distribuce, ale o socialismus produkce…” (16). Ze zaměstnanců by se tak rázem stali podnikatelé, kteří se musí rozhodovat v nejistém světě, a kteří pokud neuspějí se svým podnikáním (a zaměstnáním) mohou o svůj podnik přijít.

Válečný socialismus

Dle Misese systém válečného socialismu dělá z podnikatelů pouhé manažery podniků, kterým se říká, co a jak mají vyrábět, kde a za jakou cenu nakupovat výrobní faktory a komu a za jakou cenu prodávat produkci (17).

I když se kniha nevěnuje socialismu, tak vzhledem k tomu, že byla sepsána roku 1940, zcela tuto problematiku nepomíjí. Mises z hlediska hospodářského nevidí přílišný rozdíl mezi sovětským a německým Hitlerovým socialismem. Ten druhý: “…zdánlivě a nominálně zachovává soukromé vlastnictví výrobních faktorů, podnikání a tržní směnu. Podnikatelé nakupují a prodávají, platí zaměstnance, zadlužují se a platí úroky a amortizaci. Ale jsou podnikateli jen dle jména. Vláda těmto zdánlivým podnikatelům říká co a jak produkovat, za jakou cenu a od koho nakupovat a za jakou cenu a komu prodávat. Vláda nařizuje komu a za jakých podmínek by kapitalisté měli svěřit své fondy a kde a za jakou mzdu by měli pracující pracovat. Tržní výměna je jen klamem. Jelikož jsou všechny ceny, mzdy a úrokové míry určeny autoritou, jsou to ceny, mzdy a úrokové míry jen dle vzhledu; v realitě jsou jen pouze determinantami kvantitativních vztahů v příkazech autority. Autorita a nikoliv spotřebitelé určuje směr produkce. Je to socialismus s vnějším vzhledem kapitalismu. Nálepky kapitalistické tržní ekonomiky jsou zachovány, ale značí zde něco docela jiného od toho, co znamenají v pravé tržní ekonomice.” (18).

Dle Misese se také nacionální socialismus stal mezi dělníky velmi populárním díky eliminaci nezaměstnanosti a omezením podnikatelů do podoby manažerů podniku (Betriebsführer). “Velký byznys, majitelé obchodů a velcí sedláci jsou zklamaní. Pracující jsou spokojeni a budou stát při Hitlerovi, ledaže by ve válce nastal obrat, který by zničil jejich naději na lepší život po uzavření mírové smlouvy. Jen vojenský obrat může Hitlera připravit o podporu německých dělníků.” (19). To se ukázalo jako v pravdě prorocká slova, ba se dá říci, že mnoho Němců podporovalo Hitlera ještě v době, kdy byla Hitlerova totální vojenská porážka na spadnutí.

Šokující jsou informace o situaci ve zbrojení ve Velké Británii na začátku druhé světové války, kdy se vláda více zajímala o to, aby zabránila ziskům z války, než o to, aby nakoupila nejlepší možnou výzbroj pro svoji armádu. Jako příklad se uvádí 100 % daň na válečný zisk. Podobná situace panovala v USA a ve Francii. V druhé zemi dokonce došlo ke znárodnění zbrojního průmyslu (20). 100 % zdanění zisku ze zbrojní výroby a podobná opatření samozřejmě odradily podnikatele od toho, aby se zbrojní výrobě věnovali (výjma těch, co očekávali zrušení těchto nesmyslných opatření). V tom je potřeba hledat jeden ze zdrojů zaostání zbrojního průmyslu zmíněných zemí na začátku 2. světové války.

Ostatní

Pár zajímavostí na závěr. Dle Misese už jen taková na první pohled pro laika neškodná věc, jako je vládní devizová kontrola, může postavit celý intelektuální život v zemi pod kuratelu vlády, podvázáním dovozu cizích knih, novin, cest a podvázáním studií v zahraničí. Všechny tyto věci jsou totiž závislé na přístupu k cizí měně (21). To asi málokoho napadne, ale i takovéto měkké donucení lze použít.

Mises odhaluje, aspoň dle mých zkušeností, i poměrně častou chybu méně znalých zastánců Rakouské ekonomické školy: tzv. neomylnost trhu. Dle Misese ani ekonomická kalkulace za kapitalismu není neomylná, veškerá ekonomická aktivita hledí totiž do budoucnosti a budoucnost je vždycky nejistá. Všechny plány mohou přijít vniveč, když nejsou splněna očekávání s ohledem na budoucí vývoj. Hlavní rozdíl mezi trhem a socialistickou vládou řízenou ekonomikou je však ve skutečnosti tento: problém ekonomické kalkulace neleží ve faktu, že vláda může udělat chybu, protože se může mýlit v budoucnosti, ale leží více v její neschopnosti činit kalkulace i z bodu současných hodnocení a očekávání (22). Vláda neprodává své produkty a služby na trhu, nemá tedy vodítko k tomu, jak poznat, že její produkty a služby jsou žádané anebo nejsou. Její schopnost vypořádat se s nejistotou stran budoucnosti je horší než schopnost trhu se s touto nejistotou vypořádat.

Dle Misese také platí, že jestliže nás může historie vůbec něco naučit, bylo by to to, že žádný národ nikdy nevytvořil vyšší civilizaci bez soukromého vlastnictví výrobních faktorů (23).

Závěr

Misesova kniha “Intervencionismus: ekonomická analýza” je určena především méně pokročilým čtenářům, ale i sečtělejší stoupenci Rakouské ekonomické školy zde najdou řadu věcí k zamyšlení. Kniha je napsána na ekonomické pojednání poměrně čtivou formou. A jaké si vzít z knihy potažmo ekonomického systému intervencionismu poučení? Dle Misese: „…intervencionistická opatření mohou dát jistým jednotlivcům anebo jistým skupinám jednotlivců výhody na účet ostatních. Menšiny mohou získat privilegia, které je obohacují na úkor jejich spoluobčanů. Ale většina anebo celý národ jen pomocí intervencionismu ztrácí.“ (24). Intervencionismus je tak snahou získat “oběd” zdarma na účet ostatních.

bawerk.eu

Poznámky:
(1) MISES, L. v. Interventionism: An Economic Analysis. Indianopolis: Liberty Fund 2011, str. 1.
(2) Tamtéž, str. 7.
(3) Tamtéž, str. 11.
(4) Tamtéž, str. 19.
(5) Tamtéž, str. 4-5.
(6) Tamtéž, str. 21.
(7) Tamtéž, str. 26.
(8) Tamtéž, str. 27.
(9) Tamtéž, str. 35
(10) SOJKA, M. Dějiny ekonomických teorií. Praha: JUDr. Karel Havlíček, Havlíček Brain Team, str. 383
(11) MISES, L. v. Interventionism: An Economic Analysis. Indianopolis: Liberty Fund 2011, str. 38.
(12) Tamtéž, str. 43.
(13) Tamtéž, str. 59.
(14) Tamtéž, str. 63-64.
(15) Tamtéž, str. 67.
(16) HOFBAUER, J. Velký starý muž: Kniha o Masarykovy. Olomouc: Burian a Tichák 2018, str. 129-130.
(17) MISES, L. v. Interventionism: An Economic Analysis. Indianopolis: Liberty Fund 2011, str.72.
(18) Tamtéž, str. 6-7.
(19) Tamtéž, str. 90.
(20) Tamtéž, str. 75.
(21) Tamtéž, str. 86.
(22) Tamtéž, str. 8.
(23) Tamtéž, str. 95.
(24) Tamtéž, str. 78.

(2 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...