Monetizace státního dluhu není výjimkou, ale je pravidlem |

Sdílet článek:

BAWERK.EU

Až doposud byla cenová inflace brána za zlo, tedy aspoň pokud přesáhla úroveň pár procent. Zejména tomu tak bylo mezi ekonomy. Větší oblíbenost takových záležitostí jako Moderní měnová teorie (MMT; jiný výraz pro vyšší peněžní i cenovou inflaci) toto možná časem změní. Jednou z věcí, kterou se ekonomové chtějí vyhnout v případě inflace je monetizace státního dluhu. Ta tak byla doposud v učebnicích ekonomie popisována jakožto neblahá věc. Uvedu zde pár příkladů tohoto fenoménu. Ovšem hned na úvod uvedu, že monetizace státního dluhu je docela běžnou záležitostí.

Vysokoškolská učebnice “Základy Makroekonomie: Učebnice pro ekonomické a podnikatelské fakulty” píše k monetizaci státního dluhu, že tato patří svými důsledky k nejméně přijatelnému způsobu krytí nadměrných výdajů, protože tak dochází k neodůvodněnému růstu množství peněz v ekonomice, což vede k nárůstu inflace a k roztočení inflační spirály (1). Jiná starší učebnice pro vysoké školy tvrdí k monetizaci státního dluhu, že: “Vláda nemusí hledat prostředky k pokrytí deficitu státního rozpočtu na finančních trzích. Může se obrátit na centrální banku; ta emituje peníze a může vládě poskytnout dodatečné prostředky na pokrytí deficitu. Státní orgány se tak navzájem zadlužují. Pokud je rozpočtový deficit kryt nově emitovanými penězi, roste bezdůvodně množství peněz v ekonomice. Účinek je jednoznačný: růst cenové hladiny čili inflace. Aby se zamezilo nebezpečí monetizace deficitu, má v řadě zemí centrální banka postavení relativně nezávislé na ostatních státních orgánech. Má dbát o zdravou emisní politiku, navzdory zájmům jiných vládních institucí.” (2). Čilí autor ekonomických učebnic Robert Holman píše o tom, že je-li centrální banka závislá na vládě, přizpůsobuje se měnová politika zájmům státního rozpočtu. Politikové jsou dle něj pod permanentním tlakem zvyšovat výdaje a nezvyšovat daně. A půjčovat si od centrální banky je tak snadné, a proto tak lákavé, že politikové ztrácejí poslední zábrany. Vláda může utrácet jen proto, že dá centrální banka natisknout více peněz a vládě je půjčuje. Tak roste peněžní zásoba v zemi a s ní roste inflace. Proto jsou dle Holmana centrální banky většinou nezávislé (3). V podstatě po prostudování vysokoškolských učebnic člověk získá dojem, že k monetizaci státního dluhu může sice dojít, ale že to není zároveň moc preferovaná a častá záležitost. Mimo jiné jsou proto centrální banky ve většině vyspělých zemí světa (prý) nezávislé na vládě. Moc by mne nepřekvapilo, kdyby si čtenář těchto ekonomických učebnic myslel, že k monetizaci státního dluhu téměř vůbec nedochází. Mimo jiné i několik mladých ekonomů či studentů ekonomie, kteří se v minulosti vyskytovali ve starém Liberálním institutu, tvrdilo, že k monetizaci státního dluhu prakticky nedochází. Ve skutečnosti je ovšem opak pravdou. Monetizace státního dluhu je zcela běžná.

Autoři Andreas Marquart a Philipp Bagus píší ve své výborné knize „Blind Robbery! How the Fed, Banks and Government Steal Our Money“ poněkud sarkasticky, ale zcela správně, že stát může vydávat státní dluhopisy: “…můžete vytvářet pestře vybarvené kousky papíru, na které natisknete slova Státní dluhopisy. S vámi spřátelení bankéři nakoupí tyto cenné papíry a budou je držet u centrální banky, které má monopol na vytváření peněz, který jste jí poskytl a tato banka je vaší oficiálně ‚nezávislou‘ centrální bankou. Na oplátku za prodej nebo zastavení dluhopisů centrální bance, banky dostanou čerstvé, nově vytvořené peníze. Konečně, váš dluh je financován nově vytvořenými penězi … a to je geniální.” (4)

Co se stane, pokud bude vydáno příliš mnoho dluhopisů? Marquart a Bagus píší: “Samozřejmě nikdo si nemůže skutečně představit, že stát by mohl zbankrotovat. V praxi je těžké si to představit. Konec konců je zde centrální banka, která může převzít státní dluh a zachránit vládu, samozřejmě na vaše [tj. nestátních subjektů] náklady. Hodnota peněz je zničena rychleji, když centrální banky musí vlastně tisknout neomezené množství peněz na záchranu vlády. Zatímco Fed (Federální rezervní systém – americká centrální banka) může volně nakupovat vládní dluhopisy, Evropská centrální banka (ECB) nemůže. ECB má opravdu zakázáno nakupovat vládní dluhopisy, ale existují možnosti, jak může ECB nakonec vládní dluh převzít, když spolupracuje s bankovním systémem, který je úzce svázán se státem. Jak jsme již popisovali, banky mohou zastavit vládní dluhopisy, které získaly, jako kolaterál u centrální banky, aby dosáhly na čerstvé peníze. Čerstvé peníze zde znamená nové peníze. Peníze, které neexistovaly v době před tím, než nastala daná transakce.” (5).

Philipp Bagus již dříve ve své hojně překládané knize “Tragédie eura” napsal, že Federální rezervní systém (Fed) tradičně nakupuje a prodává státní dluhopisy s cílem ovlivnit peněžní zásobu a úrokové sazby. Běžně Fed nakupuje státní dluhopisy od bank. Většinou jednou týdně při operacích na volném trhu. Tak se zvyšuje peněžní zásoba v ekonomice ve prospěch vlády a jejich přátel. Státní dluhopisy se tak dostávají přímo do Fedu. Dále pokud si banka potřebuje půjčit od Fedu peníze pomocí repo obchodu, musí poskytnout jako záruku (jako kolaterál) podkladové aktivum, tj. cenné papíry. “Fed při repo obchodech obyčejně akceptuje jako podkladové aktivum americké státní dluhopisy. Fed tak zabezpečuje neustálou poptávku po státních dluhopisech; banky totiž vědí, že jsou při úvěrech akceptované jako záruka. Celé schéma vypadá následovně. Banky s privilegiem držet jen částečné rezervy vytvoří peníze z ničeho. Za část nově vytvořených peněz nakoupí státní dluhopisy – protože Fed akceptuje tyto dluhopisy jako kolaterál anebo jich může od bank přímo koupit. Následkem nákupu státních dluhopisů bankovním sektorem dochází ke snížení výnosů na dluhopisech a vláda platí za svůj dluh nižší úroky.” (6). I v tomto případě se státní dluhopisy dostávají přímo do Fedu, protože výpůjčky komerčních bank jsou často trvale obnovovány (čili jak se říká přerolovány). Nejde o jediné dvě metody, které přivádí státní dluhopisy do Fedu.

V případě ECB je záležitost o něco složitější, ale jinak je dosti podobná. Pokud si komerční banka potřebuje půjčit u ECB peníze musí složit dostatečnou záruku (kolaterál). Ta musí dosahovat určité kvality. Ta je potvrzena třemi licencovanými a privilegovanými ratingovými agenturami (Moody’s, Fitch a S&P). ECB neakceptuje pro své úvěry dluhopis ohodnocený jako rizikový a nízké kvality. Dále s ohledem na splatnost a rizikovost kolaterálu je aplikována srážka z hodnoty cenného papíru (haircut). Komerční banka, která nabídne jako kolaterál dluhopis v hodnotě 1 000 euro nezíská úvěr ve výši 1 000 euro, ale získá úvěr znějící na nižší částku. Místo třeba 1 000 eur získá jen 900 eur. Nepřekvapí, že toto snížení výše úvěru (tzv. haircut; česky něco jako zkrácení vlasů) je u státních dluhopisů nižší jako snížení u jiných cenných papírů. To je další způsob, jakým se skrytě podporuje financování států nově vytištěnými penězi (7). Vlastníkem státního dluhopisu, který je použit jakožto kolaterál je sice nadále komerční banka, ale pokud je úvěr pořád obnovován (přerolován), tak tento dluhopis dlouhodobě odpočívá v centrální bance. Dále při repo operacích nakupuje ECB cenné papíry novými penězi a prodává (například je vydraží) je komerčním bankám za vyšší cenu, přičemž rozdíl v ceně představuje úrok. ECB může nakoupit cenné papíry za 1 000 eur a za rok ho prodá komerční bance za 1 010 eur, což znamená úrok 1 %. V tomto případě je vlastníkem cenných papírů, tj. i státních dluhopisů ECB. Platí, že: “Obě centrální banky podporují dluhové financování vlád, ale každá jiným způsobem. Zatímco Fed používá jen státní dluhopisy a dluh federálních agentur anebo jimi garantované cenné papíry, čímž podporuje po nich poptávku, ECB posouvá zájem trhu ve prospěch státních dluhopisů tím, že na ně aplikuje nižší haircut.” (8). Jak již bylo řečeno centrální banky často svoje úvěry komerčním bankám obnovují (přerolují). Co když ale má být státní dluhopis splacen? Pak je situace prostá. Stát vydá nový dluhopis a půjčí si peníze na splacení starého dluhopisu. Podobně platí i úroky z dluhů (9). Jak jednoduché, že.

Nemusíme však spoléhat jen na Andrease Marquarta a Philippa Baguse. Třeba jsou tito autoři zaujatí vůči monetizaci státního dluhu, že. Můžeme se proto podívat i do jiných knih. Takový ekonom Michal Skořepa ve své knize “Ekonomické jednohubky” píše, že pokud komerční banka má během dne nedostatek likvidity, tak může využít nabídku centrální banky na vnitrodenní zapůjčení likvidity. Jako protihodnotu za tuto půjčku ovšem centrální banka požaduje kvalitní cenné papíry. Samozřejmě mimo jiné jde i o státní dluhopisy (10). I kvantitativní uvolňování má v této knize své místo. Provádět kvantitativní uvolňování znamená: “vytvářet novou likviditu, a za ni na finančních trzích nakupovat dlouhodobější státní a podobné dluhopisy. Zvýšení poptávky po dluhopisech zvyšuje jejich nynější tržní cenu, a tedy snižuje s nimi spjatou úrokovou sazbu (rozdíl mezi částkou, kterou držitel dostane při splatnosti dluhopisu, a nynější tržní cenou dluhopisu).” (11). Zde by čtenář mohl oprávněně namítnout, že kvantitativní uvolňování je sice monetizací státního dluhu jak vyšité, ale není rozhodně běžnou záležitostí. Částečně je to pravda, ale částečně ne. Kvantitativní uvolňování třeba v Evropské unii pokračovalo i v době kdy bylo oficiálně ukončeno. Od června 2022 do března 2023 třeba činilo kvantitativní uvolňování ECB v případě Itálie 11 miliard eur a v případě Španělska 6 miliard eur (12). Tu a tam se používá tedy i nadále a velmi pravděpodobně vzhledem ke stavu jižních zemí Eurozóny bude kvantitativní uvolňování, velká “inovace” centrální bankéřů, v budoucnosti mnohem častější.

Andres Cervenka švédský novinář a ekonom napsal k monetizaci státního dluhu a vytváření nových peněz centrální bankou toto: “V počítači se otevře konto banky, na klávesnici se stiskne jedna číslice, ke které se přidá řada nul. Pak se stiskne tlačítko save (uložit). Jediným cvaknutím se tak vytvoří několik miliard korun. Aby se tak stalo doopravdy je potřeba souhlas vedení centrální banky. V Americe se stejným způsobem naklikalo během pouhých tří let kolem dvou tisíc miliard nových dolarů, jež byly použity k nákupu amerických cenných státních papírů. Peníze, které se zrodily z ničeho.” (13). Z nedávné kontroly jednadevádesáti problémových bank vyšlo najevo, že tyto banky vlastní státní obligace vydané zeměmi postiženými krizí – Irskem, Portugalskem a Řeckem – ve výši 194 miliard eur. Což odpovídá třetině státních dluhů všech tří zemí. Ve Španělsku vlastní banky, především ty španělské, padesát procent státního dluhu. Banky všechny tyto obligace nevlastní proto, že je to baví. Jsou k tomu více méně nuceny formou různých pravidel. Například centrální banky požadují státní cenné papíry jako záruku, aby mohly půjčovat. Podle nových pravidel pro kapitál bank, zvaných Basel III, jež mají omezit spekulace bank, jsou všechny státní cenné papíry klasifikované jako bezrizikové. V 80. letech se v jedné kanceláři někde v Basileji zkrátka usneslo pár strýčků v šedě proužkovaných oblecích, že ten, kdo v západním světě půjčí státu, nikdy nemůže přijít o peníze (pravidla pro banky nazývané Basel I) (14). Český ekonomický guru Lukáš Kovanda v roce 2011 napsal, že i mnozí ekonomové (hlavně ti stojící mimo hlavní proud) a nikoli tedy jen konspirační teoretici – upozorňují na skutečnost, že když se tisknou peníze (15), což je inflační, nejméně poškozen (nejvíce zvýhodněn) je ten, kdo s novými penězi nejdříve kupuje za staré ceny, tedy vláda a velké banky typu JP Morgan Chase (16).

Na vzdory tomu, co píší některé vysokoškolské učebnice je monetizace státního dluhu nebo chcete-li státních výdajů docela běžnou záležitostí. Velmi pravděpodobně během týdne či dvou od přečtení tohoto článku k nějaké monetizaci státního dluhu dojde. Stát či přesněji politici si pomocí své centrální banky vytisknou peníze a spokojeně je použijí jako první na nákup služeb pro sebe, pro zájmové skupiny, které zastupují, zbytek připadne bankám. Pokud vám bude tvrdit někdo, že monetizaci státního dluhu je něco neobvyklého a zřídka kdy k němu dochází, nemusíte mu s klidním svědomím věřit, a to ani když je ekonom. Pravdou je snad jen to, že monetizace státního dluhu se aspoň ve vyspělých zemích drží určitých limitů, zatím.

Poznámky:
(1) Tuleja, P. aj. Základy Makroekonomie: Učebnice pro ekonomické a podnikatelské fakulty, Brno: Bizbooks 2012, str. 190.
(2) Rusmichová, L. a kol. Makroekonomie: Základní kurz. Slaný: Melandrium 2002, str. 118.
(3) Holman, R. Základy ekonomie pro studenty vyšších odborných škol a neekonomických fakult VŠ. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, str. 350-351.
(4) Marquart, An. a Bagus, Ph. Blind Robbery! How the Fed, Banks and Government Steal Our Money. Mnichov: FinanzBuch Verlag 2016, atr. 90-92.
(5) Tamtéž, str. 91-92.
(6) Bagus, Ph. Tragédia eura. Bratislava: Jaga Group 2011, str. 82-84.
(7) Tamtéž, str. 84-86.
(8) Tamtéž, str. 86-87.
(9) Tamtéž, str. 88-89.
(10) Skořepa, M. Ekonomické jednohubky: odpovědi na 50 důležitých otázek ekonomie a financí. Praha: Grada 2023, str. 104-105,
(11) Tamtéž, str. 159-160.
(12) Seznam.cz.
(13) Cervenka, An. Peníze: Jakou mají cenu? Praha: Práh 2014, str. 17.
(14) Tamtéž, str. 56 a 83.
(15) Peníze se dnes většinou zapisují do počítače podle vzoru, který v tomto textu nastiňuje An. Cervenka a k nim se dotiskne něco papírových peněz. Nicméně dříve se nové peníze poctivě tiskly a řada ekonomů tak přeneseně mluví i dnes o tisku peněz. Je to něco na způsob tvrzení půjdeme na parníček, přestože dnes už skutečný parník využívající pro svůj pohon páru můžeme využít jen výjimečně.
(16) Kovanda, L. Příběh dokonalé bouře pokračuje: Příběh dluhové smršti. Knižní edice Týden. Praha: Mediacop 2011, str. 41.